Další dobrodružství se zlatým pískem mezi prsty

Po zastávce v Nelsonu jsme se vydali na Great Walk Abel Tasman (FOTOGALERIE ZDE). (Great Walk znamená trek označený pro turisty jako nejzajímavější, na NZ je jich cca 15 na obou ostrovech, jsou nejvíce navštěvované, krásně udržované, nenáročné a taky s předraženým spaním.) Abel Tasman Walk se táhne po pobřeží Abel Tasman National Park, který je nejmenším parkem na NZ, ale má nejvíce pláží opravdu s krásně žlutým pískem. Protože preferujeme kruhové treky, abychom se vrátili tam, kde jsme nechali auto, Abel Tasman, který není kruhový, jsme si rozdělili na 2 části. Plán jsme sice vymýšleli asi 2 hodiny, přičemž jsme začali asi ve 21 hodin večer po ubytování v Holiday parku Kaiteriteri, po sprše a po večeři, tedy značně unaveni. Variant a možností bylo mnoho, od dvanácti hodinové procházky tam a zpět po stejné trase, nebo najmutí Water taxi do některé ze zátok s čekáním na odliv, aby se některé části daly projít po pláži, s přespáním i bez přespání,... Dokonce jsme si jako pomocníka vzali i pana Jima (Beama), ale nakonec jsme plánování vzdali, protože i Water taxíky už měly zavřeno a možnosti jsme mohli zjistit až ráno. Ráno jsem oběhla společnosti, které službu dopravy po moři poskytují a z možností, které byly na nejbližší hodinu k mání, se nakonec vyloupla cesta člunem do nejzazší zátoky tak, abychom se večer stihli do setmění vrátit do stejného místa. Zaplatili jsme tedy předražený peníz a s ostatními turisty jsme vyjeli každý za svým cílem. Někteří se platili podívat na část walku a pak se nechali odvézt zpátky, někteří měli pronajatou na treku chajdu, takže jeli se zásobami a kufry atd. My jsme vyrazili jen s baťůžky a očekávali „Václavák“ na dálnici (hodně lidí na široké cestě). Tak se i stalo, nejmarkantnější to bylo na místech, kde se vysazovali či nabírali turisti z water taxíku nebo z kajaků. Kochali jsme se plážemi, šlapali si po pěkně upravených cestách, brodili se přes ustupující moře a koupali se v místě, kde se do moře vlévá řeka a voda má zvláštní červené zabarvení*. Celkem jsme si našlapali 10 hodin do poslední vesničky Marahau, po cestě jsme zase potkali Čechy, se kterými nám poslední část nudné cesty lesem příjemněji utekla. (Čechů a Němců tu potkáváme asi nejvíc, zatím uběhly jen asi 4 dny, z toho 2 v horách, kdy bychom alespoň jednoho Čecha nepotkali.) Ve vesničce, kdy už toho bylo akorát jsme čekali na nějakého stopa. Věděla jsem, že jinak se do Kaiteriteri nedostaneme, ale spoléhala jsem na předchozí zkušenosti, že nás někdo vezme. A také vzal, takže jsem si cestou pěkně popovídala s Argentinkou.

