Rotorua - město zkažených vajíček
Toť specifický puch města, nachází se v něm totiž spousta sirných jezírek a hodně děr rozesetých jen tak po městě, ze kterých stoupá pára a výpary. Na státní svátek 27.10. neboli Labour day (poslední pondělí v říjnu) měli volno i kamarádi Zdeněk s Míšou (dále jen Češi), kteří se do Rotoruy přesídlili už před 14 dny. Potřebovali jsme si udělat volno, trochu si oddechnout od hnusného šedého spěchajícího Aucklandu a vydat se do přírody. Původně jsme chtěli navštívit i rezervaci, les a park Coromandel, kde jsem měla na jednu noc domluvený nocleh přes CouchSurfing (web nadšenců do cestování a poskytující zdarma přespání na pár nocí ve svém domě), nakonec jsme kvůli nejistému počasí cestování zkrátili a jeli rovnou do Rotoruy. Celkově je to asi 280 km a autem se to stíhá za 3 hodiny. My jsme se rozhodli cestu odstopovat. Našla jsem jižní část Aucklandu, kam ještě jela hromadná doprava a odkud bychom mohli legálně stopovat (na dálnicích je to samo zakázáno). V neděli ráno jsme vyrazili na autobus v hnusném počasí, místy se déšť proměnil v pěkný slejvák. Ale naštěstí jsme moc nepromokli a bus nás za hodinu dovezl za město, kde se mraky jen honily. Chvilku jsme stopovali, pak nám zastavila jedna paní a poradila místo kousek vzdálenější, těsně u nájezdu, ale hned na to nás vzal starší týpek a hodil nás cca 30 km dál. Zastavil právě včas, protože se řítila další sprcha a Zbyněk to asi o 30 sekund nestihl a měl komplet mokré nohavice. Pán nás vyhodil na pěkně blbém místě, sice tam byl výjezd (teď už to nebyla dálnice, ale jen nějaká větší silnice), ale auta tam švihala stovkou a málokdo na křižovatce zpomalil. Asi po 20 minutách nám zastavil Ind, který nás hodil těsně k Hamiltonu. Kolem Hamiltonu nás svezli mladí Rakušani a pak přišla nejhorší část cesty. Když jsme se vyhřáli a trochu osušili, snědli jsme oběd a zastavil nám Maor. Už při nasedání jsem cítila puch marihuany a bohužel pozdě jsem si všimla otevřeného piva, které upíjel. Rozjel se, už jsme necouvli. Původně jel jen do města Cambridge vzdáleného 20 km od Hamiltonu, ale nakonec se tak rozvykládal, že nám po cestě koupil krabičku jahod a zavezl nás půlku cesty do Rotoruy. Nejdřív jsem si musela zvyknout na to, že nesrozumitelnou angličtinu prokládal maorskými slovy, pak jsem mu přidržovala volant, když si potřeboval otevřít pivo, a ještě mě čeká praní Zbyňkovy mikiny, když si o jeho pásy zašpinil rameno. :-) Byl hrozně hrdý, že je Maor, nesouhlasil se systémem, který zavlekli bílí, vůbec celé vydělávání peněz a modernizace země mu přišla jako zotročování. Takže při řízení chlastal, ptal se, jestli si chceme zakouřit a nadával na bílé... trochu děsivá představa. :-) Ale byl zvědavý, proč jsme přijeli, co děláme, jak se nám tu líbí apod. Konec cesty nás vzali dva mladí Kiwíci, ti z historky o Maorovi měli děsnou srandu a chovali se jako teenageri, co Maory opovrhují. Takže ta nevraživost je asi vzájemná.
Vysadili nás v hlavním městském parku se sirnými jezírky, hned jsme si to tam museli prošmejdit, i když Češi už měli po práci a čekali na nás. Nakonec nám trvala cesta něco přes 5 hodin. Prošli jsme si park, nadýchali se první várky smrádku, pak jsme si hodili věci k Čechům a ti nás provedli po centru, po městě, po pěkných místech. Protože byli unavení z práce, večer jsme strávili povídáním u televize.
