Byli jsme v Ráji
Děkuji Vítkovi za focení a za zaslání fotek. Vybrané si můžete prohlédnout v mé nově zvolené fotogalerii na E-cards - kliknutím zde se dostaneš přímo na prohlížení fotek ze Slovenska.
Jde o Ráj Slovenský, kam jsme vyráželi v šest hodin ráno v pátek staronovým Vítkovým autem. Pronásledováni sluníčkem až do Spišského Podhradie jsme našli skvělé pohostinství u Vítkovy tety, složili bágly a vyrazili na odpolední výlet na Spišský hrad. Ve vesnici se mezitím trochu setmělo... většina obyvatel byla romského původu. :-) Když jsme vylezli na hrad, který byl stavěn od 12. století a postupně zvětšován, aby nikdy nebyl dobyt, viděli jsme krásný pohled do údolí i do kraje. Škoda, že přišly mraky, protože v jasném počasí by byly vidět i zasněžené vrcholky nedalekých Vysokých Tater. Na hradě jsme si prošmejdili i s průvodkyní kdejaký kout, dozvěděli se různé pikantnosti, pozdravili domorodého syslíka, a protože na hradbách hodně foukalo, vydali jsme se oklikou přes vedlejší kopec Drevenik zpátky. Věděli jsme, že starající se teta má pro nás určitě připraveno nějaké jídlo, ale nedaleká koliba nás lákala natolik, že jsme se po pár pokusech dozvonit se do baráku rozhodli utéct na bryndzové halušky a boroličku. Poseděli jsme opravdu dlouho, k výbornému jídlu jsme si dali Zlatého Bažanta (akce 0,6l za 0,5l) a zakončili to pár panáky borovičky.
V sobotu jsme vstali opět brzo kolem půl sedmé a vláčkem jeli až do Vydrníku, odkud jsme šlapali až ke vstupu do Slovenského ráje. Při domácí snídani jsme koukali z okna na teploměr a jen pohled nás mrazil... byla nula. A cestou na vlak nám začaly padat sněhové vločky. Když jsme pak přicházeli k Prielomu Hornádu, na cestičce bylo 5cm sněhu a dále chumelilo. Ale nám to nevadilo, v batůžku jsme měli svačinky, čaj se slivovičkou a další pláskačku pro případ nouze. Samozřejmě panovala dobrá nálada, i když starý bača, kterého jsme cestou potkali, hnal stádo ovcí domů a varoval nás, ať si dáme pozor. Výhodou sněhové nadílky a časného započetí túry jsme cestou potkali jen málo turistů a užívali jsme si pochodu údolím osamoceni v přírodě. Žádné nebezpečné nebo namáhavé úseky jsme naplnovány neměli, takže jsme se svižným tempem zahřáli a za 8 hodin jsme si prošli úžasné úseky přírody. K poledni dokonce vykukovalo sluníčko a odpoledne sníh tál. Nakonec jsme stihli dojít do vesnice, kde jsme se autostopem dostali do Levoče a odtud už busem zpátky. Přijeli jsme asi ve 21 hodin a teta na nás opět čekala s večeří, která nám tentokrát opravdu přišla vhod. Chlapci sice měli velké plány, že se půjdeme mezi místní obyvatele pobavit do hospody nebo dokonce na diskotéku. Ale jakmile jsme se najedli, umyli a sedli si ve vytopené místnosti, byli jsme schopni připít si lahví moravského vína na úspěšné zakončení túry a usnout.