Druhou část Abel Tasmanu jsme absolvovali z opačného horního konce, takže jsme si přejezd zpestřili zastávkou ve městě Takaka, kde nám čilý děda povykládal, co je kde zajímavého a kam se máme zajet podívat. Pokochali jsme se pohledem na krajinku, jeskyni, skalní útvary, vodopády... Abel Tasman Coast track jsme si prodloužili o cestu přes kopec Gibbs hill. Procházka se tak stala okružní, měli jsme výhledy na pláže i zhora, nepříjemné byly zase jenom cikády a panovalo krásné počasí. Během jednodenního výletu jsme se kochali jemným pískem na písečných dunách, dalšími krásnými plážemi se žlutým pískem a pohledy na skály a maják na mysu Separation Point, kde kdysi přistál Abel Tasman při objevování země a špatně se domluvil s domorodci, kteří mu sežrali pár jeho námořníků. :-) Historie jednotlivých míst mi tu trochu uniká. Utahaní a zpocení jsme neodolali jedné pláži a nedbaje pár lidí kolem jsme hupsli do parádních vln a studeného moře nahatí, skvělé! Zpáteční cesta naštěstí z kopečka se už spíš probíhala, protože se hnalo škaredé počasí, které nás naštěstí nedostihlo. Takže trek to byl pěkný, ale jsem ráda, že jsme ho nedělali jako několikadenní s přespáváním po cestě, asi by mě štvalo chodit s krosnou a potkávat lidi v žabkách... A jedna úžasná věc, na tomto treku se nám nic nestalo (žádná nová „bebínka“).

Dále jsme se projeli až úplně na sever Farewell Spit a trochu utahaní ze sluníčka a z chození předchozích dnů jsme se povozili skoro všude autem. Zase jsme se prošli po pláži, vyblbli se v písečných dunách, pokochali se výhledem na skály, mysy, moře a tuleně. Na velké tulení kolonie jsme narazili na jedné z obrovských pláží, která při odlivu odhaluje několik kilometrů, lze se dostat i na některé ostrůvky a právě na těchto ostrůvcích se v ledovém moři koupou (kromě Zbyňka) tuleni. Jsou sice plaší, ale také zvědaví. A platí, že když se příroda přiblíží k člověku, lze ji pozorovat hodně zblízka. A tak se z krátké procházky stalo hodinové pozorování tuleňů. Pak jsme ještě zkoumali odlivem odkryté jeskyně a během celého odpoledne jsme se pěkně připálili. Takže sever, i když s ledovým mořem úžasný.

