Nad Tatrou sa blýská....

... ale na krásné časy, protože víkend vyšel úplně báječně.

Vyrazili jsme ve středu odpoledne, kdy všichni studenti i podnikaví lidé vyráželi vlakem domů či do cizích krajin, takže ČD (čekej dlouho a ještě bez sezení!) opět nezklamaly... plno lidí, málo místa, neskutečná zpoždění. Po cestě i tam. Ještě že jsme s sebou měli dobrou náladu a rozradostňovací prostředky jako zážitky z doby, co jsme se neviděli a vínko. ;-) Ale nakonec jsme všechny spoje stihli a v základní sestavě 7 lidí (pořadatelka Janička s přítelem Radkem, Kristýnka s Ondrou, Hanička a já) jsme v devět večer dorazili do vesničky Žiar, kde byl objednaný privát. Našli jsme pěkný udržovaný domeček s veškerým pohodlím, které jsme potřebovali = sprcha, postel a varná konvice. Porozdělovali jsme si ložničky (vyšlo to hezky přímou úměrou ... délka vztahu - vzdálenost postelí :D), děcka mě naučili karetní hru BANG! a před ulehnutím jsme se připravili na první cestovatelský den.
Jako trasa byla vytyčen vrchol Baranec. Když jsme vyšli po 2 hodinkách na Žiarskou chatu do 1325 m n. m. otevřel se nám překrásný pohled na červeno-žluto-zelené stráně vrcholů Západních Tater. Vdechlo nám to nový elán a vyškrábali jsme se již s většími rozestupy mezi skupinkami do Žiarského sedla. Odtud jsme měli naplánován druhý nejvyšší vrchol Baranec, ale po obědě a chvilce odpočinku jsme změnili plány, protože hora se ocitla v mlze a nahoře to vypadalo, že se žení čerti. Holky (Krista s Jančou) se rozhodly pro kratší cestu směrem zpátky a my 4 jsme neodolali a vydali se na Ostrý Roháč (2 084 m n. m.). To byl zážitek dne a skoro bych řekla, že i celého pobytu. Hora Ostrý Roháč byla fakt ostrá... hlavně ta cesta. Na kameny po udusané zemi jsme byli zvyklí, před Žiarským sedlem bylo i místo, kde se šlo jen po obrovských balvanech, ale takové skály, jako jsme museli přelézat na Ostrém, jsme ještě nezažili. Jistě, znalý horal se teď usmívá, ale Hanička, Ondra i já jsme byli chvíli vystrašeni a opatrně jsme našlapovali a volili další krok, ale nadšení změnou terénu a zvýšení hladiny adrenalinu v krvi. Po stranách se nám rozevíral ohromující pohled na Roháčská plesa a Roháčskou dolinu, na kterou jsem si vzpomněla, že jsem ji navštívila asi 3 roky zpátky, a další známý vrchol Volovec. Těsně před dosažením vrcholku nás ještě čekal výstup po řetězu a pak už jenom kochání výhledy (i na již vyjasněný Baranec :)) a sdělování zážitků s ostatními turisty. Pak jsme se vrátili zpátky do výchozího bodu, kde jsme se oddělili od holek a následovali jsme je přes Smutné sedlo zpět k Žiarské chatě. Po cestě zpátky se nad Roháčem začala dělat mračna a když jsme přecházeli po hřebeni Smutného sedla, přes hřeben se valila hustá mlha. Taky to byl úžasný pohled do údolí, občas jsme zahlédli človíčka-mravenečka, klikatící se cestičku nebo mlhu jako mlíko. Stihl nás trochu i déšť a po 3 hodinách ťapkání z kopce, nás opravdu unavilo. Na zpáteční cestě jsem musela začít zpívat, abychom se trochu rozptýlili a opravdu se nám šlo lépe. Nakonec jsme si těsně před naší vesničkou sedli do koliby, dali si Zlatého Bažanta a nezbytné bryndzové halušky, krásně si nacpali bříška a odebrali se k chatě. Ten večer se k nám ještě připojily dvě Jančiny kamarádky a po dlouhém váhání i můj Zbyňa. Přivezli další vínko, holky šly brzo spát, koukli jsme se na fotbal, naplánovali ranní vstávání a trasu na Baranec (2 184 m n. m.), popili trochu vína a po ošetření všech puchýřů a namazání otlačených míst jsme se odebrali ke spánku.
