Rumunsko - pohoří Maramureš a Rodna
Z Maramureše jsme moc neviděli, protože v červenci byly v Rumunsku povodně a bylo zničeno hodně mostů i na naplánované trase vláček mezi údolími. Čtyřdenní přechod byl pohořím Rodna.
NOVÁ FOTOGALERIE s lepším prohlížením fotek zde. (Děkuji za spolufotografování Zbyňkovi, Evičce a Kubovi)
E-cards jsem zrušila, neuměla jsem asi ty správné triky...
NOVÁ FOTOGALERIE s lepším prohlížením fotek zde. (Děkuji za spolufotografování Zbyňkovi, Evičce a Kubovi)
E-cards jsem zrušila, neuměla jsem asi ty správné triky...
A jak to probíhalo?
Do Rumunska na turistiku a přechody jsme se chystali už od června a stále jsme doufali, že přemluvíme Zbyňkovy parťáky z rodného města, aby vzali přítelkyně a jeli jako banda. Bohužel tento plán se v červenci ukázal jako neuskutečnitelný, nevím zda-li za to mohly přítelkyně, nebo pracovní vytížení kamarádů, takže jsme neměli s kým jet. Sestra Evča už měla rezervovaný zájezd s přítelem Kubou, kterého rodiče zlákali na společnou dovolenou s klubem turistů. Takže to nakonec dopadlo, že jim zbylo místo v autobuse a že pojedeme s nimi. Museli jsme se dostat z Brna nejdříve do Ostravy, odkud byl odjezd a při balení jsme zjistili, že máme tolik věcí, že se nám jen do dvou batohů nevejdou. Trapně jsme si proto sbalili navíc ještě tašku s jídlem a doufali jsme, že se to v davu ztratí, kolik toho vezeme. První šok nás ovšem čekal při "nabalování" ostatních do autobusu. Nosily se přepravky s jídlem, balení minerálních vod, balení plechovkových piv, velké propanbutany, našel se i kufr,... Nakonec jsme byli rádi, že to autobusu si bereme jen batůžek s jídlem, protože na nic jiného by nám nezbylo místo. Nad hlavama byly karimatky, polštářky, deky, spacáky a pod nohama balení vod, náhradní boty apod. Cesta však uběhla rychle, dospávali jsme předešlou vypitou noc U Mamuta.
Druhý šok nás čekal po příjezdu do Rumunska. Nepočítám to, že plán na 3 dny v Maramureši byl zhacen povodněmi, ani nepořádek, který ve vesnicích a městech byl, ale rychlost (ne)plánování a sdělování informací mezi účastníky. Přijeli jsme pod horu, že jdeme na jednodenní výlet nalehko. Název si bohužel nepamatuji, nedostali jsme ani mapu. Měli jsme se po noci v autobuse rychle převléci, přezout, nabalit a vyrazit. Než jsme se nadáli, lidé odcházeli, že se sejdeme v místní hospodě, odkud vede modrá značka, že si dají rychlé pivo. Pivo bylo natolik rychlé, že jsme v hospodě nezastihli již nikoho, pouze v dáli v zatáčce na nás mával poslední člověk, který uzavíral štrúdl turistů. Vyrazili jsme tedy přibližně udaným směrem, že na nás ostatní někde počkají. Opak byl pravdou, procházeli jsme vesnicí, následně lesem až jsme se dostali do strání.
Při výstupu jsme si dělali zastávky, čekali jsme na Kubu s Evičkou, kteří dělali ranní hygienu, fotili jsme a dávali si svačinku. Na stráních a pláních jsme pořád sledovali modrou značku, ale nikde ani živáčka. Když se chýlilo k poledni, řekli jsme si, že je musíme najít, nebo to otočíme a oklikou se vrátíme do výchozího bodu. V dálce před námi probleskovala střecha salaše, tak jsme se tam vydali, dokonce jsme našli i značku. Ovšem pod kopcem jsme zjistili, že na nás někdo z jiného vrcholu mává.
"Huráá, našli jsme je. Počkáme až slezou dolů, už nemá cenu se tam škrábat, a půjdeme společně zpět." Chyba lávky, človíček mával a ukazoval, ať jdeme za ním. Vyškrábali jsme se asi tedy na vrchol a zjistili jsme, že na nás už asi 2 hodiny čekají a že se jde hřebenovka do úplně jiné vesničky, kam přijede autobus. To nás hodně rozhořčilo, ale nebyl čas, museli jsme vyrazit a hlavně je zase neztratit.
