Placatý Southland a kopečkovité Otago
Zapomněla jsem napsat, jaká hrozná věc se nám stala na Kepler tracku... a to: dopili jsme slivovici. Sice jsme šetřili, co jsme mohli, ale po měsíci poctivé desinfikace a zahánění nachlazení nám tento mok došel. Zásoby jsme doplnili ve větším městě, ale už ne tak kvalitním českým pitivem.
Jako dobrý tah se ukázal nákup autoatlasu celého Nového Zélandu, který jsme pořídili už kdysi v Aucklandu. Někteří cestují s GPS navigací, někteří jen tak podle ukazatelů a nakonec všechno asi jde. Já jsem byla spokojená s autoatlasem, mohli jsme plánovat, věděli jsme přibližné časy a hlavně navštívili i vyznačená zajímavá místa.
Odkaz na fotogalerii k povídání zde.
Cestou do města Invercargill si Zbyněk zajeskyňařil v Clifden Caves, hodinovou procházku skrz jeskynní systém absolvoval naštěstí s jinými borci, zatímco já jsem čekala u auta, nachystala oběd a slunila se s knížkou. Jeskyně prý stály za to, jezírka, šplhání i plazivky. Mně pak Zbyněk ukecal aspoň na začátek, ale po pár metrech mně zima, tma a bláto neuchvátily, takže jsem to vzdala. :-)
Ve městě jsem pak nechala Zbyňka svému osudu u notebooku a vydala jsem se na večerní procházku. Osvědčily se nám návštěvy informačních center, protože ačkoli nám vždy doporučovali k navštívení restaurace, vinotéky, motely a další draze placené atrakce, na které jsme nikdy nešli, získali jsme však mapku města s vyznačenými supermarkety, nákupními centry, botanickou zahradou, příp. historickými zajímavostmi. Prošla jsem si městem zrovna na den Svatého Patrika, takže irské hospůdky praskaly ve švech samými zeleně oblečenými osobami. Obhlédla jsem si kostely, vodní věž, uchvátila mne botanická zahrada s voliérou a zvířecí farmou a ačkoli už skleníky i farma byly zavřené, všude byl klid a žádní jiní turisté. Další den jsme za deště vyrazili směr Dunedin a region Otago. Znovu jsme se vydali po tzv. Southern Scenic Route, která nás zavedla na spoustu zajímavých míst a i když pršelo a část cesty byla po štěrku, došli jsme na nejjižnější bod jižního ostrova Slope Point, dále jsme se „zasmáli“ nad suchým humorem jednoho cestovatele, který pojmenoval místo v jednom potůčku jako Niagara Falls of New Zealand, podívali se do historického tunelu, na pláž s fosilním lesem a na krásné vodopády. Protože jsme u vodopádů potkali asi 3 skupinky lidí, s nelibostí jsme si uvědomili, jak jsme si hrozně odvykli na smrad cigaret a kdokoli takto postižený a nemocný, nás děsně irituje. Rozběhli jsme se a všechny kuřáky jsme předběhli, užili si vodopádků a zase spěchali zpátky. Všude v restauracích a hospodách je zakázáno kouřit a bohužel se se smradem člověk setká jen ve městě. Ani na trecích to není moc obvyklé, že by se na odpočívadlech nebo u chat shromažďovali kuřáci... asi taky, kdo by chtěl celý trek nosit vajgly v baťohu?
Před Dunedinem se naše návštěvy pláží začaly koncentrovat na hledání tučňáků k pozorování. Všude jsme viděli spoustu lachtanů a lvounů. Někteří byli tak zvyklí na lidi, že si vylezli až na pláž k domkům a člověk kolem nich chodil na pár kroků. Na Nugget Point se nám počasí začalo zlepšovat, prošli jsme se na nedaleký maják s výhledem na další tuleňky a ujížděli se ubytovat do holiday parku.
