Druhá část Švédska
Městečko Örebro bylo kouzelné. Vyšlo počasí, i přes studený vítr se památky blýskaly ve třpytu podzimního sluníčka a než začal denní ruch, prošli jsme si centrum. Všechny obchody, památky i muzea se otvírají až v 10 hodin, takže se člověk dosyta vyspí. U Micka byla pohovka trochu měkká, ale aspoň to zase byla změna pro naše záda. Takže jsme si dali dobrou snídani (opět chleba se salámem a sýrem, ale k tomu teplé kafe!) a vyrazili jsme nejdřív ke kostelu sv. Mikuláše, prohlédli jsme si malé náměstí s radnicí (u sochy papaláše malý Zbyňa) a prvním cílem byl hrad na vodě – water castle. V jedné z věží jsme našli muzeum s historií města a výhledy, v další části bylo informační centrum a ostatní byly veřejnosti nepřístupné, byly určeny pro konference a slavnostní akce. Tak jsme přemýšleli, jaké rauty se tam musí konat… a pomalu nám začalo kručet v žaludku. Pak jsme se vydali podle plánku města přes krásný park. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jaké tamní děti mají vyžití na dětském hřišti (váhový limit na houpačkách a lanovečce nebyl a vydrželo to ;-)) a prošli jsme si v létě určitě nádherné zahrady s altány, zákoutími a skleníky. Jednu ze zvláštních barevných „kapust“ jsem viděla prodávat dokonce i v ČR. Poté jsme došli ke spoustě domečků, které vypadaly všechny úplně stejně a byly poskládány do oddělených dvorků. Všimla jsem si, že nad některými dveřmi visí cedulky s nápisem OPEN. Tak jsme vlezli hned do prvních dveří a dostali jsme se k někomu do obýváku. Nikdo nikde nebyl, jen z vrchního patra se ozývaly hlasy. Sice jsme si nejdřív říkali, že když měli OPEN a tím nás zvali dovnitř, asi by nás nevyhodili, ale jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že bychom tam mohli něco zajímavého vidět, raději jsme vypadli, abychom neotevřeli dveře třeba někomu do ložnice. To další z baráčků, kam jsem hrdinně vlezla a čekala, co tam čeká, už nás uvedl do obrazu. Paní prodávala ruční výrobky s kovů, dřeva a přírodních materiálů. Celý komplex byl skanzen, podobný jako je v Rožnově pod Radhoštem, a tím prvním barákem byla asi budova pro vítání návštěvníků, příp. konání konferencí. Prohlédli jsme si všechny domečky, kde bylo otevřeno, a viděli místní kroje, starou školu, hostinu lepší vrstvy, kde jsme si dali vlastní chleby, jak jinak než se salámem a sýrem, a pak také spoustu galerií, obchůdků a dílen. A pak už jsme se vydali za úkazem no. 1, to jsem si uvědomila až nyní, ale nadšená jsem tam byla z jakéhokoli jezera. Takže jsme dlouhou procházkou podél řeky a podél přístavu dorazili až k vrchnímu cípu jezera Vänern. Cestou jsme potkávali pejskaře a blázny = běžce a cyklisty. Blázny, protože tam byl neskutečný studený vichr. Jen se podívej, jak mi bylo zima... Když jsme se maličko zahřáli čajem s meruňkovicí, vyrazili jsme zpátky a objevili zajímavost. Semafor pro lodě na solární energii. To by mě zajímalo, kolik nehod se jim tam přihodí v noci. Asi raději všichni spí. Pak jsme šli nakoupit do supermarketu, abych mohla uvařit nějakou večeři – ne čínskou polívku, ale aspoň těstoviny! A objevili jsme mezi širokým sortimentem piv i naše zlaté fujtajblíkovské Starobrno. Ale vzali jsme si švédské odrůdy na ochutnání, které k našemu nepřekvapení nestály za moc. :) S Mickem jsme se večer potkali jen krátce, opět nás opouštěl se slovy jako předchozí večer, že si máme udělat pohodlí, podívat se na televizi, na net a že se vrátí pozdě. Nedorazil vůbec, až na druhý den, kdy jsme pro velice odpočinkové noci (Zbyňa usnul zmožen meruňkovicí už ve 21hod. a já se dívala na DVD-Ocean´s Twelve a Matrix 1), probudili brzo ráno, sbalili se a rozhodli se vyrazit podél jezera dál na jihozápad.
