Konečně prázdniny

Štědrý večer č. 1 jsme si udělali klasicky s bramborovým salátem, vínkem, smaženou rybkou a Ježíškem o den dřív, abychom se 24.12. mohli sbalit a vyrazit za přírodou, horama, kempováním a chladnějším počasím. Dorazili jsme až odpoledne, cesta byla celkem dlouhá, ale po příjezdu na parkoviště a pozjišťování informací na následující dny, jsme vyrazili na krátkou procházku k vodopádům. Bylo zataženo, celkem zima a mlhavo, když jsme ale došli k vodopádům, už vykukovalo sluníčko a před zalehnutím se nám ukázala i hora Mt Ruapehu.

"Zbyňoo, večeřeee."

Ustlali jsme si v autě a dali si štědrovečerní večeři č. 2, salát s řízkama a šampáňko. To se pak spalo parádně, i Zbyňkovi, jak tvrdí. Ráno nás přivítala duha, uvařili jsme si kafčo a vyrazili na dvoudenní track Tongariro Nothern Circuit. Většina lidí si krátila první část cesty autobuskem, který je zavezl cca 10 min to, co my jsme pak šlapali 3 hodiny. Bohužel to nebyla cesta moc upravená, protože po ní nikdo moc nechodí, takže jsem klasicky byla jako "prasátko", celá od bahna. Na části cesty Tongariro Crossing, jeden z 9 Velkých Tracků na Novém Zélandě, jsme již potkávali více lidí, ale většina z nich šla pouze jeden den. Tato část byla krásně upravená, většina dokonce vysypaná štěrkem nebo s dřevěnými lávkami, někdy to byla až nuda tolik času na koukání kolem. :-) Pak jsme vyšplhali kopec, a protože byla mlha a vrcholky nebyly vidět, rozhodli jsme se zdolat jen nižší Mt Tongariro (1967 m n. m.). Šplhali jsme, šplhali a až skončila cesta a skákali jsme po kamenech, měli jsme toho dost. Prohlásili jsme místo za vrchol a usadili se v té mlze ke svačině.

vrcholovka v mlze, věříš, že je to Mt Tongariro, ne? :)

Po pár minutách však mraky odešly a my s nadšením zjistili, že jsme opravdu na vrcholu. Nebylo tam žádné značení ani cedulka, jen vyryté nápisy na kamenech. Plni uspokojení jsme sešplhali k sirným Esmerald lakes a vydali se na poslední část cesty Mordorem. Blížilo se k šesté večer a my už se těšili, jak zalehnem. Jenže chatička pořád nikde, plahočili jsme se unaveni necelé další 2 hodiny, až nakonec chatku našli.

"Já už nikam nejdu..."

Měli jsme předplacenku na místo ke stanování, potkavší Čechové nám potvrdili, že paní výběrčí/manažerka, která v chatě přebývá a stará se o ni, už kontrolovala, případně kasírovala a tak jsme měli klid. Místo v chatě (kterékoli) nebo místo na stan si totiž můžete buď předplatit v informačních centrech ve třech místech kolem parku (chata $25, stan $20 / osobu), nebo na místě (chata $30, stan $25 / osobu). Nevím, jak mají ošetřeno, že v chatě, kterou si během cesty zvolíte, bude místo, ale asi se jim běžně nestává, že by měli narváno. Ceny jsou to výborné, stejné jsou i "dole" ve městech. Takže ať spíte, kde chcete, máte k dispozici suché záchody, pitnou vodu a vařiče s plynem. Pak jsme přemýšleli, že se ani nevyplatí tahat stan, ale hupsnout ve spacáku do postele... tak příště. Tentokrát jsme byli rádi, že máme ve stanu klid, v chatě totiž "staří" slavili Štědrý den. Večer Zbyněk nafotil krásné fotky západu slunce, horu Ruapehu a Horu osudu (Mt Ngauruhoe). Já jsem připravila večeři a byla ráda, že můžu usnout, jak špalek. A těsně před spaním naše myšlenky patřily rodné ČR a Moravě, dezinfikovali jsme totiž slivovicí. :-D

Hora osudu a Zbyňkovy krásné fotky

Následující den nás čekal pochod zpět, sluníčko vykukovalo, občas přišly mraky, takže jsme 7 hodin pochodovali chvilku Mordorem, chvilku lesem, míjeli jsme se s Čechama, cesta utekla rychle, a protože jsme měli předplacenou ještě jednu noc, která by propadla, spěchali jsme do výchozího bodu, aby nám ještě vrátili peníze. Stihli jsme to parádně, celý track se nám podařilo obejít za 2 dny. Na noc jsme podle rady Čechů dojeli do blízkého Holiday parku, kde jsme si stan roztáhli za $17/osobu, dali si horkou sprchu, ještě teplejší vířivku, ve skvěle vybavené kuchyni (mikrovlnka, sporáky s troubou, nádobí, ledničky) jsme si dali večeři a pívo.