Druhý den jsme klasicky navštívili „íčko“, získali mapu, prošli si Octagon, což je historická část města s katedrálou, radnicí a dalšími historickými budovami. A rozhodli se, že navštívíme pivovar Speight's. Tohle pivo nám tu relativně chutná, takže jsme doběhli na poslední chvíli na prohlídku ve 12 hodin. Chlápek, co nás provázel už od prvního pohledu vypadal jako ochutnávač. :-) Tak trochu zombie, černé kruhy pod očima, jako by celou noc protestoval. Ale byl prima, provedl nás asi hodinu po pivovaru, ukázal nám proces přípravy a vaření, zmínil i české pivo a slyšeli jsme i srovnání piv. Naše české nemá přidaný cukr, a proto jeho výroba trvá déle, tady na NZ do piva cukr přidávají, aby urychlili kvašení a zvýšili tak procento alkoholu. Takže ač tu má pivo jinou, pro nás neuspokojivou chuť, alkoholu obsahuje více. (Ovšem flaška tu nemá půl litru, ale jen 0.33.) :-) Po prohlídce přišla nejlepší koncovka – ochutnávka. Měli na výběr 5 čepovaných: klasický Speight's Gold, starou recepturu, tmavé pivo s příchutí čokolády, kvasnicové s příchutí meruňky a polotmavé. Nejlepší bylo pivo staré receptury (název něco jako Distincion) a lehké a osvěžující bylo to meruňkové. Zbyněk byl ten den bohužel řidič, ale já jsem se tam zbořila parádně. :) Ženské jsme ve skupině byly jen 3, ostatní jen starší pánové, takže když jsme si pak mohli čepovat dokonce sami, „dědové“ se rozjeli a pili jsme, dokud naši prohlídku neukončil. :-)
Procházka po Dunedinu pak byla slunečná a trochu rozmazaná. Viděli jsme muzeum Otago Settlers, které leží u vlakového nádraží. Bylo zdarma, takže jsme si prošli asi 8 pavilonků, věnovaných osídlování Otaga, maorské kultuře, transportu i obrazům a historickým dílům. Na návštěvu jsme měli necelou půlhodinku, spíš jsme ho jen proběhli a moc vystavených informací si nečetli. Vedle Dunedinu leží Otago Peninsula, kde kdysi ležel hlavní přístav města. Téměř ostrov odříznutý od ruchu a shonu s krásnými scenériemi a zelenými kopci jsme si projeli, navštívili jsme hrad Larnachs, který si v 19 století nechal postavit přistěhovalec z Anglie a uvnitř je prý k vidění kromě zařízení i sbírka „skandálů“ a mučírna. Prošli jsme si za $10 alespoň krásné zahrady a pokochali se výhledy na Dunedin. Dojeli jsme i na úplný konec poloostrůvku, abychom zase pohledali tučňáčky a podívali se na albatrosy. Albatrosi létali kolem, ti nám vzácní nepřišli a v oploceném návštěvnickém centru už chtěli zase zaplatit, abychom se na hnízdění a albatrosy pohromadě mohli podívat. Sabotovali jsme to a v hrozném větru pokračovali přes bránu k druhému centru, kde pro změnu lidi naložili na traktorek a za $50 je povozili po kopečkách a zavezli ke střežené pláži s tučňáky. Bohužel ani tuto částku jsme nebyli ochotni zaplatit, takže jsme si projeli pár dalších pláži bez tučňáčků, které Zbyněk tolik chtěl vidět ve volné přírodě.