Vybrali jsme si úžasné místo na stopování. Jeho polohu jsme sice hledali asi hodinu, ale připadalo nám bezchybné. Před kruhovým výjezdem na dálnici, kde se dalo druhým výjezdem odbočit jen zpět do centra, byla autobusová zastávka s odstavným pruhem a před zastávkou ještě semafor, kde se něco spravovalo. Takže každý projíždějící řidič, musel zpomalit, dát si pozor na onu opravu a už z dálky si nás prohlédnout, zhodnotit situaci, odbočit na volné místo, kde by nepřekážel, a vzít nás. Ani houby. :-( Stopovali jsme asi hodinu a pořád se uklidňovali tím, že přece něco zastavit musí. A opravdu zastavilo krásné černé luxusní auto – Zbyněk dokonce říkal, že už jednou projíždělo, že se asi vrátilo – a fešný mladík se mě švédsky ptal, kam potřebuji. Anglicky asi neuměl, ale nakonec jsme shledali, že stejně jede jinam a že máme smůlu. Nicméně nás to motivovalo a vydrželi jsme stopovat ještě další půlhodinu. Pak už jsme byli promrzlí, tak jsme to vzdali a šli na vlak. Zjistili jsme si přestupy a ceny, po prodiskutování, že nějak se dál dostat musíme, jsme se s cenami smířili a nasedli na vlak, který nás během 3 hodin dopravil na Zbyňkem naplánované místo Stolová hora Kinnekule – turisticky zajímavé místo z průvodce. Už během cesty jsme se nepřestávali divit. Po půl hodince cesty nás přivítal první sníh. Jelikož jsme nesledovali počasí, překvapilo nás to. Já jsem byla nadšená. Po cestě jsme měnili vlak a na přesedání jsme měli ve vesnici Laxa asi hodinu a půl pauzu, řekli jsme si, že zkusíme stopovat. Prošli jsme městem k okreskové silnici, ale nenašli dobré místo. Cestou jsme ztratili mapu, Zbyňa se pro ni vracel a ztratil se mi. Když jsme se pak našli – fakt jsem se bála, že se nenajdem, takže jsem kašlala na nějakou mapu – tak jsme říkali, že oželíme mapu a raději si zajdem na pivo. Vzchopit se. Jakmile jsme se už spolu vraceli cestou, kterou každý z nás procházel 2x při hledání mapy, tu se mapa vynořila ze země a my byli komplet. :) Posilnili se pivem a cestovali dál.
Do cílové vesničky jsme dorazili až po čtvrté hodině, takže byl čas najít místo na spaní. Šli jsme po trati směrem k místu, kde jsme měli následujícího dne narazit na červeně značenou stezku, když mě najednou Zbyňek zastavil tak, že mi začal hůlkou mávat před obličejem a já se strašně lekla. Prý vidí soby - dva, tři... Mžourala jsem na dálku v pološeru a viděla jen v dálce červánky od krásného západu slunce. Snažili jsme se i něco vyfotit, ale po prohledání místa, kde předtím byli, jsme nezískali nic. Zem byla zmrzlá, ani vidu po otiscích. V závětří velkého stromu kus od trati a v blízkosti krmelce, jsme už s rychlostí „blesku“ postavili stan. Uvelebili jsme se a strávili další noc ve stanu. Během noci jsem na sebe musela navlíknout na termoprádlo další triko, mikinu, dvoje ponožky a čepici. I tak mi bylo trochu chladno, takže po východu slunce vzbuzeni kroky zvenku Zbyňa vstával ohřát čaj. Snažila jsem se odhadnout, co to mohlo být za zvíře, příp. jiný tvor, znělo to jen na jeden pár nohou, ale pak jsem slyšela, jaký rámus to dělá, když venku chodí „slon“ Zbyňa a řekla jsem si, že to byl asi jenom nějaký ptáček. :) Dostala jsem snídani až do spacáku, ohřátý čaj z předchozího dne (takže s meruňkovicí – brrr) a čínskou polívku (třikrát brrr), ale jak to po studené noci bodlo! Sbalili jsme stan, spacáky, batohy a vypravili se na túru po přírodních památkách kraje. Cílem bylo dostat se stezkou na druhou další železniční stanici. Vedla nás značka, která jako by nás reprezentovala. Opět jsme se kochali krásnou lesní cestou podél jezera, lámali si hlavu, na co jsou na březích zvláštní věže-komíny, které neustále hučely, a hrdinně zkoumali okolí 1, 2. Procházeli jsme kempem, který zel prázdnotou, ve vesničkách jsme málokdy potkali človíčka, ale všude byly u stavení ve stylu starých stodol ohrady s koňmi, a vyšplhali jsme na hřebínek, kde byl krásný pohled na rozhlednu na Stolové hoře a na jezero. Šlapali jsme po bílých sněhových pláních, které byly místy úplně namrzlé, odrážely teplé sluneční paprsky a byly lemovány stopami tlapek zajíčků a kopýtek daňků.
