Paříž 3. část - neděle, pondělí

Na nedělním programu byl nejdřív hřbitov. Po klasické snídani bagety s marmeládou jsem vyrazila relativně brzo, abych nepotkala recepčního. Chtěla jsem se po cestě stavit ještě za rohem v kostele, který jsem viděla zaznačený na mapě, ale místo toho jsem našla bleší trh. Lidé přinesli "staré" a nepotřebné, ale zachovalé věci, a prodávali je na ulici. Neodolala jsem jednomu topu z Promodu. O:-) Kousek dál byl hřbitov Pére Lachaise neboli hřbitov slavných. U vstupu jsem si vyfotila mapku a naštěstí si zapamatovala některá číslička, které označovaly hroby známých lidí. Hřbitov byl opravdu obrovitánský, takže se nedal projít ani z poloviny. Ale našla jsem hroby například: Francis Poulenc (detail), Jim Morisson (detail), Edith Piaf (detail), Oscar Wild (detail) i hroby neznámých, za to ale krásně zdobených a honosných. Prošla jsem kolem mnoha pomníků či krematoria a hledáním jsem strávila mnoho času a já si plánovala, že polední vedro strávím v muzeu Louvre. Ne zcela se to povedlo, protože cestou metrem jsem ještě vystoupila na Renčou označeném místě La Chapelle, kde jsem ale nic moc nenašla (možná jen zajímavý přejezd metra). Ani v mapě nebylo nic naznačeno, takže jsem jenom procházela ulicí stejného jména. V této čtvrti mi nebylo zrovna příjemně, protože to byla čtvrť samých Turků, černochů apod. Šla jsem raději rychle a byla jsem spocená, ulepená, shrbená (tak jsem se viděla já), a přesto na mě mluvili a zdravili mě taxikáři, pískali černoši, ... To bylo určitě tím ránem! (viz. předešlý příspěvek) Jak jsem se těšila na nevšímavé Holanďany!

Naštěstí jsem brzo dorazila na turistické místo, kterým byl kostel Sacre Cour, který mi uvnitř vdechl zase trochu klidu a míru. Přetrpěla jsem si stoupání do schodů nyní již v poledním vedru, kdy vás co 5 kroků otravovali černoši s bavlnkama v ruce, že chtějí uplést prstýnek, že je to tradice, a kdy vám kolem uší sviští jezdci na motorkách nebo hrkají po schodech cyklisti, protože se tam akorát konaly závody. Ale nakonec, i přes to, že do kostela se nesmí s holýma ramenama, ale strážník nade mnou mávl rukou, jsem se dostala dovnitř. Nesmělo se fotit, takže nabízím jenom fotky zvenku. Ale byla to krása. Ty kostely mi už vnitřkem trochu splývají, ale zvenku je Sancre Cour opravdu jedinečný a krásně bílý, jako nevinný. Pak jsem si ještě zašitá na lavičce v blízkém parku dala s vrabečkama bagetu s rajčetem a pospíchala do muzea. Cestou jsem opět narazila na šikovné obchůdky a stánky a k černým botách jsem si dokoupila černou kabelku s názvem Paříž. (Mami, prosím Tě, neobracej těma očima! :-D Jsem hrozná, já vím.) Nejdřív jsem po prodavači chtěla nějakou zabalenou, ale tu stejnou cenu (4,50) už zabalenou neměl, takže jsem se naoko zdráhala, ale nakonec jsem si ji vzala. Slevil půl eura, já se na něj bezelstně usmála a přidal mi ještě přívešek Eiffelovečky zdarma. :) Takže za 4 eura výborný nákup.

