Auckland Domain a War Memorial Museum

Dnes už se mi udělalo lépe, nachlazení jsem už zahnala, resp. asi přenesla na Zbyňka, tak popíši krátký sobotní výlet do Aucklandského parku a muzea.
Ačkoli už jsem v sobotu cítila známky přicházející nemoci, bylo krásné počasí a rozhodovali jsme se mezi ZOO a muzeem. Vašek s Romanou nás sice lákali autem zase na nějakou beach, ale chtěla jsem zůstat ve městě pro případ, že se mi udělá hůř. Nakonec jsme dojeli do centra autobusem a prošli se mezi univerzitami do Auckland Domain. Všechny fotky zde.

Překlad domain zde znamená zelená, rozložitá, travnatá plocha, takže velký park.

Trochu jsme to prošli, pokochali jsme se zelení, klasický park, stromy, lavičky, tráva, narazili jsme na Lovers Walk, takže i když byl v rekonstrukci a byl tam zákaz, museli jsme si to projít. ;-) Ale byla to jen pěkná stezka kolem říčky. Pak jsme došli ke kachnímu koupání (Duck Ponds) a vyplašili houf holubů a vrabců, kteří se nechávali krmit. Čekala nás pastva pro oči v podobě botanické zahrady, i když jsem měla rýmu, cítila jsem krásnou vůni orchideí, tulipánků a zmijovců. :-) Mamčo, kytičky hlavně pro Tebe. V druhém pavilonu/skleníku byly zase tropické rostliny. I když moc nechápu, proč to měli ve sklenících, venku to vypadalo podle mne zrovna tak. A dostal mě záhon petrželky, asi taky exotika. :) Třetí nezastřešený pavilon byl věnovaný kapradinám a rostlinám stejné čeledi. Některé z kapradin jsme neviděli ani na vršek, jak byly vysoké.

rybíček v tropickém skleníku

Kousek od botanické zahrady se pak majestátně tyčilo museum. Z dálky kolosální bílá stavba, která mi však při bližším obhlédnutí přišla jako velký barák se škaredými okny. Na to, že mají vše relativně "nové" si s tím mohli více vyhrát, trochu ozdob, načančání... Před obchůzkou jsme si dali kafčo a čokoládu na posilněnou v místním cafe baru a já vyzkoušela, jak se zamykají skříňky na úschovu baťohů. Poté, co jsem si vítězoslavně rozměnila 2dolarovou minci na dvě 1dolarové, jsem se chtěla ujistit (tak jako jsem to dělávala v ČR), že se skříňka odemkne bez problémů a dolar vypadne, takže nebudeme muset řešit zablokované věci. Vše v pořádku, skříňku jsem zamkla, odemkla... a dolar nevypadl. Co že jsem? Zase moc aktivní... A tak mně napadá, nemáte návod, jak nic neřešit? (Marihuanu néé.) :-) Tak to bylo pro zasmání.
Samotná prohlídka třípatrového muzea byla rozčleněna do tématických okruhů věnovaných Maorům, jejich historii a umění, novozélandské fauně a flóře a memoárům z válek a nepokojů. Cena vstupného $5 byla podle mého názoru nízká na to, jak bylo muzeum velké a zajímavé. Maorské artefakty byly pěkné, bylo možno vidět totemy, speciální nástroje, ozdoby a pak také napodobeniny věcí, které okoukali, když se NZ postupně osídlovala Pahuka (bílým přistěhovalcem).

podobizny slavných náčelníků a králů Maorů

V druhém patře věnovaném vycpaným zvířátkům, rostlinkám a hlavně také vzniku kontinentu Austrálie s NZ, sopkám a sopečné činnosti jsem strávila nejvíce času. Nejvíce mne nadchla ukázka, co by se stalo, kdyby v Aucklandu vybuchla sopka... Seděli jsme na gauči v obýváku, koukali na televizi, kde mluvili o evakuaci města a seizmických otřesech, a najednou prásk, z okna bylo vidět bublající vodu za přístavem, země se začala třást a za zvyšujícího dunění začala z vody stoupat pára, pak šedý dým, který se změnil v černou masu valící se na nás společně s kusy odlétávajících kamenů... a my umřeli... asi. To se mi líbilo, se zvykovým i pocitovým efektem jsme si uvědomili, že před takovou katastrofou bychom asi neutekli... podobně jako před tsunami.
Poslední patro už se mě moc netýkalo, začalo mi být špatně, Zbyněk si ho tedy proběhl. Jednak se člověk mohl seznámit s historií, jak začalo objevování a osídlování NZ, pak také nepokoje mezi samotnými Maory o území šířící se od severu k jihu (na severu dostali zbraně nejdříve), a také se mohl seznámit s fakty, kolik lidí umřelo ve světových válkách. V první za obrovských ztrát (každý třetí muž) pomáhali Británii a Francii, v druhé světové válce je masakrovalo Japonsko a posílali lidi bojovat proti Hitlerovi. Trochu smutné na závěr, proto jsme raději utíkali domů, abych se mohla v posteli vyléčit.

Pro zasmání, ale i pro poučení... takže bajka? :) Zbyňa v supermarketu objevil vyloupané škeble naložené v kyselém nálevu jako slanečky... tak že je musíme zkusit. Vzali jsme ty s cibulí, že to bude nejpodobnější chuť, kterou známe. Kelímek cca 150g, cenově to šlo. Doma si Zbyněk hrdinně vložil jednu celou škebli do úst a žvýkal... žvýkal srdnatě až do konce. A pak řekl, že to nechce. Já jsem hrdinně ukousla asi pětinu... a pak ji vyplivla. Bylo to místy tvrdé, chuť to teda mělo podobnou jako uzenáče, ale... část jsem nasekala do salátu, kde jsem chuť přerazila dresinkem, a zbytek jsem chtěla zpracovat do těstovin. Nakonec jsem si to rozmyslela a raději to vyhodila. No more mussels. :-) Možná až se naučím připravovat je jako teta Collette ve Francii, pořádně provařit s červeným vínem. Chystáme se na krevety, ty už jsme ochutnávali a jsou cenově dostupné. To se holky těšte! ;-)