Další kus cesty hřebenem a následoval sestup, kde už skupina dělala přestávky. "Teď už konečně jdeme za někým, sestupová část bude v klidu," říkala jsem si na uklidnění. Opět to byla chyba...
Dostali jsme se k potoku, kde najednou značka zmizela. Lidé postávali a několik rychlíků se rozběhlo po různých stranách, že zjistí, kde značka pokračuje. Postávali jsme hodnou chvíli a nikdo se nevracel, tu se skupina roztrhala, někteří šli potokem, někteří šplhali do kopce a nikdo nevěděl, kam se vůbec jde. Nejdřív jsme se Zbyňkem následovali "horňáckou" skupinu a šplhali do kopců, ovšem tam se opět čekalo a opět nikdo nedával signál o značce. Se pánem a mladíkem jsme tedy sešplhali zpět a rozhodli se pro cestu potokem.
Kamenů bylo dost, potok nebyl hluboký, ale sestup trval dlouho a zkušenější turisti - průvodci nás začali honit, že se za 2 hodiny začíná stmívat a nám zbývá tímto terénem ujít ještě minimálně 5 km. Rychlým tepem jsme dohnali předchozí skupinu: Evču, Kubu a další dva mlaďochy Martina a Víťu, kteří se fotili, hopsali si bezstarostně kolem vody. Museli jsme se popohnat a celková panika se šířila i díky zapadání slunce a postupnému stmívání. Neustála jsem tlak celé (ne)organizace a na jednom šutru mi uklouzla noha. Spadla jsem po zadku do tůňky a umyla se.. nedobrovolně, ovšem boty dopadly špatně, nateklo do nich zhora a zbytek cesty jsem šplouchala v mokrých botech.
Když už začalo být nejhúř a padala tma, uviděli jsme mostík a první baráčky. Nikdo nevěděl, kam jdeme ani co to je za vesnici, ale chtěli jsme se zeptat a zavolat mobilem autobus, ať přijede. Cestou už jsme se shlukli a byli jsme parta 13ti lidí. Chlapi se zeptali na cestu ke kostelu, tedy do centra města a světe div se, ze tmy na nás svítil bílý autobus. Všichni nás začali vítat, cvakaly víčka od piv a nalívala se slivovice. Vyždímala jsem ponožky, přezula se do páskáčů a jednoho Kozlíka rychle vyzunkla. "Horňáci" prý dorazili 20 minut před námi, taky za šera a nikdo o těch dalších nevěděl. Byli jsme tak unavení, že jsme to ani nekomentovali, autobus nás zavezl na nějaké místo, kde jsme postavili stan, dali si Amore mio (instatní Dobrý hostinec) a zalehli.
Po tomhle sepisování by článek mohl i končit... zdá se to dosti dobrodružné, ne? :-)
Naštěstí další dny už jsme se 2x ráno a 2x večer ptali, kam se půjde, jak to bude vypadat a kde je cílový bod. Taky jsme se drželi skupiny, nebo měli s sebou někoho, kdo věděl, kam se jde. :-) Takže nás čekala prohlídka města (30 minut v městě Boras - stihli jsme pouze kafe), prohlídka vesničky s půldenním výstupem na horu Stiol a různé přejezdy.
A nastal den, kdy jsme nastupovali na čtyřdenní přechod. Autobusák Péťa se rozhodl, že do západu slunce daleko, tak nás vyveze, co nejvýše, ať nudnou lesní cestu nemusíme druhý den šlapat pěšky. Po nezpevněné klikaté cestě mezi srázy s autobusem vyšplhal do vstupu do národního parku pohoří Rodná a my si v klidu postavili stany, pořádně pojedli, sbalili si už jen nejnutnější věci na přechod a chystali se ke spánku. Ještě jsem musela prokecnout, že Zbyněk ten den slaví narozeniny, takže se ještě popíjelo, přálo a zpívalo u ohně. Zbyňkovi se usínalo velmi dobře a špatně se stávalo.