Do muzea jsem jela metrem, protože jsem měla dobrý tip, že rychlejší odbavení u kontroly zavazadel (zase, jestli nejsem terorista) je ze vstupu do metra. Druhý vchod byl v oné skleněné pyramidě z nádvoří (viz. předešlý příspěvek). V podzemí jsem prošla nákupním centrem a ocitla se u kontroly, kterou jsem bez potíží prošla. :) Nejdřív jsem si chtěla naplánovat, kudy půjdu a co mě zajímá, podle plánku. Měla jsem na prohlídku 3 hodiny, protože zavírali už v 18 hodin, a muzeum mělo 4 patra. Lístek (8,50 euro) jsem zaplatila kartou, takže to šlo také rychle. Kromě archeologických nálezů a památek ze všech dob, soch také z různých období a míst po celé Evropě, jsem měla možnost vidět, jak vypadaly komnaty Napoleona III., malby a obrazy všech možných malířů z různých období a samozřejmě nejopěvovanější da Vinciho Monna Lisu. Některé sály byly úžasně zdobené, jiné strohé s vystavenými expozicemi. Nejdřív jsem měla dojem, že některé sály jsou takové holé a prázdné, pár uměleckých kousků v obrovitánském prostoru. Ale teď si uvědomuji, že by to asi také mohlo být přeplácané a člověk by se nemohl soustředit na všechno najednou. Prošla jsem sice všechny poschodí, ale rozhodně ne všechny části. Po 2 a půl hodině jsem toho chození a prohlížení měla opravdu dost, takže jsem kapitulovala, a 15 min před zavíračkou jsem opustila muzeum, nasedla na metro a jela zpět do hostelu.

Byla jsem tak unavená a líná, že jsem raději přesedla na další linku metra a nechala se dovézt až k hostelu (lístek platí pro více přestupů). A už jsem se těšila, až si zuju boty, dám si sprchu a na hodinku si k tomu psaní lehnu. Ještě mě rozezlila poslední historka dne, kdy jsem vystoupila z metra, a jakýsi kluk s číňanským xichtem na mě začal mluvit francouzsky. Prohodila jsem, že nerozumím, a čekala jsem, až mi na semaforu blikne zelený panáček. Pořád otravoval, že angličtina je lepší, že má i britské občanství (a ukazoval mi dokonce ID kartu) a že se můžu s ním v anglině procvičit. Řekla jsem, že má divný akcent, že nechci. Ale dokonce mi vnucoval i vizitku s telefonem, že mu mám zavolat, že by mě rád znovu viděl. Byla jsem tak unavená, že už jsem ani neměla ho třeba česky poslat do těch nejhorších míst, jen jsem se na něj podívala a zeptala se, jestli si opravdu myslí, že mu zavolám?! Zaťukala si na čelo a odkráčela jsem pryč. Na večer po dlouhé pauze v hostelu jsem si naplánovala večerní vycházku po Paříži, protože jsem chtěla udělat fotky v noci. Předešlou noc to nevyšlo, takže jsem si holt řekla, že risk je zisk. Naordinovala jsem si výraz postiženého vraha, do uší sluchátka a chůzi nevidím, neslyším. Ovšem, to co mě čekalo, by vystrašilo i toho postiženého (vraha asi ne).