V pondělí nás už od rána vítalo sluníčko a my se vydali do termální oblasti Wai-o-tapu, kde je turistickou atrakcí gejzír Lady Knox. Když jsme přijížděli na parkoviště, divili jsme se, proč už všichni odjíždějí, protože každý den tryská gejzír 10:15 a my měli ještě půl hodiny čas. Po zakoupení lístku za vyděračskou cenu nám popsali cestu, kterou se ke gejzíru dostaneme a my nasedli do auta a jeli za všemi "odjíždějícími", představení se konalo mimo park. Našli jsme si místo v "hledišti", smísili se s ostatními turisty, kterých tam bylo asi 300. Celkm výdělečná činnost na to, že povzbuzují a vyvolávají stříkání gejzíru kouskem mýdla. Poté, co průvodce odvykládal pár vtípků a informace o chemické reakci, která vzbuzuje stříkání, hodil do otvoru mýdlo, po pár minutách začala díra pěnit, pak bublat a nakonec chrlit vodu. Povinně jsme se u gejzíru vyfotili a vrátili jsme se zpátky ke vchodu do parku. Něco přes hodinu jsme procházeli park a čuchali další výpary ze sirných jezírek, děr a vodopádků. Některé bublaly či smrděly méně, některé měly zajímavou barvu až z toho Zbyňka začala bolet hlava. Vyrazili jsme proto zpátky k Rotoruře a ještě po shlédnutí bahenního jezera, které také bublalo a vystřikovalo, nechal Zdenek Zbyňka řídit... s Míšou jsme vzadu občas "jujkaly", protože se Zbyňa občas řítil mimo správný směr. Ale trvalo jen chvilku než si zvykl, automat udělal většinu práce a pak už to bylo v pohodě. Na odpoledne jsme našli další rezervaci, tentokrát s pralesem, dvěma walky a několika tracky. Vybrali jsme asi 2 hodinový track a prošli se celkem kus po parku. Většina cest je opravdu krásně upravená, ani děti či starší lidé nemají problém. Když jsme se unavili, Zdenek nás svezl ještě ke dvěma jezerům, kde jsme se chtěli vykoupat, ale voda byla strašně studená a pořád ještě foukal studený vítr. Holt si na léto ještě chvilku počkáme. Večer jsme se zase zastavili v supermarketu koupit si nějaké jídlo a vínko a udělali jsme si promítání filmu u Čechů. Protože jsme byli unavení, brzo jsme odpadli.
Poslední den pobytu, v úterý, jsme se vydali směr Hamilton. Počasí už se nějak škaredilo, tak jsme se po cestě zastavili v městečku Cambridge, kde byla jedna hlavní ulice, prťavé muzeum a prťavý parčík s jezírkem. V Hamiltonu jsme strávili něco přes hodinku v zahradách, kde to bylo úplně parádní. Sice nám občas poprchávalo, ale park je rozdělen na několik zahrad, které jsou tematicky rozděleny, jeden kout je japonská zahrada, jiný čínská, italská renesanční, americká moderní atd atd. Všude pěkně zeleno, naaranžované typické stromy, keře a květinky. Bylo to parádní, část parku za jezerem už jsme ale nestihli projít, terén by byl asi podobný jako nějaký lehký trek na procházky s pejsky. No a pak už nás Češi zavezli na sever Hamiltonu na stopovací místo a odjeli domů. Bylo něco kolem 1 hodiny a po chvilce (na křižovatce jsme počítali červené, takže asi po 1 červené) nám zastavilo celkem luxusní auto s dvěma chlapci tmavé pleti. Když jsem se nahnula do okýnka, málem jsem upadla, jak tam měli zakouřeno. Navíc ještě řidič prohlásil, že nás sveze, ale jen když mu dáme nějaké peníze. To jsem odmítla a on ještě chvilku přemýšlel, jak by mě přesvědčil. Nakonec jen zopakoval, že bude chtít peníze a když jsem mu znova řekla, že si raději počkáme na někoho jiného, odjeli. Jsem ráda, takový smrad bych asi takovou dálku nevydržela a navíc mi nebyli sympatičtí, až jsem se bála, jestli by se nám něco nestalo. Pak nám zastavila paní, která nám nabídla, že nás hodí na lepší místo ještě kousek za městem, že taky hodně stopovala, když byla mladší. A hlavně, že si máme dávat pozor, ke komu sedáme do auta, vždycky se můžeme rozmyslet a říct, že si nejsme jistí... dobrý nápad! A pak už nám zastavila mladá holka v jeepovi, pohodlná cesta s příjemným povídáním, Zbyněk se hodinku prospal a z Papakury, kde nás vyložila na nádraží, jsme si zkusili jet vlakem. Vyšlo to možná drobet levněji než autobusem. Jeli jsme asi ještě hodinku, bavila jsem se posloucháním a sledováním chlapců, kteří jeli ze školy. Musí tady nosit stejnokroje, takže jsem se u toho bavila, i když jsem byla unavená.
