Jiný kraj, jiný mrav

Přidány fotky na Picasu zde. A přišel nám cenný dárek z ČR, za který móóóc děkujeme! Velké díky patří Kamče, Oslíkovi a Vítkovi (dlouho jsme diskutovali pořadí napsaných jmen, ale nakonec jsem to napsala abecedně jako nejjednodušší řešení, bez nikoho by se zásilka neuskutečnila). :-)

Litr moravské slivovičky :-)

Opět jsem si užila prodloužený víkend, protože v pátek jsme tu měli další státní svátek, tentokrát Waitangi Day. Tipovala bych, že oslava bude spíš pro Kiwíky a Novozélanďany než pro Maory, ale festival byl hlavně plný Maorů. Vypravila jsem se tam s mými japonskými spolubydlícími, Zbyněk doma pracoval. Bylo děsně vedro a od rána do odpoledne hrály kousek od aucklandské pláže Mission Bay kapely ve stylu reggae. Ještě více než jen zastoupení maorské menšiny mě překvapilo to, že festival byl striktně bezalkoholový (a bezdrogový a "bezodpadkový" neboli Waitangi festival alcohol, drugs and waste free - už mi ty překlady moc nejdou). ;-) Na cigarety také stále z pódia upozorňovali, ať je lidé drží dál od dětí, jsou ohleduplní atp. Nicméně někteří kouřili a bohužel se našli i tací, kteří chodili s flaškami piva. Byli však "pronásledováni" organizátory a důrazně, avšak zvořile jim byly lahve odebrány. Poslouchala jsem kapely, chodila mezi stánky, které nabízely oblečení, drobnůstky, někteří vypočítavci pořádali aukce o "bezcenné" obrázky a další, přes čínská, korejská jídla a fast-foody až po občerstvení v podobě melounů nebo zmrzlinových pohárů z ananasu.

Přes poledne bylo největší vedro, tak jsem si skočila na pláž, trochu se osvěžit do moře. Škoda, že Japonka Harue nešla se mnou, protože večer trpěla úpalem. Po zaplavání v moři jsem se přidala k tančícímu "kotli" pod pódiem. Z doslechu jsem maorskou reggae kapelu znala, Son of Zion, ale na živo mi to až tak super nepřišlo. Kromě toho tam pařili mladí Maoři, resp. tancují jako "opičky", u toho samozřejmě drsňácky kouřili a dělali ze sebe dospěláky... :-) Na festivalu jsme strávili asi 5, 6 hodin a pak jeli domů a odpočívali od sluníčka.

můj stínonoš Haru :-)

Sobotní den se vydařil ještě víc. I Zbyněk už potřeboval pauzu, takže jsme si naplánovali výlet směr známá pláž Piha na West Coast, asi hodinku od Aucklandu. Cestou jsme se stavili na pár trecích. První jsme netrefili dle plánu, ale za to jsme našli dvoukolejku, starou jen asi 16 let, tzv. Rain Forest tramline. My jsme si část treku prošli, zkoušeli přehodit výhybku, protože po takové rezavé kolejce "přece už nic nejezdí!". A pak jsme trefili správný trek, který jsme kdysi absolvovali na konci zimy, v této době hezčí. A u přehrady jsme slyšeli houkat vlak... šlo však jen o onu tramvajku, Rain Forest Express, který vozí turisty na prohlídku Nohitupu dam (přehrady) a po tracích. Ještě že jsme tu výhybku dali do polohy, jaká byla původně. ;-)

do tunelů byl samozřejmě vstup zakázán... hádej, kdo tam lezl? :)