Nejrannější ptáčata vstávali s rozbřeskem (cca v 5 hodin ráno). Takže jsme sumem a ruchem byli postupně probuzeni také, vstali jsme a dělali jsme si snídani. A tyhle ptáčátka (pánové věkem 50ti let) už v 7 hodin vyráželi na přechod. Naštěstí jsme si vyžádali mapu, nechali si zakroužkovat možná místa k přespání, takže jsme byli relativně klidní, že si uděláme vlastní tempo a případně vlastní táboření. Vycházeli jsme kolem půl deváté a byli s mlaďochama poslední skupina.
A tak to vypadalo každý den. Před námi nikdo, za námi nikdo, občas jsme na hřebeni zahlédli předchozí skupinu nebo človíčka a věděli jsme, že jdeme dobře. Kochali jsme se výhledy, fotili, užívali si ticha a krásy krajiny. A k večeru (kolem 17 hodiny) jsme vždy došli na místo, kde už měli naši rychlíci postavené stany, byli umytí, najezení a asi už neměli, co dělat. My jsme se očváchli v potůčku, uvařili, vydezinfikovali slivovičkou a akorát kolem 21 už nebylo, co dělat, tak se usnulo. Klídek a pohodka.
První den přechodu byl jakoby nejhorší, protože cesta byla nejstrmější, druhý den byla kochačka na hřebenech, třetí den byl zpestřen výletem na nejvyšší vrchol Pietrosu. Pod úpatím jsme složili batožinu a nalehko si "vyběhli" na vrchol a zpět (3 hodiny). Ufff. Čtvrtý den už jsme měli baťohy lehké, někteří i tím, že jim přes noc někdo ukradl pár věcí, které byly ze stanu venku. My jsme naštěstí všechno schovali a venku jsme nechali jen igelitku s odpadkama, o kterou jsme přišli. :-) Sestoupili jsme po krátké túře (cca 5 hodin) k vesničce a k autobusu, přivítaly nás chlazené pivka, uvařili jsme a podnikli ještě krátký výlet k nejbližšímu potůčku na umytí a se Zbyňkem jsme se ještě vydali do centra městečka nakoupit potraviny na zpáteční cestu a neodolali jsme místní hospodě.
Ze začátku jsme tam seděli sami, pak přišlo nějaké osazenstvo a po úvodním ostychu (po dvanáctce) jsem se rozhodli dát si i jídlo. Tradičním jídlem je kukuřičná kaše, my ji měli na dva způsoby: s vaječnou omeletou a sýrem a bryndzou se špekem. Mńam! Jen jako správní turisti jsme byli "natáhnutí" o pár korun navíc, protože jsme přece z toho západu. ;-)
Poslední den už jsme cestovali do Maďarska, kde musel mít řidič 9 hodin pauzu a tak nás vysadil v zábavném komplexu. Do místního ZOO se mnou nikdo jít nechtěl, tak jsme se byli nadlábnout v restauraci (celkem prima ceny na to, že to byl lepší podnik) a pak jsme se šli umýt do bazénu, abychom přijeli čistí a voňaví domů. Zařádili jsme si na tobogánech, nahřáli se v termálním bazénku a nechali se vybublat ve vířivce. Parádní odpočinkový závěr náročného výletu.
Příště ale vidím Rumunsko úplně jinak. Nebo třeba bulharské hory? ;-)
Druhý šok nás čekal po příjezdu do Rumunska. Nepočítám to, že plán na 3 dny v Maramureši byl zhacen povodněmi, ani nepořádek, který ve vesnicích a městech byl, ale rychlost (ne)plánování a sdělování informací mezi účastníky. Přijeli jsme pod horu, že jdeme na jednodenní výlet nalehko. Název si bohužel nepamatuji, nedostali jsme ani mapu. Měli jsme se po noci v autobuse rychle převléci, přezout, nabalit a vyrazit. Než jsme se nadáli, lidé odcházeli, že se sejdeme v místní hospodě, odkud vede modrá značka, že si dají rychlé pivo. Pivo bylo natolik rychlé, že jsme v hospodě nezastihli již nikoho, pouze v dáli v zatáčce na nás mával poslední člověk, který uzavíral štrúdl turistů. Vyrazili jsme tedy přibližně udaným směrem, že na nás ostatní někde počkají. Opak byl pravdou, procházeli jsme vesnicí, následně lesem až jsme se dostali do strání.