Domů jsme dojeli v parádním čase, v 17 hodin, a já jela do sboru a Zbyněk na volejbal. To jsme si to užili, mě to pomohlo a naladilo, že zase chvilku v Aucklandu vydržím než mi začne být smutno po zeleni a čerstvém vzduchu. Dík Zdendovi a Míše za skvělou pohostinnost a společnost a těším se na další společné plány. Nyní máme vyhlídky na víkend sportovní (Zbyňkovy zápasy) a zpívající (nedělní koncert v katedrále). Ahoj! :)
Náklady na jednoho: bus na jih Aucklandu - $8,70; vstup do termálního parku $27,50; příspěvek na benzín - $7, cesta vlakem do Aucklandu $7,20 + finance za jídlo.
Vysadili nás v hlavním městském parku se sirnými jezírky, hned jsme si to tam museli prošmejdit, i když Češi už měli po práci a čekali na nás. Nakonec nám trvala cesta něco přes 5 hodin. Prošli jsme si park, nadýchali se první várky smrádku, pak jsme si hodili věci k Čechům a ti nás provedli po centru, po městě, po pěkných místech. Protože byli unavení z práce, večer jsme strávili povídáním u televize.
V pondělí nás už od rána vítalo sluníčko a my se vydali do termální oblasti Wai-o-tapu, kde je turistickou atrakcí gejzír Lady Knox. Když jsme přijížděli na parkoviště, divili jsme se, proč už všichni odjíždějí, protože každý den tryská gejzír 10:15 a my měli ještě půl hodiny čas. Po zakoupení lístku za vyděračskou cenu nám popsali cestu, kterou se ke gejzíru dostaneme a my nasedli do auta a jeli za všemi "odjíždějícími", představení se konalo mimo park. Našli jsme si místo v "hledišti", smísili se s ostatními turisty, kterých tam bylo asi 300. Celkm výdělečná činnost na to, že povzbuzují a vyvolávají stříkání gejzíru kouskem mýdla. Poté, co průvodce odvykládal pár vtípků a informace o chemické reakci, která vzbuzuje stříkání, hodil do otvoru mýdlo, po pár minutách začala díra pěnit, pak bublat a nakonec chrlit vodu. Povinně jsme se u gejzíru vyfotili a vrátili jsme se zpátky ke vchodu do parku. Něco přes hodinu jsme procházeli park a čuchali další výpary ze sirných jezírek, děr a vodopádků. Některé bublaly či smrděly méně, některé měly zajímavou barvu až z toho Zbyňka začala bolet hlava. Vyrazili jsme proto zpátky k Rotoruře a ještě po shlédnutí bahenního jezera, které také bublalo a vystřikovalo, nechal Zdenek Zbyňka řídit... s Míšou jsme vzadu občas "jujkaly", protože se Zbyňa občas řítil mimo správný směr. Ale trvalo jen chvilku než si zvykl, automat udělal většinu práce a pak už to bylo v pohodě. Na odpoledne jsme našli další rezervaci, tentokrát s pralesem, dvěma walky a několika tracky. Vybrali jsme asi 2 hodinový track a prošli se celkem kus po parku. Většina cest je opravdu krásně upravená, ani děti či starší lidé nemají problém. Když jsme se unavili, Zdenek nás svezl ještě ke dvěma jezerům, kde jsme se chtěli vykoupat, ale voda byla strašně studená a pořád ještě foukal studený vítr. Holt si na léto ještě chvilku počkáme. Večer jsme se zase zastavili v supermarketu koupit si nějaké jídlo a vínko a udělali jsme si promítání filmu u Čechů. Protože jsme byli unavení, brzo jsme odpadli.