A pak jsme si řekli, že už máme kochaček a lenošení dost a že vyrazíme na méně známý trek označovaný v průvodcích jako Medium/Hard Travers-Sabine Track. Přesunuli jsme se tedy více do vnitrozemí do Nelson's Lake National Park (FOTOGALERIE ZDE), který obsahuje několik hor (i dvoutisícovky) a 2 jezera (Rotoiti a Rotoroa). Městečko St Arnaud nás vítalo krásnou duhou, která však byla následována deštěm a mraky. Přespali jsme v základním táboře DOC (organizace, která se stará o všechny parky, turistické cesty, značky i chatky a tábořiště) a potkali další Čechy, kteří byli 2 roky v Austrálii a cestu domů si prodloužili přes NZ. S těmi jsme si příjemně popovídali. Trek byl naplánován jen zběžně, koupili jsme si pernamentku na přespávání v chatách, ty lepší vyjdou cca na $15, pak se cena snižuje, takže po 4 nocích v horách se cena pernamentky „zaplatí“. Chaty poskytují výhodu v tom, že s sebou člověk nemusí tahat stan a vyspí se někdy v kamínkami zateplené chatě na matraci, bohužel nezaručuje, že nebude muset spát na podlaze, když přijde pozdě a chata už bude plná. My jsme ale na treku potkali jen pár lidí (klasicky i dva Čechy), takže bylo místa plno. První den jsme měli opět štěstí a zdlouhavé balení na trek a hledání místo pro bezpeční zaparkování auta nám zaručilo dvě místa ve water taxi, které si objednala nějaké skupina lidí. Water taxi nás za nějaký peníz vzalo a my si ušetřili tříhodinovou cestu „nudným“ lesem kolem jezera. Odpoledne jsme vystoupali lesem s četnými polomy, které prý byly způsobeny lavinami, do první chaty Upper Travers Hut (8 hodin chůze). Uvařili jsme, padla tma, dezinfikovali jsme a zapadli do postelí, protože nás druhý den čekal výstup do sedla Travers Saddle vedle tisícovky Mt Travers. Pěkně značenou cestu jsme vyběhli a seběhli v rekordním čase, asi proto že bylo ráno, tak to šlo dobře, ráno se na nás sice valila oblaka, ale nahoře jsme měli krásné výhledy, až mi to trochu připomínalo Rumunsko a hezky jsme si zavzpomínali. Cesta dolů byla strmá, takže jsme byli rádi, že jsme ušetřenou hodinku strávili na další chatě, dali si pozdní oběd a pokračovali dále dolů k jezeru. Do chaty Sabine Hut jsme dorazili zase k večeru (po 9 hodinách cesty) a rovnou jsme se skočili vykoupat. Zbyněk se tak těšil, že skočil rovnou z mola do hloubky. Ovšem, co se nestalo? Najednou křičí, že ho něco kouslo a leze jak raketa ven z vody **. Voda byla příjemná, teplá, říkala jsem si, co kolem něj asi proplulo... A ono ne, měl v lýtku dvě hluboké ranky od špičatých zubů. Pak jsme se dozvěděli, že to byl úhoř. Úhoři dorůstají do velkých rozměrů a živí se menšími rybami, které loví tak, že se zahryznou zoubky a zakroutí. Naštěstí, jak se Zbyněk ohnal, úhoř se lekl , zakroutit nestačil a odplaval... Brrr, já jsem se pak už jen ošplíchla na břehu a ranní koupání jsme vzdali. A ono vlastně nebylo počasí ani nálada. Spolunocležníci Němec a Angličan vstávali ještě před svítáním, bavili se nahlas, dokonce uklízeli, takže to moc příjemné vstávání nebylo. Navíc byla mlha a Angličan nás odrazoval od následujícího plánu vyšplhat převýšení 1200m a dostat se na chatu u horských jezer. Buď jsme tedy mohli pokračovat podle průvodce nudnou cestou lesem kolem jezera (8 hodin) k autu, nebo se vyškrábat na tisícovku Mt Cedric a doufat, že předpověď počasí zase nevyjde a my maximálně zmokneme. Co jsme si asi vybrali? :-) Déšť nás zastihl, když jsme šplhali lesem, jakmile jsme se dostali nad hranici lesa, už jen mrholilo. Pořádně jsme se ale oblekli, protože jsme očekávali vítr. Mraky se trochu rozestoupili a měli jsme krásné výhledy na hory i na jezera, vítr však sílil. V jednu chvíli byly takové poryvy, že jsem se chtěla vrátit, jak jsem se bála. Ale zvládli jsme to, cesta naštěstí nešla přes celý hřeben, ale byli jsme chvílemi v závětří, takže jsme měli vyhráno, když jsme z vrcholu uviděli jezero Angelus a chajdu Angelus Hut. Náročná cesta se nám natáhla na 6 hodin (podle průvodce 5) a Angličák se kochal, že to zvládl za necelé 4 hodiny. Asi měl při svitu hvězdiček dobré počasí. :-) Na chatu odpoledne dorazili ještě další 4 lidi, kteří však přespávali ve stanu venku, takže my jsme si užili komfortu a tepla a vůbec jsme jim nezáviděli, když v noci vítr stále sílil, fičel a pršelo jako z konve. Ráno jsme si v klídečku vstali, Angličan tentokrát neblbnul a vstával až v 7 hodin. Bylo škaredě, zataženo, byli jsme rádi, že jsme si nafotili vše ještě večer na procházce před spaním. Počkali jsme si na předpověď počasí, kterou si rádiem nechala zavolat slečna – manažerka chaty, která měla směnu. Mělo se lepšit až k odpoledni, počkali jsme tedy a po 10 hodině vyrazili. Všude bylo plno vody, potoky se rozvodnily, po svazích tekly krásné vodopády, ale bylo těžko říčky překračovat. Protože tekly i přes stezku, brzo jsem měla mokré boty (bohužel už asi mají odslouženo) a tak jsme čvachtali a čvachtali směrem dolů, co nejrychleji k parkovišti. Díky počasí jsme byli nuceni vybrat nejbezpečnější cestu, nudnější, jiná se naskýtala přes hřeben, ale tam kdyby zase foukalo, asi bych umřela strachy. Takže jsme šlapali dalších 5 hodin až jsme se dostali do chatě k jezeru, unavení, zmožení, dělali jsme posledního Číňana a doufali, že další 3 hodiny nudnou cestou lesem ujdeme rychleji. A štěstí se zase usmálo, začalo vykukovat sluníčko, vyždímala jsem si ponožky a přijela rodinka na motorovém člunu s pruty na rybaření. Hned jsme se dali do řeči, co jsme šli, co nás čeká a doufali, že se slitují a na druhou stranu jezera nás svezou. Ale odjeli ještě rybařit a my se cpali posledními zásobami. Když jsme vařili další porci na posilněnou, člun se vrátil a volali na nás, že ryby dneska neberou, že jedou zpět do St Arnaud a jestli nechceme vzít... :-) A tak jsme se dostali za 15 minut k našemu autíčku, našli jsme ho nedotčené, převlekli jsme se do čistého, NASTARTOVALI! a vyjeli za novými zážitky na západní pobřeží.