V neděli jsme se trochu vyspali, vstávali jsme asi v 8 hodin, uklidili, rozloučili se s tetou a vyrazili na poslední zážitky víkendu. Kupodivu ve mě tento poslední výlet zanechal nejhlubší a nejlepší vzpomínky, ačkoli jsme do 9 hodin netušili, co podnikneme. Jestli termální lázně, jeskyni nebo pochod Suchou Bielou. Ale řekli jsme si, že chození ještě málo nemáme, nikoho nic netlačilo ani nebolelo, věci jsme měli suché a stejně špinavé :), takže jsme vyrazili opět na podobné místo do jiného údolíčka. Ten den jsme měli neobyčejné štěstí na teplejší vzduch a krásné sluníčkové poledne. Vstup do ráje jsme si sice tentokrát museli zaplatit, ale nebyla to tak hrozná suma, abychom následně nechválili upravenost cest. Akční vložky cesty, které jsme v sobotu potkávali jen zřídka a které byly představovány dřevěnými chodníčky a nějakými stupačkami, jsme si v přehodu Suché Biele užili na každém kroku. Samé dřevěné prkýnka nad říčkou, která je na jaře určitě pěkně rozbouřená, železné žebříky, stupačky, řetězy a klouzající kmeny stromů. Byla jsem moc ráda, že mám s sebou hůlky, na žebřících sice trochu překážely, ale rovnováha byla jištěna skoro stoprocentně. Byl to rozhodně větší adrenalin než předchozí den, kdy jsem se kochala pohledem přím pod sebe do hluboké řeky na stupačce ve skále. Proto jsem nepochopila situaci, kdy jsme před železnými žebříky potkali skupinu Maďarů. Již předtím jsme předběhli skupinku Poláků s cigaretama v ruce a promokavýma teniskama na nohou. Ve skupině Maďarů byla babička, která měla na nohou boty podobné vycházkovým botkám po městě. Možná byly kotníkové, ale silikonová podrážka bez vzorku vypadala už z dálky nebezpečně. Po žebřících, kde jsme nabrali díky této paní zpoždění asi 10 minut, jsme skupinu naštěstí předběhli, ale doufám, že to babička vzdala a vrátila se. Protože úseky nad řekou mezi skalami po dřevěných prknech, která byla místy zamrzlá a pokrytá sněhem a ledem, by jí mohly přivodit nebezpečnou situaci. Cestou jsme potkali experty typu bílých kalhot a teniskami značky Nike, ale raději jsme spěchali dál. Vítek valil jako o život, protože se prý rozešel, takže jsme cestu dolů vzali pár zkratkama. každopádně jsme cestu značenou timingem na 4 a půl hodiny, zvládli za 3 a půl hodiny, takže jsme si v dědině dali ještě halušky, pívo a jelo se domů. Vyráželi jsme asi po třetí hodině odpolední a v devět večer jsme už byli se Zbyňkem na kolejích. Vítek nás rychle a bezpečně dovezl domů. Byl to moc prima víkend. Zažili jsme slunečné větrné barevné podzimní, ale i romantické zasněžené zimní počasí.
Fotky, které fotil Vítek na každém kroku, budou určitě povedené, takže až se ke mě dostanou, určitě přidám odkaz.
Jde o Ráj Slovenský, kam jsme vyráželi v šest hodin ráno v pátek staronovým Vítkovým autem. Pronásledováni sluníčkem až do Spišského Podhradie jsme našli skvělé pohostinství u Vítkovy tety, složili bágly a vyrazili na odpolední výlet na Spišský hrad. Ve vesnici se mezitím trochu setmělo... většina obyvatel byla romského původu. :-) Když jsme vylezli na hrad, který byl stavěn od 12. století a postupně zvětšován, aby nikdy nebyl dobyt, viděli jsme krásný pohled do údolí i do kraje. Škoda, že přišly mraky, protože v jasném počasí by byly vidět i zasněžené vrcholky nedalekých Vysokých Tater. Na hradě jsme si prošmejdili i s průvodkyní kdejaký kout, dozvěděli se různé pikantnosti, pozdravili domorodého syslíka, a protože na hradbách hodně foukalo, vydali jsme se oklikou přes vedlejší kopec Drevenik zpátky. Věděli jsme, že starající se teta má pro nás určitě připraveno nějaké jídlo, ale nedaleká koliba nás lákala natolik, že jsme se po pár pokusech dozvonit se do baráku rozhodli utéct na bryndzové halušky a boroličku. Poseděli jsme opravdu dlouho, k výbornému jídlu jsme si dali Zlatého Bažanta (akce 0,6l za 0,5l) a zakončili to pár panáky borovičky.