Odpočatá a s elánem jsem vyrazila metrem na Saint Michel, kde jsem si dala k večeři gyros, sedla jsem si na nábřeží Seiny a už za tmy pozorovala noční Paříž. Plno světýlek, které se odrážely na hladině řeky, poklidná atmosféra a občasné projíždějící lodě. Některé noční fotky se mi povedly, noční režim foťáku není moc extra, i když jsem se snažila... Ale tahle od Seiny se celkem povedla, věnuji ji jednomu milému človíčkovi (poznávací znamení č.5! ;-)). Pak jsem se vydala podél pobřeží, střídavě procházela po mostech a snažila se nafotit nějaké pěkně osvětlené místa (1, 2, 3, 4, 5). Na jednom malém dřevěném mostě byla výstava obrazů a plno mladých lidí sedělo, popíjelo, bavilo se a hrálo na kytary, nebo jen zpívali s rádiem, ... poklidná nedělní noc. V dálce už byla vidět krásně osvícená Eiffelovka. Chodila jsem asi 2 hodiny než jsem došla na náměstí Trocadéro, odkud je věž vidět nejlépe. Její osvětlení se během mé cesty 2x změnilo, jednou svítila žlutým světlem, pak na 5-10 minut blikala různými barvami žluté a další změna byla blikání bíle (video). Úplně na vršku věže se otáčelo modré světlo a vrhalo dlouhý kužel na různé památky kolem. Bylo dávno po půlnovi a ještě jsem přemýšlela, že zajdu vyfotit ruch na Champs Elyseé, ale zase začaly blikat baterky ve foťáku, takže jsem to zabalila. Chtěla jsem jet zpátky metrem, protože už bylo děsně pozdě a byla jsem unavená. Počkala jsem na skupinku turistů, kteří do metra vcházeli také, cestou jsme potkali pár močících individuí. :-( Pak jsem je ale nějak ztratila a z rádia se ozval mužský hlas, který říkal něco ve francouzštině. Chvilku mi trvalo, než jsem našla správnou linku a sešla na nástupiště. Nikde nikdo, jen zdálky se blížily hlasy, které zněly jako banda přiopilých homelesáků. Utekla jsem k východu a cestou jsem potkala 2 slečny, jak pospíchají také ven. A dobře, že jsem je následovala, protože u východu už paní zavírala vrata do metra! Jen si představte, že by mě tam zavřeli! Brrr. To jsem měla fakt štěstí! Takže metro po 00:30 nejezdí.. to jen tak pro příště. Pospíchala jsem aspoň na autobus a po cestě jsem zeptala mladé dvojice, jestli to jezdí a jestli ví jak. Bohužel mi odvětili, že teď už jenom taxíkem nebo pěšky. Propadla jsem šílenství, v taxíku by mě taky mohli ošidit a takhle jsem peníze utratit nechtěla, takže zbývala jen jedna možnost. Rázným krokem jsem se vydala zpět k hostelu a čekala mě pěkně dlouhá cesta. Věděla jsem, že jakmile budu u Notre Damu, pak už to bude jenom 20 min chůze, ale než jsem se ke katedrále dostala, trvalo to dalších 40 minut! Ale vybrala jsem cestu opět podél Seiny, kde jezdily auta a občas jsem potkala normální lidi a turisty. Také jsem to chtěla mít rychle za sebou, takže jsem konečně "zpeněžila" běhání po Utrechtu. Když jsem míjela "pochybná" individua, raději jsem ještě přidala. Bylo teplo, ale foukal větřík, takže se to dalo. Nyní to hodnotím jako pěkný zážitek: běhání po noční Paříži, to jen tak někdo nezažije, no ne? :) Do hostelu jsem se dostala po druhé hodině v noci, schvácená, ale hrdá, že jsem to zvádla. Recepční sice zkoušel otravovat, ale už jsem mu nedala šanci. Popřála jsem mu hezký život a hodně štěstí a šla spát. :) Postel sice děsně vrzala, ale krásně jsem se 7 hodin prospala.

Ráno jsem se rozloučila s Japonkou, která byla mou spolubydlící tuto noc jen ve dvoulůžkovém pokoji, šla jsem si nakoupit nějaké jídlo na cestu zpátky a na hodinku jsem se zašila do parku, kde jsem si četla a pozorovala, jak ty francouzské děti zlobí (asi jako jinde na světě :)). Na jednu holčičku, co se prala s bráchou a pak se rozbrečela, jsem mluvila anglicky, tak hned brečet přestala a koukala, co to chci. :) Ale vzala si aspoň sušenku a byl klid. :)

Po cestě zpátky jsem byla šťastná, i když pracovnice Eurolines moc příjemné nebyly (skoro bych řekla, jestli náhodou nejsou z Čech!), hodně jsem spala a uvědomila jsem si, že za měsíc už budu v ČR... Jak je to cestování snadné! a naplňující.... :-)