Mááám to za sebouuuu…

Na zkoušku jsem se připravovala, řekla bych se srovnáním stejně jako na zkoušku na brněnské univerzitě. Ale připadala mi podrobnější, detailnější… asi tou angličtinou?

Ještě ten den, co jsem si poseděla u zkoušky, přijel Michal. Přijel autíčkem z Ostravy a podnikáme výlety. Sice pořád bojuju s kašlem a pořádnou rýmou, ale snad se to do odjezdu spraví, protože v ČR se musí zapít všechno, co jsem zmeškala! :) Takže o dalších skvělých místech…

Ve čtvrtek jsem si uskutečnila „poslední“ přání a jeli jsme na hráze – Delta Works. Protože jsem Michala seznámila s Miriam a Bridget, holky jely s námi. Vyrazily jsme relativně pozdě, protože s Miriam jsme předchozí večer pili Becherovku, které tu mám ještě pořádnou zásobu, a jakmile jsme s Michalem odjeli, holky se vydaly ještě do města. Dopadlo to dost špatně, Miriam se prý 3x po cestě vysypala z kola. Takže ráno dorazily jako zombie a pozdě. Jeli jsme asi hodinku a dorazili na hráz, kterou jsem navštívila už předtím. Ale navrhla jsem jim, že si to můžeme v rámci naučné stezky projít znovu a doufala jsem, že třeba natrefíme jiného průvodce než minule. Protože ten předchozí dědeček míchal angličtinu s holandštinou se šíleným přízvukem, takže jsem rozuměla každou druhou větu. Bohužel jsme natrefili na toho samého, ale domluvila jsem, že bude k holkám mluvit německy a Miriam to bude překládat. Ale ani němčina nebyla dědečkovým hobby. Ale v podstatě jsem Michalovi dovykládala výklad v češtině, co jsem si pamatovala z minula.

Pak jsme popojeli dalších 20 minut autem a dostali se na další obrovskou hráz Oosterschelde, resp. Holanďané ji popisují opravdu jako protibouřkovou-vlnovou bariéru (storm surge barier). Zatímco předchozí hráz měla za funkci regulovat množství vody v řece, která ústí do Severního moře, i chránit vnitrozemí proti povodním, tak tato bariéra slouží jenom jako ochrana proti velikým vlnám při bouři. Tříkilometrová bariéra se začala stavět v roce 1967 a byla dokončena po 9 letech. Do části u prostřední části na uměle vybudovaném ostrově Neeltje Jans bylo do hráze doplněno 65 mostních pilířů a 62 železných propouštědel, která jsou otevírána při odlivu. Když jsme přijeli na parkoviště před komplex v Neeltje Jasna, budova vypadala jako aqua-park. To nás vůbec nepotěšilo, protože jsme s sebou neměli plavky a rozhodli jsme se, že tam určitě nepůjdeme a pojedeme dál. Mě to ale nedalo a pořád mi vrtalo hlavou, že když je to přece hráz, musí být někde aspoň muzeum a ukázka, jak se to budovalo apod. Vylezla jsem z auta a šla se zeptat ke vchodu. Uviděla jsem mapku, která popisovala, co všechno v parku je. Aqua-park to nebyl, byla tam jedna atrakce na způsob klouzačky, ale jinak samozřejmě přístup do hrází a muzeum. Vstupné bylo sice vyšší, ale já byla rozhodnuta, že to musím vidět, i kdybych šla sama. Taky skoro jo… Holky řekly, že na ně těch technických informací bylo dneska moc a že nás počkají na pláži. Michal šel se mnou. Celkem jsme tam strávili kolem 2 hodin, viděli jsme historii a oblast hrází, jak vypadala v průběhu staletí. Navštívili jsme muzeum ve „velrybě“ a zkoumali informaci, že velryby mají penis. V simulátoru bouře jsme si vyzkoušeli jaké to je, stát čelem k větru o 133km/h. A vláčkem jsme se svezli k vytouženému cíli - bariéře. Jednotlivé propusti byly otevřené a proudilo jimi obrovské množství vody, prostě úchvatné. Pak jsme ještě viděli akvárium s rejnočkama, krabíkama a rybkami, nádrž s tuleni a pískové sochy. Pak jsme vyzvedli holky z pláže, které se mezitím tím nic neděláním u kafíčka a zmrzlinky trochu spravily. :) A vyrazili jsme cestou zpátky, kde jsme se stavili v mlýnové oblasti Kinderdijk. Byli jsme tam celkem pozdě (kolem 7 večer) a nikdo nebyl ani tak moc nadšen jako já, když jsem tam jela poprvé. Tak jsme to i brzy zabalili.

V pátek jsme si s Michalem naplánovali Amsterdam. Ráno jsem ještě zajela za holkama půjčit kartičky do muzeí a kolem 11 jsme byli v hlavním, rušném a slunečném městě. Michala zajímalo námořní muzeum, kde jsem byla s Jakubem, tam jsem ho zavedla a na hodinu a půl opustila, abych se mohla vydat do nákupní zóny a utratit spoustu peněz za suvenýry a dárečky. ;) Pak jsme začali procházet město, narazili na pár trhů a nákupní šílenství propuklo. I Michal propadl kouzlu podívané na šťastné obdarované, tedy snad šťastné – doufejme, necháme se překvapit. Nemohli jsme minout hlavní náměstí s pouličními baviči, květinový trh, ani hodinovou projížďku lodičkou po kanálech. Protože byl pátek stihli jsme si zajít i do Rijksmuzea, které je největším a národním muzeem Holandska. Bohužel od minulého roku je 95 procent budovy zavřeno kvůli rekonstrukci, ale viděla jsem pro mě to hlavní – část díla Rembrandta a jeho The night watch (Noční stráž/hlídka). Obraz byl v jakoby přednáškové místnosti se sedadly a během 7 minut byl obraz různě osvětlován a s hudebním doprovodem prezentovány detaily a jakoby příběh.

Pak jsme šli směrem zpátky k hlavnímu nádraží a z nepřeberného množství restaurací, fast-foodů a hospůdek různých vůní, chutí a národností, které se rozkládají v okolí Damu, jsme si vybrali italskou restauraci a dali si výbornou večeři. Krásně nám to časově vyšlo, protože než jsme dojedli, dopili a zaplatili, bylo kolem 23 hodin, tma a mohli jsme vyrazit obhlédnout čtvrť červených luceren. Páteční město žilo, turisté okukovali vnadné a spíš neoděné děvy a mládež hledala ten nejlepší bar, klub nebo hospodu. Když jsme se vynadívali na legalizovanou neřest Amsterdamu, sedli na vlak a po 13-ti hodinovém ťapkání po městě dorazili „domů“.

Sobota se odehrává v poznání Utrecht a siestě. Dopoledne jsme okoukli trhy, nakoupili nezbytné sýry a zbytek suvenýrů, seznámila jsem Michala s nejvýznamnějšími místy v centru a po obědě si dopřáváme odpočinku. Počasí se pomalu umoudřuje, už není 18 stupňů, ale malinko tepleji. Další 3 dny budeme cestovat a pak sbalit všechny možné i nemožné bebechy, které se mi tu nastřádaly během 5 měsíců a (ne)hurá do ČR.