V sobotu jsme vstali opět brzo kolem půl sedmé a vláčkem jeli až do Vydrníku, odkud jsme šlapali až ke vstupu do Slovenského ráje. Při domácí snídani jsme koukali z okna na teploměr a jen pohled nás mrazil... byla nula. A cestou na vlak nám začaly padat sněhové vločky. Když jsme pak přicházeli k Prielomu Hornádu, na cestičce bylo 5cm sněhu a dále chumelilo. Ale nám to nevadilo, v batůžku jsme měli svačinky, čaj se slivovičkou a další pláskačku pro případ nouze. Samozřejmě panovala dobrá nálada, i když starý bača, kterého jsme cestou potkali, hnal stádo ovcí domů a varoval nás, ať si dáme pozor. Výhodou sněhové nadílky a časného započetí túry jsme cestou potkali jen málo turistů a užívali jsme si pochodu údolím osamoceni v přírodě. Žádné nebezpečné nebo namáhavé úseky jsme naplnovány neměli, takže jsme se svižným tempem zahřáli a za 8 hodin jsme si prošli úžasné úseky přírody. K poledni dokonce vykukovalo sluníčko a odpoledne sníh tál. Nakonec jsme stihli dojít do vesnice, kde jsme se autostopem dostali do Levoče a odtud už busem zpátky. Přijeli jsme asi ve 21 hodin a teta na nás opět čekala s večeří, která nám tentokrát opravdu přišla vhod. Chlapci sice měli velké plány, že se půjdeme mezi místní obyvatele pobavit do hospody nebo dokonce na diskotéku. Ale jakmile jsme se najedli, umyli a sedli si ve vytopené místnosti, byli jsme schopni připít si lahví moravského vína na úspěšné zakončení túry a usnout.
V neděli jsme se trochu vyspali, vstávali jsme asi v 8 hodin, uklidili, rozloučili se s tetou a vyrazili na poslední zážitky víkendu. Kupodivu ve mě tento poslední výlet zanechal nejhlubší a nejlepší vzpomínky, ačkoli jsme do 9 hodin netušili, co podnikneme. Jestli termální lázně, jeskyni nebo pochod Suchou Bielou. Ale řekli jsme si, že chození ještě málo nemáme, nikoho nic netlačilo ani nebolelo, věci jsme měli suché a stejně špinavé :), takže jsme vyrazili opět na podobné místo do jiného údolíčka. Ten den jsme měli neobyčejné štěstí na teplejší vzduch a krásné sluníčkové poledne. Vstup do ráje jsme si sice tentokrát museli zaplatit, ale nebyla to tak hrozná suma, abychom následně nechválili upravenost cest. Akční vložky cesty, které jsme v sobotu potkávali jen zřídka a které byly představovány dřevěnými chodníčky a nějakými stupačkami, jsme si v přehodu Suché Biele užili na každém kroku. Samé dřevěné prkýnka nad říčkou, která je na jaře určitě pěkně rozbouřená, železné žebříky, stupačky, řetězy a klouzající kmeny stromů. Byla jsem moc ráda, že mám s sebou hůlky, na žebřících sice trochu překážely, ale rovnováha byla jištěna skoro stoprocentně. Byl to rozhodně větší adrenalin než předchozí den, kdy jsem se kochala pohledem přím pod sebe do hluboké řeky na stupačce ve skále. Proto jsem nepochopila situaci, kdy jsme před železnými žebříky potkali skupinu Maďarů. Již předtím jsme předběhli skupinku Poláků s cigaretama v ruce a promokavýma teniskama na nohou. Ve skupině Maďarů byla babička, která měla na nohou boty podobné vycházkovým botkám po městě. Možná byly kotníkové, ale silikonová podrážka bez vzorku vypadala už z dálky nebezpečně. Po žebřících, kde jsme nabrali díky této paní zpoždění asi 10 minut, jsme skupinu naštěstí předběhli, ale doufám, že to babička vzdala a vrátila se. Protože úseky nad řekou mezi skalami po dřevěných prknech, která byla místy zamrzlá a pokrytá sněhem a ledem, by jí mohly přivodit nebezpečnou situaci. Cestou jsme potkali experty typu bílých kalhot a teniskami značky Nike, ale raději jsme spěchali dál. Vítek valil jako o život, protože se prý rozešel, takže jsme cestu dolů vzali pár zkratkama. každopádně jsme cestu značenou timingem na 4 a půl hodiny, zvládli za 3 a půl hodiny, takže jsme si v dědině dali ještě halušky, pívo a jelo se domů. Vyráželi jsme asi po třetí hodině odpolední a v devět večer jsme už byli se Zbyňkem na kolejích. Vítek nás rychle a bezpečně dovezl domů. Byl to moc prima víkend. Zažili jsme slunečné větrné barevné podzimní, ale i romantické zasněžené zimní počasí.
Fotky, které fotil Vítek na každém kroku, budou určitě povedené, takže až se ke mě dostanou, určitě přidám odkaz.
Fotky z Nového Zélandu.
<< Home