Při výstupu jsme si dělali zastávky, čekali jsme na Kubu s Evičkou, kteří dělali ranní hygienu, fotili jsme a dávali si svačinku. Na stráních a pláních jsme pořád sledovali modrou značku, ale nikde ani živáčka. Když se chýlilo k poledni, řekli jsme si, že je musíme najít, nebo to otočíme a oklikou se vrátíme do výchozího bodu. V dálce před námi probleskovala střecha salaše, tak jsme se tam vydali, dokonce jsme našli i značku. Ovšem pod kopcem jsme zjistili, že na nás někdo z jiného vrcholu mává.
"Huráá, našli jsme je. Počkáme až slezou dolů, už nemá cenu se tam škrábat, a půjdeme společně zpět." Chyba lávky, človíček mával a ukazoval, ať jdeme za ním. Vyškrábali jsme se asi tedy na vrchol a zjistili jsme, že na nás už asi 2 hodiny čekají a že se jde hřebenovka do úplně jiné vesničky, kam přijede autobus. To nás hodně rozhořčilo, ale nebyl čas, museli jsme vyrazit a hlavně je zase neztratit.
Další kus cesty hřebenem a následoval sestup, kde už skupina dělala přestávky. "Teď už konečně jdeme za někým, sestupová část bude v klidu," říkala jsem si na uklidnění. Opět to byla chyba...
Dostali jsme se k potoku, kde najednou značka zmizela. Lidé postávali a několik rychlíků se rozběhlo po různých stranách, že zjistí, kde značka pokračuje. Postávali jsme hodnou chvíli a nikdo se nevracel, tu se skupina roztrhala, někteří šli potokem, někteří šplhali do kopce a nikdo nevěděl, kam se vůbec jde. Nejdřív jsme se Zbyňkem následovali "horňáckou" skupinu a šplhali do kopců, ovšem tam se opět čekalo a opět nikdo nedával signál o značce. Se pánem a mladíkem jsme tedy sešplhali zpět a rozhodli se pro cestu potokem.
Kamenů bylo dost, potok nebyl hluboký, ale sestup trval dlouho a zkušenější turisti - průvodci nás začali honit, že se za 2 hodiny začíná stmívat a nám zbývá tímto terénem ujít ještě minimálně 5 km. Rychlým tepem jsme dohnali předchozí skupinu: Evču, Kubu a další dva mlaďochy Martina a Víťu, kteří se fotili, hopsali si bezstarostně kolem vody. Museli jsme se popohnat a celková panika se šířila i díky zapadání slunce a postupnému stmívání. Neustála jsem tlak celé (ne)organizace a na jednom šutru mi uklouzla noha. Spadla jsem po zadku do tůňky a umyla se.. nedobrovolně, ovšem boty dopadly špatně, nateklo do nich zhora a zbytek cesty jsem šplouchala v mokrých botech.
Když už začalo být nejhúř a padala tma, uviděli jsme mostík a první baráčky. Nikdo nevěděl, kam jdeme ani co to je za vesnici, ale chtěli jsme se zeptat a zavolat mobilem autobus, ať přijede. Cestou už jsme se shlukli a byli jsme parta 13ti lidí. Chlapi se zeptali na cestu ke kostelu, tedy do centra města a světe div se, ze tmy na nás svítil bílý autobus. Všichni nás začali vítat, cvakaly víčka od piv a nalívala se slivovice. Vyždímala jsem ponožky, přezula se do páskáčů a jednoho Kozlíka rychle vyzunkla. "Horňáci" prý dorazili 20 minut před námi, taky za šera a nikdo o těch dalších nevěděl. Byli jsme tak unavení, že jsme to ani nekomentovali, autobus nás zavezl na nějaké místo, kde jsme postavili stan, dali si Amore mio (instatní Dobrý hostinec) a zalehli.
Po tomhle sepisování by článek mohl i končit... zdá se to dosti dobrodružné, ne? :-)
Naštěstí další dny už jsme se 2x ráno a 2x večer ptali, kam se půjde, jak to bude vypadat a kde je cílový bod. Taky jsme se drželi skupiny, nebo měli s sebou někoho, kdo věděl, kam se jde. :-) Takže nás čekala prohlídka města (30 minut v městě Boras - stihli jsme pouze kafe), prohlídka vesničky s půldenním výstupem na horu Stiol a různé přejezdy.
