Umění i příroda

Tyto dva koníčky jde krásně skloubit na východním pobřeží. Když jsme přijeli do města Christchurch, byli jsme zvědaví na další přeplněné a hlučné město. Ale kupodivu jsme asi měli štěstí, večerní procházka se zmrzlinou se mi celkem líbila, i když jsme se v centru moc neorientovali. Lidí ani nebylo moc, možná se přesunuli do čtvrti s bary a hospodami, kterou jsme nenašli a ani nehledali. Už nám zase byly vhodné holiday parky a spaní ve stanu, protože jsme měli klid a soukromí. Časem si člověk zvykne, že vstává později, až sluníčko trochu vyleze, ohřeje se ve srpše a následně kafíčkem a dobrou snídaní a odjíždí se těsně před 10 hodinou.
Další den jsme si udělali naše obvyklé kolečko jako v předchozích větších městech: navštívit "íčko" (informační centrum), vzít si mapu města, zkontrolovat aktuální předpověď počasí, najít parkování, projít si město, mrknout po obchodech (speciálně po outdoorových), koupili jsme Zbyňovi už třetí brýle (má to ale spotřebu...:-) ), navštívit Cantebury Museum (k vidění největší oliheň, která byla kdy ulovena) a pokochat se flórou v botanické zahradě. Bylo opět krásné počasí, nafotili jsme květinky pro naše maminky (všechny fotografie zde), ať se mají čím potěšit a vymyslela jsem výlet na Banks Peninsula. Podobně jako u Dunedinu byl u Christchurch poloostrov s kopečky a podle mapy s výhledy, vinicemi,... bohužel se ukázalo, že než jsme se vymotali ze samotného velkoměsta, Banks poloostrov byl další hodinu cesty autem. Rozhodli jsme se tedy objet město přes přístav, zkusili jsme opět další šílenou klikatou a kopcovitou cestu skrz vyhlídkovou cestu (scenic route), projeli se parádním moderním tunelem a nafotili a kousek se prošli u gondoly s výhledem na město. Zrovna jsme stihli západ slunce, nahoru jsme už ale nejeli a za tmy se vrátili přespat do holiday parku.
Druhý den jsme zajeli do obchodu, který jsme navštívili předchozí den a kde měli výborné slevy na boty. Samozřejmě, jak to bývá, nějakou drahou věc si v prvním obchodě si vyberete, ale hned jí nekoupíte, že třeba bude něco někde levnějšího, případně lepšího. A nejen že to nenajdete, ale tu původní vám ještě prodají.... vybrala jsem si trekové boty s membránou Goretex za výbornou cenu, v prvním obchodě. A tak dlouho jsme hledali a zkoušeli, až jsem se vrátila do onoho prvního obchodu. Ne, naštěstí tentokrát pan Murphy nevyhrál a já si boty koupila. :-) Bohužel po slibu, který jsem si dala na Mt Cook, že už nikam nepolezu!!! mně mrzelo, že boty zkusím kdo ví kdy. Nicméně jsme byli na pobřeží a cestovali jsme dál na sever skrz placaté pláně s občasnými kopečkami, moc mi to líto nepřišlo.
Pobřeží na sever nám všichni vychvalovali, že to je dokonce moc hezká cesta na řízení. Nejdřív jsem nechápala, co může být po Mt Cooku sněhu a jezerech na plážích a cestě hezkého?


Ale měli pravdu, těžko popisovat, ale když svítí sluníčko a mořská voda naráží na skály, valí se k pobřeží a nad mořem je opar z kapiček vody, je to paráda. Nejlépe někde zastavit a jít se vyčváchat. Když ale člověk vyleze z prohřátého auta (klimu už jsme úplně přestali používat), zafouká studený vítr a na plavání v ledové vodě není ani pomyšlení. S příjemné náladě jsme dorazili do městečka Kaikoura, která se pyšní vyhlídkovými plavbami za delfíny a velrybami. Dali jsme si k obědu další fish and chips a šli se projít na ty delfíny. :-)

Viděli jsme zase tuleně a lvouny, Zbyňa viděl dokonce mrtvého, pokochali jsme se výhledy na pláže, na kopečky s pastvinami a telátky, pohledem na "zamlžené" městečko", jenom ti delfíni ani velryby nebyly.
Protože už jsme nějaký čas byli v kontaktu se Zdendou a Míšou, tu dobu už byli kousek od nás, snažili jsme se nějak cesty zkřížit. Napsali nám místo, kde přespávají a protože jsme to měli po cestě, vydali jsme se hned na cestu. Projeli jsme si městečko Bleinheim, který je prý také pěkné, ale my jen nakoupili zásoby (piva) a mířili k nedalekému stanování. Kdybych věděla, jaké místo děcka vybrali, asi bychom tam nejeli... ale Zdenda to věděl, tak mi to schválně do SMSky nepsal. Táhli jsme se po štěrkové cestě, zákrutama, úzkou cestičkou děsně do kopce a já měla nervy nadranc. Už nějakou dobu nám "lítala" ručička na tachometru, když jsme do takových kopců jeli, problém je v řazení na dvojku v kopci. No hrůza, ale dojeli jsme a pořádně jsme to setkání oslavili. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme tam jeli, potkali se, popovídali a ráno s malou opičkou jeli každý svým směrem.
My tedy do Pictonu, který jsme si ještě jednou prošli, nafotili Sounds a vyjeli nejbližším trajektem směr sever. Na jižním ostrově jsme tedy strávili něco přes 5 týdnů a dle mého "plánu" nestihli jen jedno místo Arthur's Pass, jehož trek byl značen jako obtížný. Takže jsem byla nakonec ráda, že jsem to absolvovat nemusela. :-)
No a naše cestování stále ještě neskončilo, protože jsme měli asi 4 dny do návratu do Aucklandu. Na jednu stranu jsem se už těšila na postýlku, střechu nad hlavou, chození na fakultu a do posilovny, vaření a pečení, na druhou stranu se mi do obrovského města vracet vůbec nechtělo. Co jsme si ale ještě před návratem na sebe nachystali, to se dočteš zase příště. ;-)