Asi po 7-ti hodinové túře jsem začínala být unavená a i po zvažování náhradního plánu, že bychom pokračovali ještě k další zastávce, jsem to vzdala. Takže jsme dorazili k železniční stanici Trolmen a něco přes půl hodiny čekali na vlak. Začalo už se zase stmívat. Jakmile jsme už sedli do vlaku a vyřešili problémy s penězi – ve vlaku se nedalo platit eury ani platební kartou a my neměli vyměněný dostatečný počet švédských korun, takže jsme po cestě vystoupili a vybrali peníze z bankomatu – rezignovaně jsme dojeli až do Goteborgu. Do odjezdu už bývaly pouze 2 dny, takže jsme se rozhodli, že si projdeme ještě druhé největší město na opačné straně země. Po návštěvě obchodů v Örebru a koupi nových nutných rukavic pro oba jsme zjistili, že oblečení, které je ve slevě, vyjde relativně stejně jako u nás. Tak když jsme utratili jen peníze za vlak, že bychom si udělali radost? Nejdřív jsme ale museli najít kluka, který nám slíbil ubytování v Goteborgu. SMSkou jsem mu napsala, kdy asi dorazíme, s popisem jsme našli „metro“ - v Goteborgu to byly obyčejné šaliny (tramvaje) - a kolem osmé hodiny večer dorazili na sídliště, kde bydlel Mattheus. Na dveřích bytu nás čekal vzkaz, ať jdeme o pár bloků vedle. Otevřít nám přišel polonahý bosý mladík v našem věku, který vypadal jako Ježíš s brýlemi. :) Jakmile jsem uviděla byt, bylo mi jasné, co za typ člověka to je. Nepořádek a trošku puch mi napověděly volnomyšlenkářský typ života a z následného rozhovoru vyplynulo, že ani na materiálních věcech nelpí. Ale byl to příjemný kluk, nabídl nám čaj a chvilku se nás vyptával a zajímalo ho, co jsme zač. :) Byla jsem strašně unavená, ale hrdinně jsem se snažila odpovídat a projevovat zájem i o jeho osobu, ale po čase pochopil, takže vzal klíče od původního bytu a zavedl nás tam. Nepořádek byl stejný, v kuchyni jsem moc dlouho nevydržela kvůli dlouho nemytému nádobí, ale jakmile jsme vyvětrali, dali si sprchu, klasickou čínskou polévku a nachystali matraci ke spaní, bylo nám úplně jedno, jestli přijdou další „SurfCoucheři“ nebo kamarád Mattheuse, na které nás upozorňoval.
