Nejmilejší Fiordland

Oblast Fiordlandu leží na západně-jižní části jižního ostrova. Země je protkána množstvím jezer, řek, fjordů a soundů. Nevím, jak bych to přeložila, v češtině pro to nemáme různé názvy, oba znamenají „kousance“ do vnitrozemí, kam se vlévá moře. Jsou vytvořeny ledovcem a do soundu se ještě z druhé strany vlévá řeka. Poskytují vnitrozemním obyvatelům výborné příležitosti k plavbám, rybařením atd. Z městečka Te Anau, které leží u stejnojmenného jezera, kousek nad jezerem Manapouri, jsme měli parádní rozhled. Kromě jezer a fjordů se tam totiž také rozkládají hory, pohoří. Fotila jsem, co jsem mohla, ale žádná fotka (ani fotogalerie ZDE) nenahradí a ani zdaleka nepřiblíží situaci, kdy človíček stojí v údolí a je obklopen ohromnými strmými horami. Krása, krása. V Te Anau jsme si počkali (necelé 2 dny, máme štěstíčko) na pěkné počasí a vyrazili jsme na Great walk Kepler track. Je nutná rezervace míst pro spaní, a protože místo v chatě stojí $45 (na místě bez rezervace je to dvojnásobek), rozhodli jsme se nosit si stan a přespat na camping site. Na tomto treku je to povolené, noc nás každého stála jen $15. Track jsme vzali z opačné strany než všichni ostatní, dovolili si odmítnou všechny služby water taxíků (za což si zase nechají pěkně platit) a první den jsme si obešli jezero a část trečíku kolem řeky. Vyhlídnutá první chatka neležela na treku, byla tedy placena naším Backcountry Hut pasem (předplacené spaní na půl roku) a jakmile jsme ji po chvilce hledání našli, těšili jsme se na postel. Protože jsme vyráželi na 5ti hodinovou procházku až odpoledne, už se stmívalo, takže naše klasika: uvařit, ošplouchnout se v jezeře a spát. V chatě bylo ale bohužel tolik sandflies a komárů, že jsme nakonec byli nuceni i v chatě (to už jsme byli líní vylézt ven) postavit vnitřní část stanu, která nás chránila před tímto hmyzem. Pravda, spaní na dřevěné podlaze pro mě bylo trochu utrpení, protože nemám nafukovačku. Ale druhý den nás čekalo zase jen lehké stoupání a procházka lesem, s pár výhledy na řeku, hory, mokřiny a sedm hodin nám krásně uběhlo, když jsme si spolu celou dobu povídali. Druhou noc jsme dorazili k obrovitánskému „hotelu“, nedá se to srovnat s chatkami, které jsme dosud potkávali, tahle chata pojmula až 40 lidí. My jsme se způsobně ubytovali na louce se známými spolubydlícími sandflies. Bylo krásně, sluníčko svítilo, šli jsme se ještě projít k nedalekému vodopádku, zase se trochu ošplouchnout a naše večerní klasika byla obzvláštěna hraním stolních her, které jsme v minikrabičce nesli s sebou. :-) Třetí den nás čekalo nejnáročnější, ale nejkrásnější z celého treku. Ráno jsme vstávali, když ještě svítil měsíc, v čepicích a rukavicích jsme si dávali čínskou polívku na zahřátí a pak museli vyšplhat do 1400 m n. m.. Baťoh byl těžký, sluníčko lezlo jen pomalu, sandflies zase začaly otravovat, dýchala jsem jako lokomotiva... hrůza... ale po třech hodinách se to změnilo. Vylezli jsme nad tu tisícovku, otevřel se před námi pohled do údolí, kde ležely mraky. Jak jsme zjistili později, tak nás tato inverze nad Te Anau provázela i další dny, ale kolem poledne se vždy udělalo krásně. Čekala nás hřebenovka s pohledy na špičaté a strmé skály, na jezero, na cestičku po svahu, kterou půjdeme... nádhera. Občerstvili jsme se na odpočívadle s pohledem na krásné údolí, výhled nám bohužel kazila smradlavá kadibudka :) a tipovali jsme, kdepak asi potkáme Helenku s Tomášem.