Ráno jsme si chtěli zkrátit cestu na konec vesnice busem, který, jak tvrdily holky, jel před devátou hodinou. Já s Hankou jsme šly ráno ještě do obchodu koupit chleby a špekáčky na případné večerní opékání a s časovým presem utíkali na zastávku. Autobus přijížděl, pozdravil zámáváním na naše mávání o zastavení a profrčel... výjimky zastavování jsme pochopili až po opakovém prostudování jízdního řádu. :) Takže jsme si to vyšlápli opět pěšky. Bylo chladněji než ve čtvrtek, ale když jsme urazili půl cesty lesem, kde bylo příjemně teplo, dostali jsme se do nízké kleče u Holého vrchu (1975 m n. m.) vystaveni pořádnému sluníčku. Radek s Ondrou dorazili k meeting pointu jako první, já se Zbyňou jsme dorazili asi s 20-ti minutovým zpožděním a holky docházely postupně. Kluci si mezitím na lavičkách udělali trenkovou párty... škoda, že jsem neměla foťák... :) A než přišly holky, uschly nám věci, najedli jsme se a přichystali jsme se na konečný výstup do vrchol. Asi ve 2 tisících začal foukat vítr a stahovala se mračna. Takže jsme se postupně přioblíkali až jsme se ve fukéři dostali na vrchol. Tam jsme se opět rozdělili, Krista s Jančou se rozhodly pro stejnou cestu zpátky dolů, já se Zbyňou pro hřebenovku do Žiarského sedla a ostatní oklikou dolů z Barance nazpět. Hřebenovka byla úžasná, sledovali jsme dva různé pohledy do údolí, srázy a výhled na všechny ostatní hory. Poté opět následovala unavující cesta ke Žiarské chatě, kdy jsme zapěli písně našeho mládí a jako odměnu jsme si nadělili dobrou večeři v salaši. Všichni ostatní dorazili později a večeři už nedostali, takže si museli kuchtit ještě na chatě. Ale sešli jsme se v dobré náladě, uchození ještě víc než po prvním dnu, kdo neměl aspoň jeden puchýř, byl divnej :) ale naše zdravé jádro (Hanka, Krista, Ondra, Zbyňa a já) sedlo ke kuchyňskému stolu a dali si jen tak před spaním skleničku vínka a oblíbenou hru BANG. Sklenička se rozšířila o další skleničku, až jsme vypili vše, co jsme měli, hráli jsme s větším a větším zápalem, ale menší pozorností v důsledku vypitého alkoholu, až jsme nakonec zmoženi odpadli ve 2 hodiny ráno s tím, že jsme asi po 7-mi hodinách spánku zjistili, kdo na koho střílel ještě ve spaní. :)
Třetí den jsme pojali jako odpočinkový. Jednak třeba Kristýnka už neobula boty kvůli množství puchýřů, Janča s Haničkou raději vyrazili na borůvky a houby a čtyřlístek bohatých odvážlivců (Krista, Ondra, Zbyňa a já) vyrazil na prozkoumání nedalekých termálních lázní Bešeňová. Sobotní spoje byly opravdu těžko dohledatelné, takže jsme se spolehli na lidskou vstřícnost a zasoutěžili si v autostopu. :) Pak jsme použili vlaku i pěškobusu a kolem třetí hodiny odpolední jsme dorazili k termálům. Většina venkovních bazénů bylo v rekontrukci, vystřídali jsme tedy bazény s bahníčkem s teplotou 25-40 stupňů a vnitřní bazénky s tobogánem. Celkem mě to zklamalo, protože se v bazénech lidi tísnili, výběr hudby byl určen spíše dříve narozeným návštěvníkům a zábava taky nic moc. Takže vyzkoušeli jsme a více nemusíme. Na zpáteční cestě jsme ještě nakoupili nějaké jídlo a pití, vrátili se kolem 9 večerní, přichystali si ohýnek a upekli si po klobáse nebo po párku. Chyběla jenom kytara, ale protože venku bylo zima, opět jsme se odebrali do chaty hrát společenskou hru.
Dnes jsme si po cestě ponadávali na dráhy, mačkali se v kupéčku, dojeli se zpožděním, ale všichni určitě spokojení nad krásně strávenými 4-mi dny.

Zjistila jsem, jak moc mě to chození baví, i když při větším stoupání a zdolávání převýšení dýchám jako lokomotiva, a potěšilo mě, že udržování fyzičky je trochu znát, byla jsem nejrychlejší z holek. Taky jsem si ověřila, že kvalitní výbava je třeba a co všechno budu muset ještě dokoupit, abych to ve Švédsku přežila. :) Ale už se strašně těším! Takže teď už na to jenom našetřit. :)