Během noci nepřišel nikdo, takže jsme si ráno pěkně pospali, protože před desátou přece nemělo smysl někam vyrážet ;-), překonala jsem smrádek v kuchyni a uvařila kafčo a vyrazili se podívat po Goteborgu. Ráno to vypadalo, že bude pršet, nálada byla pochmurná, vydali jsme se po návštěvě infocentra s mapami, průvodcem a upoutávkami na zajímavá místa po městě. Nejdřív jsme navštívili přístav, kde je městská opera, hotely v lodích a neznámé ale majestátní budovy, muzeum námořních bitevních lodí, hrozivé výhledy na doky a plakát s českým Bobíkem (upoutávka na muzikál Cats). :) Ve městě si prošli pár kostelů – známá ale strohá Gustavova katedrála, a abychom té přírody neměli málo, 2 parky. Jeden byl vlastně botanickou zahradou, obsahoval mnoho částí, které jsem ani neuměla přeložit, ale mezi jinými japonskou zahradou, koutek se švédskou historií a další. Bohužel podzimní čas se na vzhledu zahrad podepsal, a tak jsme nezahlédli ani jednu kvetoucí rostlinku ani jeden okrasný kvetoucí keř. Ale i tak tam bylo mírumilovně. Další parčisko hned vedle mělo rozlohu něco přes kilometr a bylo tam jak jezírko, tak místo pro děti, ptačí voliéry dokonce i s koutkem s tučňáky! a mini ZOO. Procházeli jsme kolem koz, kachního ráje, z daňků nás až oči přecházely a z blízka jsme si konečně mohli prohlédnout soba (sobici?). :) Chtěli jsme ještě navštívit goteborgské nejzajímavější muzeum Universeum, kde bylo sice šíleně drahé vstupné, ale člověk se mohl projít po „dně“ mořského světa a byl obklopen rybami a vodní havětí, vyzkoušet si na vlastní kůži, jak se asi chodí ve vesmíru bez gravitace a zkusit si mnoho dalších zvláštností. Bohužel muzeum zavíralo v 18 hodin a strávit tam pouhou hodinu mi připadalo škoda. Po návštěvě parku se už zase začalo pomalu stmívat a my byli zase uchození. Goteborg mi připadal mnohem rozlehlejší než Stockholm, ale bylo to asi hlavně tím, že ve Stockholmu jsme měli zajímavá místa a historické památky pěkně na jedné „kupě“, kdežto v Goteborgu člověk musel hodně popojíždět MHD. Takže než jsme načerpali sílu v jedné turecké pizzerii, kde byl pan majitel strašně hodný, všechno čemu jsme na jídelním lístku nerozuměli nám přeložil a pizza byl výborná, měli jsme na původní plánované nakupování pouhou hodinu. Měli jsme představu o nákupech dárků také pro naše milé, ale moc jsme toho nestihli. Pár věcí jsme tak museli koupit a utratit tak poslední zbytky švédských korun až v obchodě na trajektu do Dánska.
Program na poslední večer jsme vymýšleli dlouho, propásli jsme všechny supermarkety, abychom aspoň koupili pivo a rozhodli se, že půjdeme nějak s Mattheusem. Tomu přišla na večeři do bytu maminka, ale poslal nás za svými kamarády do bytu o pár bloků vedle. Vzali jsme náš poslední zbytek meruňkovice (zbylo tak čtvrt litru) a po původních rozpacích jsme se šli seznámit. Ocitli jsme se ve společnosti podobně žijících kluků jako byl Mattheus, dva byli odněkud ze Súdánu nebo kdo ví, jeden Švéd a jeden SurfChoucher z Německa. Dali jsme po panácích meruňkovice, kluci zapálili vodní dýmku, chvíli jsme vykládali a pak nejaktivnější z nich začal vytahovat bonga, bubínky, kytaru, flétnu a nástroj podobný xylofonu ze dřeva. Začali improvizovat, kdo neuměl, aspoň se snažil, týpek se nás snažil naučit zahrát nějaké základní rytmy, ale moc jsme se nechytali, tak jsem zaimprovizovala něco se zpěvem a než jsme dokouřili dýmku, tak jsme se bavili. Chlapci ale nevypadali, že by nám chtěli poskytnout nějaké občerstvení kromě vody, ani že by šli na pivo do města, takže jsme se rozloučili a zdekovali se k Mattheusovi. Trochu jsme se pobalili, protože následující den už byl věnován jen k přesunu na stanoviště StudentAgency. V noci mě ještě vzbudil Mattheus, který volal telefonem svému spolubydlícímu, že další nocležníci dorazili, tak že jim má dát nějakou matraci od něj z bytu a poslat je za ním. Další noc i ráno jsme tedy strávili v pokoji sami.
Cesta domů už byla jen přetrpěním nutného. Přijel dvoupatrový autobus, který indikoval menší komfort a pro Zbyňka méně místa na nohy, a navíc jsme dostali nepříjemné místo hned za čelním sklem. Ale koukali jsme na filmy, dávali si horkou čokoládu a dvaceti-hodinovou cestu do ČR nakonec přežili. Bus nás vyhodil v Brně kolem půl osmé v mrzutém šedivém počasí a my si začali uvědomovat kolik povinností nás zase čeká.
Fotky z Nového Zélandu.
<< Home