*/

14.6.01

Paříž 2. část - sobota

Protože jsem se na noc přestěhovala do vyvýšeného patra a nikdo další tam obsadit postele nepřišel, měla jsem v noci krásný klídek a spalo se mi skvěle! Ani mě Sára nemohla vzbudit na snídani. Ale měla jsem nastavený budík, takže jsem vstala kolem půl deváté a Sáru stihla u snídaně. Vykládaly jsme převážně o knize Šifra mistra Leonarda, bohužel jsem si nevzpomněla na mnoho míst, které se odehrávaly v Paříži, a Sára měla přečtený teprve jen kousek. Ale těším se na film a třeba už některá místa poznám. :)

Po snídani jsem si vzala věci a přestěhovala jsem se do druhého levnějšího hostelu. Na plánu dne byla protější strana Seiny, hlavně tedy zahrady a Muzeum Louvre. Již s prozkoumanou mapou jsem vyrazila do města. Opět pěškobusem. Musím říct, že dnešní den se počasí také povedlo, možná bylo až moc horko, ale dělala jsem častější zastávky v parcích či ve stínu. Po hlavní cestě, která vždy vedla přes nedaleké náměstí Bastilla, kde ovšem tuto památku nenajdete (jen Operu Bastilla), jsem narazila na kostel Svaté Marie, bohužel zavřený. Jako další byla budova, která podle mapy nebyla významná, ale zaujala mě svým vzhledem - byl to snad H^otel Sully s výstavou uvnitř. Pak byl kostel Svatého Pavla a svatého Ludvíka, který byl krásně zdobený, po stranách v hlavní lodi byla spousta svíček a modlitebních míst. A jako další jsem našla kostel s názvem Svatý Gervais, který byl poněkud "špatně" umístěn na fotku. Ale uvnitř byl krásný klid a chlad. Místo lavic byly překvapivě malé štokrlátka, ale zase měl nádherné barevné chrámové okna. Načež se mi naskytl pohled na Notre Dame z opačné strany a narazila jsem na H^otel de Ville. Rozsáhlá budova, pěkně zdobená, i když tvar budovy byl bez nápadu - prostě obdélník. Dovnitř mě pustit nechtěli, byly tam asi většinou kanceláře a úřady, nějaká výstava a pak pošta. Obešla jsem dlouhou budovu a dostala jsem se na pěkné náměstí, kde měli sraz fanoušci ragby. Načež mi zrak padl na obchod Baťa, což mě potěšilo, takže jsem si aspoň českou značku ve světě vyfotila. Tím pádem jsem si všimla obchůdku vedle, kde měli levné letní boty. Už ráno jsem si říkala, že je to sice super mít takové krásné počasí, ale chodit celou dobu v teniskách (i když těch nejlepších) není to pravé ořechové. Další boty jsem si totiž nebrala. Na co taky, na ty 4 dny? :) Ale šťastnou náhodou pán prodával podobné botky, které jsem si představovala a které se mi budou hodit k halence čínského stylu, kterou si chci koupit. O:-) Cena rozhodla, za 6 euro, no nekupte to! :) Sice jsem se pak celý den ještě nosila v batohu, ale těšilo mě, že si je večer obuju.

Pak jsem se dostala k centru Pompidou, což byl obrovský komplex muzeí, obchůdků, restaurací, kina apod. Budova byla postavena moderně, ale pro mě nějak nepřehledně, nemohla jsem se nikudy dostat do vyšších pater, tak jsem si aspoň poslechla japonské či čínské zpěváky a hráče na zvláštní nástroje typu kytaro-basy. Ale rychle jsem utekla, protože mi nějaký "obchodníček" nabízel namalování obrázku, a nedal si vymluvit, že ani zadarmo se mi nechce sedět, protože bych to nakonec stejně musela koupit, kdybych si obrázek chtěla nechat. Pak jsem při tom utíkání :) ztratila směr a dostala jsem se dál než jsem chtěla. Narazila jsem na skleněnou budovu se sousoším. Všimla sem si hlavně cedulky WC, protože vidina nabrání nových sil (rozuměj doplnění studené vody na pití a opláchnutí obličeje), mě posílila k průzkumu. Nakonec jsem záchody nenašla, ale po vyšlapání pár schodů se přede mnou rozprostřel nádherný pohled lesknoucího se skla, zahrad se zelení a kostela Svatého Eustache. Další z kostelů, který ohromuje svou mohutností. A tak krásně klidný. Obhlédla jsem ještě zvenku budovu Bourse de Comm, našla toalety a v parčíku zbaštila bagetu s poloroztopeným sýrem Brie, který jsem ráno koupila v obchoďáku MONOPRIX.