A nastal den, kdy jsme nastupovali na čtyřdenní přechod. Autobusák Péťa se rozhodl, že do západu slunce daleko, tak nás vyveze, co nejvýše, ať nudnou lesní cestu nemusíme druhý den šlapat pěšky. Po nezpevněné klikaté cestě mezi srázy s autobusem vyšplhal do vstupu do národního parku pohoří Rodná a my si v klidu postavili stany, pořádně pojedli, sbalili si už jen nejnutnější věci na přechod a chystali se ke spánku. Ještě jsem musela prokecnout, že Zbyněk ten den slaví narozeniny, takže se ještě popíjelo, přálo a zpívalo u ohně. Zbyňkovi se usínalo velmi dobře a špatně se stávalo.
Nejrannější ptáčata vstávali s rozbřeskem (cca v 5 hodin ráno). Takže jsme sumem a ruchem byli postupně probuzeni také, vstali jsme a dělali jsme si snídani. A tyhle ptáčátka (pánové věkem 50ti let) už v 7 hodin vyráželi na přechod. Naštěstí jsme si vyžádali mapu, nechali si zakroužkovat možná místa k přespání, takže jsme byli relativně klidní, že si uděláme vlastní tempo a případně vlastní táboření. Vycházeli jsme kolem půl deváté a byli s mlaďochama poslední skupina.
A tak to vypadalo každý den. Před námi nikdo, za námi nikdo, občas jsme na hřebeni zahlédli předchozí skupinu nebo človíčka a věděli jsme, že jdeme dobře. Kochali jsme se výhledy, fotili, užívali si ticha a krásy krajiny. A k večeru (kolem 17 hodiny) jsme vždy došli na místo, kde už měli naši rychlíci postavené stany, byli umytí, najezení a asi už neměli, co dělat. My jsme se očváchli v potůčku, uvařili, vydezinfikovali slivovičkou a akorát kolem 21 už nebylo, co dělat, tak se usnulo. Klídek a pohodka.
První den přechodu byl jakoby nejhorší, protože cesta byla nejstrmější, druhý den byla kochačka na hřebenech, třetí den byl zpestřen výletem na nejvyšší vrchol Pietrosu. Pod úpatím jsme složili batožinu a nalehko si "vyběhli" na vrchol a zpět (3 hodiny). Ufff. Čtvrtý den už jsme měli baťohy lehké, někteří i tím, že jim přes noc někdo ukradl pár věcí, které byly ze stanu venku. My jsme naštěstí všechno schovali a venku jsme nechali jen igelitku s odpadkama, o kterou jsme přišli. :-) Sestoupili jsme po krátké túře (cca 5 hodin) k vesničce a k autobusu, přivítaly nás chlazené pivka, uvařili jsme a podnikli ještě krátký výlet k nejbližšímu potůčku na umytí a se Zbyňkem jsme se ještě vydali do centra městečka nakoupit potraviny na zpáteční cestu a neodolali jsme místní hospodě.
Ze začátku jsme tam seděli sami, pak přišlo nějaké osazenstvo a po úvodním ostychu (po dvanáctce) jsem se rozhodli dát si i jídlo. Tradičním jídlem je kukuřičná kaše, my ji měli na dva způsoby: s vaječnou omeletou a sýrem a bryndzou se špekem. Mńam! Jen jako správní turisti jsme byli "natáhnutí" o pár korun navíc, protože jsme přece z toho západu. ;-)
Poslední den už jsme cestovali do Maďarska, kde musel mít řidič 9 hodin pauzu a tak nás vysadil v zábavném komplexu. Do místního ZOO se mnou nikdo jít nechtěl, tak jsme se byli nadlábnout v restauraci (celkem prima ceny na to, že to byl lepší podnik) a pak jsme se šli umýt do bazénu, abychom přijeli čistí a voňaví domů. Zařádili jsme si na tobogánech, nahřáli se v termálním bazénku a nechali se vybublat ve vířivce. Parádní odpočinkový závěr náročného výletu.
Příště ale vidím Rumunsko úplně jinak. Nebo třeba bulharské hory? ;-)
Fotky z Nového Zélandu.
<< Home