Když si "dospěláci" hrají

Protože Zbyněk má spoustu práce s programem a programováním, přesvědčila jsem spolubydlící - manžele Haru a Harue, aby místo pláže se mnou jeli do technického muzea. :) Naštěstí mi nahrálo do karet počasí, protože se zatáhlo a bylo dost větrno. Po obědě jsme se tedy vydali do sousední části města a připojili se mezi tatínky s dětmi, kteří se také přišli pobavit mezi mašinky, autíčka, letadla a další technické vymoženosti.
V hangárech a velkých budovách jsme mohli vidět od historických telefonních přístrojů, fotoaparátů, nástrojů, přes kola, motocykly a auta až k hasicím náklaďákům a letadlům. Obzvláště me potěšila tato cedulka u historického skútru:


Zaujala mne samozřejmě sekce letadel, kde byla detailně popsána historická událost z roku 1903, kdy pan Richard Pearse o měsíc předběhl bratry Wrigtovi a sestrojil a vzlétl s prvním letadlem. Bohužel to neudělal s takovou slávou jako oni, ale vzlétl si jen u sebe na dvorku, a proto mu prvenství nebylo přiřčeno. Po jeho smrti se začaly shromažďovat důkazy od sousedů, že ho viděli atp., bohužel těžko přepisovat historii. :-) Dále byla v této sekci oslavována slečna Jean Batten, která v roce 1934 ve svých 28 letech sama přeletěla za pět dnů a pár hodin trasu Anglie - Nový Zéland. Píší, že to byl přímý let a během těchto pěti dnů spala pouze 7 hodin, ale samozřejmě měla tři mezipřistání a pak pauzu v Austrálii, kde se pořádně vyspala a na Novém Zélandě jí mohli připravit obrovské přivítání a poctu pro přeletění Tasmánského moře. Královnou vzduchu či dcerou vzduchu byla nazvána také kvůli schopnosti přesné navigaci, v tehdejší době samozřejmě nebyly vysílačky či digitální přístroje. Takže holka šikovná, zvládla to fakt dobře. :-)
A pak se nám samozřejmě nejvíc líbilo zábavné centrum. V agentské TOP SECRET sekci byly prezentovány úkoly zábavnou formou jako pro tajné agenty, děti se seznamovaly s technologií jako laser, akustikou atp. Spoustu času jsme strávili v zrcadlovém bludišti a u "veselého" trpasličího zrcadla. Také nás zaujala vesmírná loď, která se třepala. Během dne se promítalo asi 8 představení uvnitř této koule. Stihli jsme dvě z nich, jedno bylo do hlubin samotné planety Země. V kouli bylo asi 40 sedátek, pořádné držadla a obrovské plátno. Z většiny malovaná animace doprovázená 3D zvukem a třepáním celé koule nás provedla po obrovských horských drahách mezi ohnivými útesy, mořským dnem a různými vymyšlenými věcmi. Během toho nás trochu postříkali i popraškem vody, když jsme míjeli třeba vodopády. :) Druhé představení byla ukázka velehor na jižním ostrově - známý Milford track. Zase jsme si fičeli těsně nad skalnatými zasněženými vrcholky, nad jezerem s výhledem na překrásné panorama hor, pak najednou sjezd do údolí, mezi útesy a lesy a vodopádem... no paráda, nevím, jestli to měli zpracované satelitní snímky, nebo vzali video z helikoptéry, ale vím, že na některé místa se člověk vůbec nedostane. Nicméně Milford track podniknout můžeme. :-)
A pak už jsme rychle proběhli mini vesnišku - skanzen a ostatní expozice tramvají a aut. Tam už jsme byli skoro sami, většina návštěvníků opouštěla muzeum při prvních výzvách. Zajímavostí Aucklandu jsou tramvaje, které byly používané od roku 1862, nejdřív poháněné koňmi, bohužel v 50. a 60. létech byly nahrazeny autobusovou dopravou. Nyní nazývají tramvají vláček, který má jednu zastávku v každé městské části a spojuje tak další vzdálenosti rychleji než autobusy. Bohužel autobusy jsou staré, smradlavé a zélanďané podle mě hodně zadělávají problémy na ekologickou situaci celé Země. Sami tu mají ozónovou díru "jak sviňa" a stále s tím nic nedělají. Protože benzín je tu příliš levný... ech jo.
Takže jízdu tramvajkou už jsme bohužel nestihli, ale je to mimo muzeum, takže se tak určitě ještě někdy podívám, Zbyněk je z mého nadšení přesvědčený, že se tam také zajde podívat, takže se historickou tramvajkou ještě projedu.
Opět jsem si naplánovala prímově strávené odpoledne s mottem: učení hrou. :-D

A fotografie na PICASU zde. ;)