Zase bylo příšerné vedro, takže jsem zvažovala, jestli Louvre ano či ne. Každopádně jsem nabrala ten směr a cestou se mi stala tehdy ještě příjemná příhoda. Když si vybírám, kudy půjdu, buď jsou to cesty se zajímavostmi, nebo ty nejkratší. Ulice k Louvru byla tou druhou variantou a nebyla tam ani noha. Potkala jsem jen Francouze, který šel proti mě, asi kolem 35 let, malinko proplešatělý, tlusťoučký, ale vypadal sympaticky. Já jsem si zase pobrukovala nějakou melodii, když se Francouz najednou zastavil, položil si ruku na srdce a já se lekla, co se děje. Ale usmál se na mě a říká: "Bonjour, mademoiselle." Nevtíravý způsob mě dostal, tak jsem samozřejmě slušně a s americkým úsměvem pozdrav opětovala, ale raději jsem ani nezpomalila a šla pryč. :) A tak to teprve začalo...

Před Louvrem jsem si ještě prohlédla Královský palác (Palais Royal), ale může se chodit jenom venku po zahradách. Zahrady i architektura zase parádní. A najednou přímo proti mě koukám na obrovskou starou budovu a on to byl Louvre. Prošla jsem bránou a uvítalo mě obrovitánské náměstí s pyramidou - hlavní prosklený vstup do muzea. Na nádvoří je spousta místa na odpočinek, mnoho lidí se slunilo a i když čas od času procházel strážník, nedá se odolat strčit nohy do fontánek. :-) Muzeum je obrovské, snad se to ani nedá všechno projít, takže prohlídku odkládám až na další den.

Další památkou, která udává směr cesty, je Vítězný oblouk. Musela jsem projít všechny rozsáhlé parky, ale vyhledávám hlavně stín, i tak cítím, jak mě francouzské sluníčko krásně opaluje. Vzít si krém mě fakt nenapadlo! Zahrady Tuileries jsou asi největší v Paříži, se sochama a fontánkama. Jsem ráda, že jsem je prošla, ale taky nikam špatně neodbočila z nejkratšího směru. Na náměstí De la Concorde se dalo jen těžko přejít přes silnice, protože je všude strašný provoz. Ale použitím těch pár semaforů, co tam mají, se dostávám dál a za rohem vidím další z nádherných kostelů. Je to kostel Svaté Máří Magdalény a ja na mapě zaznačen jako jeden z druhých největších v Paříži (po Notre Damu). Je postaven ve stylu římské architektury a vstup je tvořen obrovitánskými sloupy. Abych se podívala dovnitř, musela jsem vyšlapat plno schodů, což bylo ve vedru unavující, ale odměnou mi je chladivý vzduch a klidná až nostalgická nálada. Strop kostela je ve výšce snad 5-ti metrů, člověk je jako mraveneček. Kostel má jen jednu loď, takže velikost kostela je umocněna prázdných prostorem. Nostalgická nálada přispěla k tomu, že jsem věnovala nějaké peníze kostelu a zapálila svíčku za dědečka a babičku. A zase ven do horka a zkratkami k cíli. V dálce vidím kostel Svatého Augustina, ale ten už jen fotím zdálky. Pak jsem musela projít dlouhatánskou ulici až k Vítěznému oblouku (Arc de Triomphe). Nějak jsem minula Palais de l´Eyseé, ale i po zastávce na kafi jsem byla unavená. Vítězný oblouk byl vidět už zdálky. A než mi došly baterky, tak jsem stihla nafotit, pěkné detaily a jak to tam mezi spoustou turistů vypadá. Ochladila se větříkem a sešla jsem po slavné Champs Elyseé k metru. Původně jsem chtěla jít k té nejbližší zastávce, ale ulice byla zajímavá, plno lidí, plno ruchu, plno obchodů. :) Takový velikánský širokánský Václavák. Takže jsem sešla až k dalšímu stanovišti metra, což bylo jedno, protože Paříž má 13 linek, které jsou vzájemně propojeny.