Je parádní, jak to tu pro turisty mají perfektně zajištěno, můžete si spát zdarma v autě, pokud na parkovišti není vysloveně zákaz (jen v některých městech v centru), ale máte zajištěnou jen toaletu a pitnou vodu, nebo dáte pár dolarů za stan a máte veškerý "komfort", pokud Vám tedy nevadí spát ve stanu. Myslím, že v létě to jde. Nebo si připlatíte pár dolarů navíc a vyspíte se i v posteli, kolem těch $30 za osobu.

Všichni mě strašili, ať si hlavně dáváme bacha na auto, ať nám ho na těch parkovištích někdo nevykrade. Tak jsem Zbyňkovi zakázala brát notebook :), vždycky jsme přebalovali věci tak, aby i po zakrytí kurfu krytkou nebylo ani zboku vidět, že tam jsou věci, máme páku na volant, no prostě nedobytné auto. A naštěstí nebyl problém. Ani se zlodějema, ani se startováním, autíčko nezklamalo.

Za to zklamaly NZ mapy a ukazatele zajímavých míst. Po přespání v holiday parku jsme se vydali k jezeru Taupo, že tam strávíme další den. Podnikli jsme jeden track kolem jezírka Rotopounamu, ale to byla v porovnání s horama děsná nuda. :) A pak jsme se vydali podle mapy k odbočkám, které jsme 2x!! minuli, protože byly pozdě zaznačené a na úzkých uličkách se nedalo při rychlosti 100km/h dost dobře otáček, a když už jsme jednu našli, končila soukromou cestou a druhá končila ohradami pro ovečky... Takže jsme to zabalili a byli neskutečně rádi, když jsme dojeli na poslední zbytky benzínu do města Taupa.

jih jezera Taupo

Tam nám po čínských polívkách a rychlovkách přišlo vhod kuře, našli jsme zdarma kempování kousek od města a krásně se vyspali do sluníčkového výletování po městě Taupo, kde jsme strávili ještě i další noc, viděli jsme krevetovou farmu, Huka Falls, adrenalinové atrakce, kterých jsme se za ty prachy nebyli ochotni účastnit, včelí farmu a prodejnu včelích produktů, sirnou oblast vtipně pojmenovanou Crater of the Moon a teplé sirné prameny Hot Water Streams vtékající do řeky Waikato.

"Zase jsem si zapomněl brýle." (Zbyněk u Huka Falls)

Další dny bylo tak tak všelijak, rozhodli jsme se využít pohostinství kamarádů v městě Rotorua a jeli jsme k nim na dvě noci, první noc jsme měli povídací s nimi i s panem Jimem Beamem, zapili jsme tak s nimi nadcházejícího Silvestra, udělali si blízký track na Duhovou horu (kolem 780 m n. m.) a na opravdového Silvestra se znovu vydali zdolat Horu Osudu a překonat hobitka Froda.

pohled z Duhové hory směrem na Tongariro National park

Ačkoli nás Taupo vítalo krásným pohledem na slunečnou a bezmráčkovou horu, po 2 hodinách jízdy jsme auto zapíchli na parkoviště a asi v 11 se vydali zase na Tongariro Crossing. Hora se začala balit do mrakové čepice a než jsme se dostali pod ní, nebyl vidět vrchol. Ale říkali jsme si, jsme tu a jdem do toho. Cesta nebyla značená, Zbyněk vybral tu, která se mu zdála neschůdnější, nicméně se stoupalo strmě vzhůru, země byla nezpevněná, jen hlína, lávové kameny a štěrk, jeden krok znamenal sklouznutí o půl kroku zpět a museli jsme jít "stromečkem".

Cestu s prstenem jsem v tu chvíli Frodovi nezáviděla ani omylem. Po hodině se rozfoukal strašný vítr, museli jsme se schovávat za hřebínky, abychom mohli postupovat, ale už to nešlo. Po dvou pauzách jsem to vzdala a Zbyněk zavelel k ústupu. Nahoře by šlo vidět stejné prd jako během cesty a vítr by nás mohl lehce sfouknout. Byli jsme tedy na Hoře osudu, možná jsme vylezli výš než skutečný Frodo, dali jsme si symbolický přípitek s pivem a během 2 hodin jsme byli zpět u auta. Trochu mě to zklamalo, že si s námi příroda pohrála, ale to se nedá nic dělat. Výlet to byl každopádně parádní.

Pak už jsme se naložili a ujížděli jsme zpět do Aucklandu, kde jsme krásně nestihli přeháňky a krásně stihli pozorovat ohňostrojíček ze Sky Tower v centru na naší oblíbené lavičce na kopci Mt Eden. Doma jsme si dali šampáňo, pospali si a druhý den v poledne oslavili šampáňkem i český Nový rok.

Mamince děkuji za finanční podporu tohoto výletu, i když se to nezdá, autíčko "žere" a my se občas taky potřebovali najíst. :-)