Nadšení jsme si koupili po cestě kafíčko, pozabíjeli sandflies (Zbyňou už označované jako tse-tse) a pokračovali v cestě. Bohužel po pár kilometrech se mi rosvítily kontrolky ruční brzdy a baterie. Stejný problém jako před první opravou, říkali jsme si. Volali jsme hned Pavlovi a ptali se na radu ***. No nic, dojedem do většího města a v pondělí zajedeme k technikovi. Bohužel po dalších 30 km umřela baterie. To už řídil Zbyněk a duchapřítomně zastavil na pěkné odbočce, kde jsem po 10 minutách stopla anděla strážného převlečeného do obrovského Maora. Mrknul na motor, poslal syna do městečka Murchison (zpět po cestě cca 7 km) pro startovací kabely a nabil nás na dojetí do prťavého městečka o 750 obyvatelích, kde jsme se ubytovali v holiday parku a zapili žal nad zmařenou cestou. Ráno jsme zajeli k technikovi, kterého nám Maor doporučil, ten na to mrknul a sdělil nám, že je mrtvý alternátor... a že ho buď může poslat na spravení do Nelsonu a my si počkáme 3 dny, nebo zkusí zavolat známému, jestli má nějaký vhodný použitý na výměnu a že máme přijít odpoledne. Tak jsme si udělali dopolední volno, Zbyňka s prací na projeku a já s praním a odpoledne jsme naklusali s předpřipravenými plány, co budeme dělat, které věci si na tři dny sbalíme, abychom mohli třeba dostopovat do Westportu. A bylo nám sděleno, že auto je opraveno, že už jezdí. To bylo překvapení, Zbyňa vyplázl dalších $240 dolarů, sbalil starý alternátor a může se frčet.

Auto má už ale výhružku... třetí oprava a končí v moři! Nebo na nějakém trhu s auty a nahradíme ho za nějaké hodnější, novější... A náš optimismus neklesá, ani po dvou opravách, po mokrých botách, poškrábané noze ani pokousání rybou.

Pár poznámek od Zbyni:

* pokud mi chcete udělat radost tak mi kupte chatičku v zátoce, kde se do moře vlévá řeka. Ideální je se vykoupat v moři a pak si lehnout do proudu sladké vody (a k chatičce samozřejmě jachtičku ;-) )

** ano po vodě se dá i běhat ... naštěstí nemířil přesně a důležité partie minul.

*** bohužel jsem spoléhal na neschopnost místních mechaniků (prostě to nedotáhnul pořádně a čidlo holt svítí) a Pavla pořádně neposlouchal - koho by napadlo, že když odchází baterka svítí i kontrolka ruční brzdy.