Do hostelu jsem musela přijít nejpozději do 20 hodiny, abych si vyzvedla zavazadlo z úschovny. Časově nebyl problém, stihla jsem sprchu a počkala na Makrama, se kterým jsme šli na večeři. Přijel autem, ale zaparkoval a vykročili jsme do sousedství najít nějakou restauraci. Těšila jsem se, že si dám mé oblíbené krevetky nebo mušle a dobré francouzské víno. Ale cestou jsme na nic nenarazili, Makram prý do takových restaurací nechodí a víno nepije. Takže jsem nakonec musela chtě-nechtě souhlasit s jeho výběrem: řecká restaurace. Dali jsme si gyros s rýží a oblohou, což šlo, nic extra. Ale objednala jsem si aspoň sklenku vína. Donesli mi něco, co už od vůně bylo kyselé jak šťovík. Přemýšlela jsem, jestli to nemůže být chuť zubní pasty, ale ta už dávno musela vyprchat. Ne, opravdu se to nedalo pít. Zavolala jsem číšníka, který najednou nerozuměl vůbec nic anglicky a požádala ho o jiné víno, že o tomhle si myslím, že není dobré. Tvářil se pohoršeně a nechápavě a Makram, místo aby mi pomohl s překladem, tam seděl jako by byl neviditelný. Když číšník viděl, že neustoupím, pochopil a donesl jiné víno. A to byla jiná. U večeře jsem se snažila konverzovat, ale Makram se s angličtinou trochu pral, tak jsem vykládala já, až mi to skoro vystydlo. Asi mi nerozuměl ani polovinu, ale hrál to dobře. On prý angličtinu nepotřebuje. Pak jsme se šli projít a ukázal mi cestu ke hřbitovu Pére Lachaise, kam jsem chtěla jít další den. Pak jsem z něho chtěla dostat to, jak si to představoval, když mi volal, a chtěl nám zaplatit hotel, protože přespat u něj jsem nemohla. Snažil se to zakecat, nebo že nerozumí, že to nevadí. Ale v podstatě očekával, že si vezme od pátku do pondělka volno a budeme pořád spolu. Ale já jsem přijela kvůli Paříži... Snažil se mě ještě obměkčovat (každý chlap má holt svou vlastní techniku, ale ve výsledku jde stejně o stejnou věc) lichotkami, snažil se mě brát za ruku apod., ale poslala jsem ho do háje. Takže se urazil a pravil, že pro něj nemá smysl být s holkou, která chce být jenom kamarádka. Zajímavý přístup, což? Takže jsem mu poděkovala za to, co pro mě udělal, za dobrou večeři a šla jsem na hostel. Večerní plán s focením památek za doprovodu bodyguarda byl zhacen, takže jsem ještě přemýšlela, kam si zajít na skleničku vína, abych nebyla nápadná. Ale nakonec jsem raději neriskovala. Ale to jsem ještě netušila, co mě čeká na hostelu.

Přišla jsem na pokoj, smířila se se sprchou a následným spánkem. Ještě přišly spolubydlící - 2 Japonky, kočka z Peru a jedna, co už spala. Popovídaly jsme si a snažily se vyřešit problém se zásuvkama. Jedna nám chyběla. Tak jsem se přioblíkla a skočila na recepci pro nějakou rozdvojku. Recepční byl neskutečně milý a jednu mi našel. A hned odkud jsem? "Tschechje? Praha? Pivo?" Takže jsme si začali trochu povídat a bylo to fajn, takže mezitím, co musel plnit povinnosti recepčního, řekla jsem si, že si dám ještě pivo z automatu. Skočila jsem se na pokoj převléknout a už už jsem se chystala koupit si to pivo (za euro), načež řekl, že se to nedá pít, ale kdybych byla tak hodná a skočila za roh do non-stopu pro pivko, že mi dá peníze a napije se se mnou. Byla to vidina pěkného zakončení večera, protože jsem koupila 4 plechovkové krásně studené půllitrové Heinekeny, a Miguri se zdál být chytrý chlap. Bylo mu něco kolem 30-ti let, byl z Jižní Afriky, ale dlouhou dobu trávil v Paříži s občasnými návštěvami Prahy, kde měl bratra ženatého za Češku. Dodělával si třetí diplom a byl strašně užvaněný. Strašně dobře se povídalo a mezi vyrušením přicházejícími nocležníky mi stačil vnuknout myšlenky, o kterých se dobře přemýšlí: "jak být šťastný a jak se učit od jiných jejich pohledy na věc. Jak je důležité přemýšlet nad věcmi, které nás zajímají, a věci, které jsou hloupé nebo nás obtěžují, hodit za hlavu." No, nakecali jsme toho hodně, těžko to správně interpretovat. Ale po polovině druhého piva už začal být otravný a začal říkat takové pitomé řeči, že jsem beautiful apod. Takže jsem dopila pivo a utekla do pokoje. Ještě předtím se ale řeč dostala na ubytování na další den a já jsem zjistila, že pokud nemám zaplaceno, nebydlím. Takže mi ještě booknul pokoj a já raději zaplatila. Ale pak už jsem musela prchnout.

Ráno mě čekalo ještě jedno nemilé překvapení, protože přišel do našeho pokoje před 8 hodinou ráno. Naštěstí jsme byly v bdělém stavu, protože Japonka vstávala a jela brzo jinam. Chtěl po spolubydlící nade mnou na poschoďové posteli nějaký podpis. Dělala jsem, že spím, ale normálně do mě žďuchal a dával mi pusu, že už je ráno. Poslala jsem ho doprčic, že spím a vstávám až za hodinu. Ptal se, kdy večer přijdu, ale odvětila jsem, že nevím, že budu venku dlouho, a otočila se zády. Takže takhle mi pěkně začala neděle...