Aoraki National Park

Po dlouhém cestování po pobřeží, po městech a placatých krajinách jsme se rozhodli vyrazit zase do hor, dál od lidí. Další plánovanou zastávkou byl Aoraki neboli Mount Cook region, který je součástí Jižních Alp. Jelikož jsme si nesáhli zatím ani na jeden ledovec, doufala jsem, že v tomto ráji ledu a sněhu se nám to podaří. Cíl dostat se do hor a krásné krajiny se sněhem se nám podařil, lidí však bylo všude plno. Navíc nám Mt Cook vyšel na víkend, takže jsme na noc ve vesničce ani nemohli najít cenově přijatelné místo. Kemping byl sice volný, ale naplánovali jsme si na další den náročný výstup na horu vedle Mueller ledovce, tak jsme chtěli přespat v pohodlíčku... ale postupně. Po cestě jsme navštívili několik přehrad, protože u města Twizel ještě před Aoraki je vytvořeno, někdy i uměle, množství jezer, do kterých teče voda už z ledovců. Elektřina je vyráběna moderním Waitaki hydroelektrárnami. Opravdu zajímavá místa, dovnitř jsme se sice nedostali, ale přehrady mně vždy fascinovaly, už kdysi v Holandsku.

Fotografie k povídání zde.

Po poledni jsme přijeli do vesničky, dali si na sluníčku kafe a kochali se krásnou vyhlídkou na hory, byla vymetená obloha a teploučko. Na odpolední tříhodinovou procházku jsme se vydali do Hooker valley k Hooker ledovci a ledovcovému jezeru. Jednoduchá procházka se dvěmi lanovými mosty, jezerem a v dálce s čelem ledovce. Až k ledovci jsme bohužel nedošli, neustále se hýbe, ani nevypadalo, že by se až k ledovci chodilo, ale bylo krásně vidět, jak se ledovec prokládal vrstvami sněhu a prachu. Celkově byl na povrchu ledovec zaprášený a voda, která tekla do řeky a do vzdáleného jezera Pukaki, byla až bílá. Ke konci dne už se začaly dělat mráčky, takže se Mt Cook (3753 m n. m.) schoval do oblaků, ale doufali jsme, že další den bude vidět krásně.
Vymysleli jsme přespání v pár kilometrů vzdálené chatě, pesimisticky pojmenované Unwin Hut, která patřila spolku horolezců, a my jako nečlenové zaplatili $25 za noc každý. Vybavení bylo fajn, spali jsme na posteli v tzv. dormitory, tj. v jednom velkém pokoji s několika postelemi. Ale v chatě bylo celkem jen 7 lidí včetně nás a pokojů bylo více, někteří dokonce přespávali ve společné místnosti, kde si topili v kamnech. Takže jsme měli pokoj pro sebe a bylo to příjemné pospinkání. Štěstí, že jsem si tak odpočinula.
Další den jsme začali šplhat k Mueller Hut, převýšení z vesničky bylo přes 1000 m a fakt to byla síla.

Výhledy ale stály za to a ačkoli nás už v půlce bolely kolena a jak jsme už toho chození měli dost, tak jsme dostali i ponorkovou nemoc, vyšlápli jsme to s četnými přestávkami až k výhledu na ledovec a užívali si prťavost člověka v ohromných horách. Zhora bylo vidět vodopády, krystaly ledu a z druhé strany ledovce se ozývaly laviny. Na naší straně jsme bohužel neviděli nic. Bylo krásně vidět městečko, jezero a přírodní útvary, které ledovec za staletí vytvořil.
Cesta dolů už byla spíš utrpením, protože výhledy se moc nezměnily a kolena bolely víc a více. Zaskočili jsme ještě na Kea Point, kde by dle názvu měli být vidět prý otravní ptáci. My jsme bohužel takovou zkušenost neměli, ačkoli jsem ve všech příručkách četla, ať si dáváme na ptáky Kea pozor, že zobákem dokáží rozklovat i koženou botu, ale Keu jsme spatřili ve volné přírodě snad jen jednou, z dálky.
Ve vesničce bylo naznačena spousta trečíků kolem, s výhledy na ledovce, ale uznali jsme, že po výhledech z 1800 m n. m. se nemá cenu zdržovat v bushi, kterou už tak nemusíme. :-) Zajeli jsme tedy pouze na Tasman ledovec, už jen v páskáčích jsme vyhopskali k Blue Lakes, které moc modré nebyly, a k jezeru, kde byly vidět kusy ledovce, a v dálce opět zaprášený ledovec. Tasman Glacier je jeden z nejdelších, má 29 km a po hřebínku nad ním vede cesta asi 6 km, po které si bohatí turisti mohou zaplatit svezení a chudí turisti se tam projít. Opět je ale čekala "dálnice", kde jezdí auta se 4x4, a kolem je výhled na zaprášené cosi zvané ledovec. A to nás moc nelákalo. Ovšem hezká 6ti hodinová procházka to bude v zimě, když bude ledovec pokryt sněhem a snad už DOC obnoví chatku na konci treku k přespávání. S Mt Cookem jsme se tedy rozloučili, složili jsme poklonu všem, kteří tam vylezli, a u památníku pomysleli na ty, kteří tam umřeli. Poslední záznam byl dokonce z roku 2004.

Dojeli jsme téměř k jezeru Pukeke a přespali v holiday parku s dopřáním si postýlky. Spaní za $25 bylo parádní a ještě jsem si pěkně popovídala se spoluspící Angličankou. :-)
Následující den do Aoraki přišly mraky a Mt Cook se zase schoval. Zastavili jsme se v nedalekém městečku Lake Tekapo, prodrali se hejnem Číňanů a podívali se na "historický" kostel z 19. století (se strašně moderním oknem!) a na památník pejska, který našel cestu skrz Alpy. Nejlepší byla návštěva místního kopce Mt John s observatoří s výhledem na město, jezero a už vzdálené Alpy a Mt Cook. Natočili jsme vídejko, dali si kafíčko a frčeli směr Christchurch.