Keplera plánovali také, ale jen tuto pěknou vysokohorskou část, nedělali celé kolečko. A opravdu, za hodinku jsme je potkali, když se kochali krajinou. To už bylo odpoledne a my jsme pomalu sestupovali po hřebeni dolů. Rozloučili jsme se s nimi na Luxmore chatě (další obrovský hotel pro 55 lidí), dali si posledního Číňana a utíkali ještě tříhodinovou cestu do dalšího campsite. Sestup byl mírný, klikatými serpentinami, nejdřív byly pěkné pohledy na jezero a městečko a pak už jsme jen sestoupili do lesa a šli a šli. Až jsem byla ušlá a měla toho plné zuby, klasicky před setměním jsme dorazili na místo. Šplouchnout se v jezeře, uvařit a spát. Ráno už jsme jen 2 hodinky strávili došlapáním kolem jezera do Te Anau, kde na nás čekalo autíčko, nepoškozené a ve funkčním stavu. Hned jsme zkontrolovali v informacích počasí, které bylo slibné na další 2 dny a zaplatili si mořské kajakování v Milford Sound. Ten den jsme se někteří slunili s knížkou venku a relaxovali, někteří seděli v TV místnosti s notebookem na klíně... Na cestu do Milfordu jsme měli rezervované 3 hodiny, protože jsme projížděli samými zajímavými místy, údolí vytvořené ledovcem, zrcadlová jezera, ve kterých se odráží okolní špičaté hory, trhliny ve skále vytvořené vodou a vzduchem a také parádní výhledy na pohoří, ledovce a v poslední řadě tunýlek v ohromné skále. On to byl tunel 1,5 km dlouhý i pro veliké autobusy, ale vzhledem k vysokánské stěně, kterou procházel, byl prťavý. A projíždět jím byl zážitek. :) Ve vesničce Milford jsme omrkli naloďování turistů na výletní lodě, výhled na vodopád a pobřeží, dali si oběd a čekali na místě určení k nalodění do kajaku. Přišel si pro nás mladý Kiwík, sympatický pohodář Jamie a spolu s další mladou dvojicí z Anglie nás dovezl do přístaviště, kde nás navlekl do terma, fleecové a nepromokované bundy, záchranné vesty a „sukně“ na kajak. Tahle tour sice podle popisu vyžadovala zkušenosti s kajakováním, což já jsem moc neměla, ale nějak jsme to zakamuflovali a vůbec se toho nebáli. :) Motorový člun nás zavezl téměř až k ústí moře, tam jsme si nasedli a pádlovali zpátky. Celý výlet trval 5 hodin, z toho jsme 4 hodiny pádlovali, dívali jsme se na skály, jeli těsně kolem útesů, pozorovali tuleňky, zkoušeli jsme se spojit do raftu a plavit se pomocí malé plachty a taky projíždět vodopádem. Ke konci jsme samozřejmě byli mokří jako myši, vodopád stříká, i když jsme se nedostali těsně pod něj, to chce trochu cviku proti tomu proudu, navíc Zbyněk měl díru v sukni, takže mu nateklo na sedátko.

Jamie nás ještě pohostil teplým nápojem Maorů, což nám také zaplnilo močové měchýřky, takže poslední půlhodinu, kterou jsme proplouvali kolem pobřeží jsme se už těšili až vyskočíme z kajaku a poutíkáme na záchod. :) Vylodili jsme se po sedmé hodině večer, všechna voda nám pěkně zatekla za bundy, zadky jsme měli mokré, byla pěkná zima, tak jsem přemýšlela, jak to uděláme, abychom nelezli do auta mokří a promrzlí. Ale společnost na toto byla připravená, v hangárku, kde jsme se převlíkali a kde se sušili všechny věci, Jamie zapnul nějaké zahřívadlo – děsně vedro a hrozný vítr. :) Takže jsme se nahřáli, trochu uschli a bylo fajn. U auta jsme se převlékli do suchého, najedli a frčeli zpátky do Te Anau. Cestu zpět jsem řídila já a bylo to další dobrodružství, tunel jsme projeli už bez signálů na semaforu, v tak pozdní dobu už nefungoval, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali, a pak se začalo stmívat a potkávali jsme různá zvířátka sedící na cestě. Ale ani vačici, ovci ani zajíčka jsem nepřejela, stačili uhnout, jen jsem nachytala spoustu hmyzu na přední sklo. :)

A tak skončil náš pobyt ve Fiordlandu, nejkrásnější oblasti na Zélandu, cestou do města Invercargil nás provázelo sluníčko, Zbyněk mi musel pořád zastavovat, abych se pokusila udělat nějaké fotky, viděli jsme vesničku Manapouri za sluníčka a mohli si zpětně představovat, jak by bylo krásně na treku, kdyby nám tehdy nepršelo. Southland jsme projížděli po cestě označené jako Southland Scenic drive, takže jsme měli zase spoustu zastávek na zajímavých místech. A dojeli jsme do města Invercargil... ale o tom zase příště.