Cesta z Dunedinu do Oamaru byla zpestřena hledáním tučňáků na Nugget Pointu, kde sice bylo krásně, ale zase jsme našli jen tuleně a lvouny. V Oamaru jsme se tedy rozhodli, že si zaplatíme večerní pozorování a dali $18 (po studentských slevách a slevových kuponcích z průvodce) za procházku k oplocenému výběžku, kde jsme si sedli na lavičky a asi půl hodinky čekali. Během čekání přišlo asi 40 dalších Číňanů, kteří šustili sáčkama, hlasitě se bavili a byli neukáznění. Také nám „průvodce“ vyprávěl o životě tučňáků, o tom, jak se o ně starají atd. Pomalu se začalo stmívat, rozsvítily se lampy se žlutými světly a pomaličku se tučňáci začali vracet z moře do připravených bedniček. Kolonie, která sídlí na tomto místě před příchodem člověka, byla postupně vylepšena pro ochranu tučňáků. Nejmenší tučňáci na světě Modří tučnáci (Blue penguin) vyskakovali z moře, vyšplhali do kopce a protáhli se přes plot s dírami a doťapkali si buď ke své bedničce, nebo do lesíka či do křoví. Některým to trvalo dlouho, často se zastavovali a odpočívali, někteří šli ve skupině a snažili se dostat do domečku, co nejdřív. Bylo to moc pěkné, roztomilí tvorečkové před námi ťapkali necelých 15 metrů a i v šeru je šlo pěkně vidět. Pochopila jsem, proč se za tyto atrakce musí platit. Je potřeba kontrolovat příliv turistů a bohužel Číňani a Japonci (nebo Korejci) jsou neukáznění, bezohlední jak k ostatním lidem, tak bohužel i přírodě a zvířatům. Neměli během „představení“ žádný respekt, průvodce musel několikrát upozorňovat, aby se utišili, chodili po lavičkách, jak se jim zachtělo... tučňáci naštěstí nevypadali znepokojeně a asi jim to bylo úplně jedno. Zůstali jsme tam asi hodinu, poslouchali, jak někteří tučňáci „chrápou“, resp. odpočívají v domečcích a zvuky podobné chrápání dávají ostatním kamarádům najevo, že už jsou doma. Někteří ještě vylézali ven, kolébali se kolem vchodů. Zajímavé je, že ač je kolonie neměnná, průvodci sami neví, kolik tučňáků se bude vracet. Jeden večer lze vidět kolem 10ti tučňáků, někdy až 50. My jsme měli štěstí a viděli jsme jich prý 36. Na východním pobřeží se vyskytují kromě modrých tučňáků i větší druh žlutookých, ale ty jsme nikde nezahlídli. Takže po uspokojení Zbyňkovy tužby vidět tučňáčky, jsme vyrazili zase zpátky do hor pojmenovaných Aoraki (anglicky Mount Cook) s třítisícovkami a ledovci.
Jako dobrý tah se ukázal nákup autoatlasu celého Nového Zélandu, který jsme pořídili už kdysi v Aucklandu. Někteří cestují s GPS navigací, někteří jen tak podle ukazatelů a nakonec všechno asi jde. Já jsem byla spokojená s autoatlasem, mohli jsme plánovat, věděli jsme přibližné časy a hlavně navštívili i vyznačená zajímavá místa.
Odkaz na fotogalerii k povídání zde.
Cestou do města Invercargill si Zbyněk zajeskyňařil v Clifden Caves, hodinovou procházku skrz jeskynní systém absolvoval naštěstí s jinými borci, zatímco já jsem čekala u auta, nachystala oběd a slunila se s knížkou. Jeskyně prý stály za to, jezírka, šplhání i plazivky. Mně pak Zbyněk ukecal aspoň na začátek, ale po pár metrech mně zima, tma a bláto neuchvátily, takže jsem to vzdala. :-)
Ve městě jsem pak nechala Zbyňka svému osudu u notebooku a vydala jsem se na večerní procházku. Osvědčily se nám návštěvy informačních center, protože ačkoli nám vždy doporučovali k navštívení restaurace, vinotéky, motely a další draze placené atrakce, na které jsme nikdy nešli, získali jsme však mapku města s vyznačenými supermarkety, nákupními centry, botanickou zahradou, příp. historickými zajímavostmi. Prošla jsem si městem zrovna na den Svatého Patrika, takže irské hospůdky praskaly ve švech samými zeleně oblečenými osobami. Obhlédla jsem si kostely, vodní věž, uchvátila mne botanická zahrada s voliérou a zvířecí farmou a ačkoli už skleníky i farma byly zavřené, všude byl klid a žádní jiní turisté. Další den jsme za deště vyrazili směr Dunedin a region Otago. Znovu jsme se vydali po tzv. Southern Scenic Route, která nás zavedla na spoustu zajímavých míst a i když pršelo a část cesty byla po štěrku, došli jsme na nejjižnější bod jižního ostrova Slope Point, dále jsme se „zasmáli“ nad suchým humorem jednoho cestovatele, který pojmenoval místo v jednom potůčku jako Niagara Falls of New Zealand, podívali se do historického tunelu, na pláž s fosilním lesem a na krásné vodopády. Protože jsme u vodopádů potkali asi 3 skupinky lidí, s nelibostí jsme si uvědomili, jak jsme si hrozně odvykli na smrad cigaret a kdokoli takto postižený a nemocný, nás děsně irituje. Rozběhli jsme se a všechny kuřáky jsme předběhli, užili si vodopádků a zase spěchali zpátky. Všude v restauracích a hospodách je zakázáno kouřit a bohužel se se smradem člověk setká jen ve městě. Ani na trecích to není moc obvyklé, že by se na odpočívadlech nebo u chat shromažďovali kuřáci... asi taky, kdo by chtěl celý trek nosit vajgly v baťohu?