Poslední den pobytu, v úterý, jsme se vydali směr Hamilton. Počasí už se nějak škaredilo, tak jsme se po cestě zastavili v městečku Cambridge, kde byla jedna hlavní ulice, prťavé muzeum a prťavý parčík s jezírkem. V Hamiltonu jsme strávili něco přes hodinku v zahradách, kde to bylo úplně parádní. Sice nám občas poprchávalo, ale park je rozdělen na několik zahrad, které jsou tematicky rozděleny, jeden kout je japonská zahrada, jiný čínská, italská renesanční, americká moderní atd atd. Všude pěkně zeleno, naaranžované typické stromy, keře a květinky. Bylo to parádní, část parku za jezerem už jsme ale nestihli projít, terén by byl asi podobný jako nějaký lehký trek na procházky s pejsky. No a pak už nás Češi zavezli na sever Hamiltonu na stopovací místo a odjeli domů. Bylo něco kolem 1 hodiny a po chvilce (na křižovatce jsme počítali červené, takže asi po 1 červené) nám zastavilo celkem luxusní auto s dvěma chlapci tmavé pleti. Když jsem se nahnula do okýnka, málem jsem upadla, jak tam měli zakouřeno. Navíc ještě řidič prohlásil, že nás sveze, ale jen když mu dáme nějaké peníze. To jsem odmítla a on ještě chvilku přemýšlel, jak by mě přesvědčil. Nakonec jen zopakoval, že bude chtít peníze a když jsem mu znova řekla, že si raději počkáme na někoho jiného, odjeli. Jsem ráda, takový smrad bych asi takovou dálku nevydržela a navíc mi nebyli sympatičtí, až jsem se bála, jestli by se nám něco nestalo. Pak nám zastavila paní, která nám nabídla, že nás hodí na lepší místo ještě kousek za městem, že taky hodně stopovala, když byla mladší. A hlavně, že si máme dávat pozor, ke komu sedáme do auta, vždycky se můžeme rozmyslet a říct, že si nejsme jistí... dobrý nápad! A pak už nám zastavila mladá holka v jeepovi, pohodlná cesta s příjemným povídáním, Zbyněk se hodinku prospal a z Papakury, kde nás vyložila na nádraží, jsme si zkusili jet vlakem. Vyšlo to možná drobet levněji než autobusem. Jeli jsme asi ještě hodinku, bavila jsem se posloucháním a sledováním chlapců, kteří jeli ze školy. Musí tady nosit stejnokroje, takže jsem se u toho bavila, i když jsem byla unavená.
Domů jsme dojeli v parádním čase, v 17 hodin, a já jela do sboru a Zbyněk na volejbal. To jsme si to užili, mě to pomohlo a naladilo, že zase chvilku v Aucklandu vydržím než mi začne být smutno po zeleni a čerstvém vzduchu. Dík Zdendovi a Míše za skvělou pohostinnost a společnost a těším se na další společné plány. Nyní máme vyhlídky na víkend sportovní (Zbyňkovy zápasy) a zpívající (nedělní koncert v katedrále). Ahoj! :)
Náklady na jednoho: bus na jih Aucklandu - $8,70; vstup do termálního parku $27,50; příspěvek na benzín - $7, cesta vlakem do Aucklandu $7,20 + finance za jídlo.
Fotky z Nového Zélandu.
<< Home