pan výhybkář

Nohitupu dam - ooobrovskááá... a čerpadlo tam měli na Diesel, divné

A nakonec jsme se uchození těšili až projedeme serpentinami k moři na pláž. Sice hodně foukalo, ale konečně to bylo osvěžení. Chopili jsme se bodyboardů (malé verze surfů, na kterých se jenom leží) a šli jsme chytat vlny s ostatní skupinou lidí. Pláž Piha je skvělá na surfování, protože má většinou velké vlny, ale také je to nebezpečné místo. Stále je střeženo 2 čluny se záchranáři a ze břehu dalšími s dalekohledy. Jsou tam totiž strašné spodní víry a voda má děsnou sílu, v televizi občas bývá pořad Piha rescue, kde ukazují zásahy záchranářů. Po chvilce jsme pochopili, proč jsou všichni lidé na jednom místě ve vodě, pohybovali se jen v místě určené záchranáři, vymezené dvěma tyčemi s vlajkou. Paní záchranářka nás do pomyslné lajny zahnala a asi po půl hodině se jim asi zdálo, že jsou vlny moc velké, tak nás všechny vyhnali z vody, přehodnotili situaci, postavili vlajky na jiném místě pláže a surfovalo se znova. :-) Bodyboarding je sranda, voda byla nejdřív ledová, ale jak člověk blbne, na teplotu vody snadno zapomene. Zbyněk chytil praxi hodně rychle, chytil tedy vlastně vlnu a projížděl se, mně to moc nešlo. A taky jsem pochopila, proč se většina koupe v neoprénu nebo v oblečení... v bikinách se člověk na bodyboardu celý sedře a navíc ve vlnách bikiny nedrží tak, jak by měly. ;-)

beach boy

Z fotek je možná vidět, jak byla obloha bez mráčků. Přes poledne jsme sice byli většinou ve stínu a odpoledne už to tak nepeklo, ale některá místa jsem si opět připálila (např. místo na zádech, na které si člověk sám nedosáhne ani zdola, ani přes hlavu :-)). Takže zepředu jsem byla spálená (odřená) z bodyboardu a na zádech spálená od sluníčka. Tuž, dobrý výlet, ni? :-)

V neděli jsme někteří trochu (já) a někteří hodně (Zbyňa) pracovali do školy a na večer jsme se vydali do centra obhlédnout čínskou oslavu nového roku. Čínský nový rok, letos je to rok buvola začal 21.1. a Číňané ho oslavují spoustou jídla asi po 14 dní. Tento víkend byly oslavy v Albert parku před mou fakultou. Tenhle festival nám fakt nic neříkal, hlavně byl plný Číňanů, kteří mají podle Zbyňka jednu příšernou vlastnost: stoupnou si doprostřed cesty a začnou si povídat. Tak to si dovedeš představit, jak to vypadalo na festivalu se stovkou Číňanů. Kromě celé ulice stánků s jídlem tam byly nějaké skulptury, sošky, exponáty a jeviště pro účinkující z Číny. Bohužel jsme přišli v době, kdy zpívala/skřehotala nějaká dívčina na hudbu z CD a to se fakt nedalo poslouchat.

Princes St u Albert parku

každý si svou symboliku znázorňuje jinak, nám to přišlo jako hrozné kýče

Konečně mám pocit, že si léto zažínáme užívat. Zbyněk už tak nestresuje (sám), stresujeme spolu po večerech, kdy se mu zkouším pomáhat s opravováním článku. Dneska jsme si užili beach volejbal s teamem, kam chodil Zbyněk trénovat loňskou sezónu. Začátek sezóny byl ohlášen jako barbecue/tournament/fun evening. Naštěstí se nám po včerejším deštivém dni podařilo nastartovat, tak jsme si zajeli do severní části Aucklandu, počasí vyšlo, mžít začalo až na zpáteční cestě. Zbyněk si zahrál dvě hodiny s klukama, já se přidala na hodinku k holkám, pak jsme si dali klobásu a Zbyněk trenérovi oznámil, že jede na měsíc na jižní ostrov. No škoda, zase nestihne turnaj South Pacific Championship. Za který se platí asi $150 a za Zbyňkovu neúčast zase určitě můžu já, protože jsem si v tom termínu, který jsem určitě věděla dopředu, naplánovala dovolenou na jižním ostrově!!! Nicméně po spapání klobásek a proslovu trenéra za mnou přišel nějaký pán a ptal se mě, jestli plánuju hrát s holkama další sezónu. :-) Hehe, no nevycouvala jsem z toho, řekla jsem, že se v dubnu, až se vrátíme, ozvu, a jestli budu k něčemu, můžu s nima trénovat šestky. Pochválil mi příjem, asi ta Zbyňkova škola byla k něčemu. Teď mám jen dilema, jestli v úterky chodit do sboru nebo na volejbal, je to pech, že to je ve stejný den.

A jaký bude konec týdne? V pátek děláme s Japoncema společnou večeři, pozvala jsem Čechy z "kačenkového a plzeňského" česko-slovenského večera, takže si dáme do nosu, v sobotu si zase možná zajedeme zahrát beach, večer jsem už Zbyňkovi slíbila, že zkusíme zajít na uzená žebra, máme tip a taky důvod k oslavě, a mezitím budeme balit a dodělávat všechny resty a přípravy. Bude to rušný víkend a nejrušnější pondělí. :-)