Před Dunedinem se naše návštěvy pláží začaly koncentrovat na hledání tučňáků k pozorování. Všude jsme viděli spoustu lachtanů a lvounů. Někteří byli tak zvyklí na lidi, že si vylezli až na pláž k domkům a člověk kolem nich chodil na pár kroků. Na Nugget Point se nám počasí začalo zlepšovat, prošli jsme se na nedaleký maják s výhledem na další tuleňky a ujížděli se ubytovat do holiday parku.
Druhý den jsme klasicky navštívili „íčko“, získali mapu, prošli si Octagon, což je historická část města s katedrálou, radnicí a dalšími historickými budovami. A rozhodli se, že navštívíme pivovar Speight's. Tohle pivo nám tu relativně chutná, takže jsme doběhli na poslední chvíli na prohlídku ve 12 hodin. Chlápek, co nás provázel už od prvního pohledu vypadal jako ochutnávač. :-) Tak trochu zombie, černé kruhy pod očima, jako by celou noc protestoval. Ale byl prima, provedl nás asi hodinu po pivovaru, ukázal nám proces přípravy a vaření, zmínil i české pivo a slyšeli jsme i srovnání piv. Naše české nemá přidaný cukr, a proto jeho výroba trvá déle, tady na NZ do piva cukr přidávají, aby urychlili kvašení a zvýšili tak procento alkoholu. Takže ač tu má pivo jinou, pro nás neuspokojivou chuť, alkoholu obsahuje více. (Ovšem flaška tu nemá půl litru, ale jen 0.33.) :-) Po prohlídce přišla nejlepší koncovka – ochutnávka. Měli na výběr 5 čepovaných: klasický Speight's Gold, starou recepturu, tmavé pivo s příchutí čokolády, kvasnicové s příchutí meruňky a polotmavé. Nejlepší bylo pivo staré receptury (název něco jako Distincion) a lehké a osvěžující bylo to meruňkové. Zbyněk byl ten den bohužel řidič, ale já jsem se tam zbořila parádně. :) Ženské jsme ve skupině byly jen 3, ostatní jen starší pánové, takže když jsme si pak mohli čepovat dokonce sami, „dědové“ se rozjeli a pili jsme, dokud naši prohlídku neukončil. :-)
Procházka po Dunedinu pak byla slunečná a trochu rozmazaná. Viděli jsme muzeum Otago Settlers, které leží u vlakového nádraží. Bylo zdarma, takže jsme si prošli asi 8 pavilonků, věnovaných osídlování Otaga, maorské kultuře, transportu i obrazům a historickým dílům. Na návštěvu jsme měli necelou půlhodinku, spíš jsme ho jen proběhli a moc vystavených informací si nečetli. Vedle Dunedinu leží Otago Peninsula, kde kdysi ležel hlavní přístav města. Téměř ostrov odříznutý od ruchu a shonu s krásnými scenériemi a zelenými kopci jsme si projeli, navštívili jsme hrad Larnachs, který si v 19 století nechal postavit přistěhovalec z Anglie a uvnitř je prý k vidění kromě zařízení i sbírka „skandálů“ a mučírna. Prošli jsme si za $10 alespoň krásné zahrady a pokochali se výhledy na Dunedin. Dojeli jsme i na úplný konec poloostrůvku, abychom zase pohledali tučňáčky a podívali se na albatrosy. Albatrosi létali kolem, ti nám vzácní nepřišli a v oploceném návštěvnickém centru už chtěli zase zaplatit, abychom se na hnízdění a albatrosy pohromadě mohli podívat. Sabotovali jsme to a v hrozném větru pokračovali přes bránu k druhému centru, kde pro změnu lidi naložili na traktorek a za $50 je povozili po kopečkách a zavezli ke střežené pláži s tučňáky. Bohužel ani tuto částku jsme nebyli ochotni zaplatit, takže jsme si projeli pár dalších pláži bez tučňáčků, které Zbyněk tolik chtěl vidět ve volné přírodě.
