Nekonečné cestování k moři

Poslední raritou, kterou jsem chtěla v Holandsku poznat, byly regulační hráze (Deltawerken) v jihozápadní části. Holanďané se po roce 1953 v této oblasti po velkých záplavách, které přicházely stále častěji a zaplavovaly většinu ostrovů a obytných ploch, rozhodli, že je třeba postavit opevnění proti přírodním živlům. Kolem celého Holandska se začaly stavět hráze. V oblasti, kde se vlévají do Severního moře řeky Rýn (ramena Lek a Waal), Maasa a Šelda rozsáhlou deltou, bylo vytvořeno kolem 32 km ochranných hrází. Dva vstupy nebyly přehrazeny a staly se z nich vodní cesty. Jedna vede do Rotterdamu a druhá do Antwerp. Hráze mají různé účely a funkce. Hráz Haringvliet dam, kterou jsme navštívili my a na kterou jsme se dostávali přibližně 2 a půl hodiny cesty z Utrechtu, byla postavena za 14 let a dokončena byla v roce 1971. Měří 4,5 kilometru a má 17 zámků (zdymadel). Hráz splňuje dva účely. Jednak chrání vnitrozemí a ostrovy před potenciálními záplavami, a také reguluje odvádění vody z řek. Dalšími funkcemi je, že v zimě rozráží led, a 60% sladké vody z řeky nepropustí do moře. Princip vypouštění je závislý hlavně na přílivu a odlivu. Aby se slaná voda nedostala do řeky, může se voda z řeky vypouštět pouze za odlivu. Princip zámků (stavidel) je založen na hydraulických pístech (pumpách).

Když jsme se vypravili z Utrechtu, tak předešlé zjišťovací fáze vypadaly velice jednoduše. V neděli večer jsme si s chlapama (Michalem a Pavlem) naplánovali, že chceme vidět hráze. Zase tak jednoduché to nebylo, protože ač to není daleko (jen půlhodinky do Rotterdamu a tam ještě kousek), doprava bez auta zase tak jednoduchá nebyla. Zjišťovali jsme metro i busy. Když jsme pak dorazili do Rotterdamu a opět metrem jeli asi 30 minut až na konečnou stanici do městečka Spijkenisse, tam jsme zjistili, že autobus, který nás měl zavézt přímo na místo, ve svátečné pondělí nejede. (Holanďani totiž mají neustále nějaké svátky, které když pracujete nejsou na škodu, ale pro studenty to znamená útrapy jako obchody jsou zavřené, doprava nejezdí apod.) Takže jsme museli sednout na jiný bus, který nás přiblížil k místu, kde onen předchozí bus už jel. Komplikované... naštěstí všichni řidiči byli ochotní, a i když moc neuměli anglicky, vždy nám poradili a dokonce nám zastavovali i na místech, kde pro ně zastávka nebyla. Tím se nám ztížila zpáteční cesta, protože jsme vůbec nevěděli, kde nastoupit apod. Takže cesta tam trvala kolem 3 hodin, s 3/4 hodinovou zastávkou někde v dědince, kde jsme si ale dali pivo, takže nám bylo dobře. :) Zpátky už jsme to měli trochu zmáklé, moc se nečekalo a domů jsme to zvládli něco přes dvě hodiny.

Hráz i princip jsme mohli okouknout přímo na vlastní oči, kdy nás starý pán provedl a strašnou angličtinou pomotanou s holandskýma slovíčkama a šílenou chrochtáckou výslovností se snažil vysvětlit všechny detaily. Většinu jsme pochopili až z filmu ve srozumitelné angličtině asi ze 60. let minulého století :) a informačních letáků. Dozvěděla jsem se opravdu důležité a zajímavé informace (jako že se řeka vlévá do moře :oD ) a až na to, že strašně foukalo, byla s klukama jak jinak než sranda. :)
Ale pro příště: na hráze jedině autem, dá se jich projet víc, poznat a vidět více funkcí a více historie. Ale jsem ráda, že i tuto část Nizozemí mám jakž takž zvládnutou. :)
Fotky budou opět ve fotogalerii, poděkování Michalovi.


A ve čtvrtek odjíždím do Paříže, kam jedu sama. Věřím, že tam potkám svého tunisko-francouzského průvodce, který se mi bude věnovat aspoň pár dní. Nicméně budu na českém Oskarovi, ale spíše mě neshánějte, na netu rozhodně nebudu. A jestli se neztratím a vrátím se do Utrechtu, tak se těšte na dlooooouhé pojednání.