Cesta z Dunedinu do Oamaru byla zpestřena hledáním tučňáků na Nugget Pointu, kde sice bylo krásně, ale zase jsme našli jen tuleně a lvouny. V Oamaru jsme se tedy rozhodli, že si zaplatíme večerní pozorování a dali $18 (po studentských slevách a slevových kuponcích z průvodce) za procházku k oplocenému výběžku, kde jsme si sedli na lavičky a asi půl hodinky čekali. Během čekání přišlo asi 40 dalších Číňanů, kteří šustili sáčkama, hlasitě se bavili a byli neukáznění. Také nám „průvodce“ vyprávěl o životě tučňáků, o tom, jak se o ně starají atd. Pomalu se začalo stmívat, rozsvítily se lampy se žlutými světly a pomaličku se tučňáci začali vracet z moře do připravených bedniček. Kolonie, která sídlí na tomto místě před příchodem člověka, byla postupně vylepšena pro ochranu tučňáků. Nejmenší tučňáci na světě Modří tučnáci (Blue penguin) vyskakovali z moře, vyšplhali do kopce a protáhli se přes plot s dírami a doťapkali si buď ke své bedničce, nebo do lesíka či do křoví. Některým to trvalo dlouho, často se zastavovali a odpočívali, někteří šli ve skupině a snažili se dostat do domečku, co nejdřív. Bylo to moc pěkné, roztomilí tvorečkové před námi ťapkali necelých 15 metrů a i v šeru je šlo pěkně vidět. Pochopila jsem, proč se za tyto atrakce musí platit. Je potřeba kontrolovat příliv turistů a bohužel Číňani a Japonci (nebo Korejci) jsou neukáznění, bezohlední jak k ostatním lidem, tak bohužel i přírodě a zvířatům. Neměli během „představení“ žádný respekt, průvodce musel několikrát upozorňovat, aby se utišili, chodili po lavičkách, jak se jim zachtělo... tučňáci naštěstí nevypadali znepokojeně a asi jim to bylo úplně jedno. Zůstali jsme tam asi hodinu, poslouchali, jak někteří tučňáci „chrápou“, resp. odpočívají v domečcích a zvuky podobné chrápání dávají ostatním kamarádům najevo, že už jsou doma. Někteří ještě vylézali ven, kolébali se kolem vchodů. Zajímavé je, že ač je kolonie neměnná, průvodci sami neví, kolik tučňáků se bude vracet. Jeden večer lze vidět kolem 10ti tučňáků, někdy až 50. My jsme měli štěstí a viděli jsme jich prý 36. Na východním pobřeží se vyskytují kromě modrých tučňáků i větší druh žlutookých, ale ty jsme nikde nezahlídli. Takže po uspokojení Zbyňkovy tužby vidět tučňáčky, jsme vyrazili zase zpátky do hor pojmenovaných Aoraki (anglicky Mount Cook) s třítisícovkami a ledovci.
Fotky z Nového Zélandu.
<< Home