Konec velkého výletu

Po rozloučení s jižním ostrovem nám ještě stále zbývalo pár dní, přesněji víkend, který jsme měli „volný“ a rezervovaný na klidnou cestu zpátky do Aucklandu. Ve Wellingtonu jsme zůstali kratší chvilku než jsem myslela, omrzeli se nám zase lidi a města. Vymyslela jsem tedy, že navštívíme druhý nejznámější národní park na severním ostrově, vedle Tongarira leží Taranaki neboli novozélandským názvem pojmenovaný Egmont National park (fotky zde). Sice už jsem byla unavená, těšila jsem se na postel, zdravé jídlo a poklidnou práci na fakultě, ale i situace v pronájmu nám nedovolila vrátit se dříve. S náhradními nájemnicemi jsem byla domluvená, že si dáme vědět, kdy se zase vystřídáme, kdy ony vyrazí na cestování a uvolní nám pokoj. Dohoda byla, že my budeme pryč 4- 6 týdnů, kdybychom my nebo ony měnili plány dříve, dáme si vědět. Psala jsem jim i v průběhu cestování, jak jsou spokojené a jestli 6 týdnů platí. Protože už ve Fiorlandu mi bylo jasné, že za měsíc bychom všechny plány časově nestíhali. Avšak 4 dny předem jsem pro jistotu napsala domácímu, že plán platí, vracíme se v pondělí (přesně po 6-ti týdnech) a přijedem kolem poledne. Také 2 dny předem jsem napsala i náhradnicím, že vše platí. Jaká textovka mi přišla jako odpověď jsem nemohla uvěřit: kočky se domluvily s domácím, že zůstávájí o 2 noci déle, že on jim to dovolil... Tak jsem se přes noc vyzuřila a ráno jim napsala naivní smsku, jestli my máme, kde spát, a jestli hodlají zůstat u nás v pokoji? Navrhla mi, že můžeme přespat ty dvě noci v obýváku na matraci... To mě teda naštvalo hodně a milé Němky byly asertivně, ale nesmlouvavě vypakovány z pokoje a mohly si obývák užit samy.

Naštěstí mě ale ještě čekala krásná příroda u sopky a tak jsem si neotravovala život vychytralýma husičkama. Strávili jsme noc v městě Whanganui ve stejném holiday parku jako, když jsme vyjížděli na prázdniny, a povídala si se stejnou paní, která nám tehdy prodala slevu na Kiwi holiday parky. Přesně jsem to nepočítala, ale určitě se mi těch $20 dolárků vrátilo, když jsem uplatňovala 10 % slevu ve vybraných parcích. Ráno jsme ve městě hledali DOC kancelář, ale byla sobota, takže bylo zavřeno, po půl hodince jsme našli malý stánek informačního centra, kde nám naštěstí dali mapy národního parku a my si cestou naplánovali, co necelé dva dny podnikneme. Navštívili jsme také místní outdoorový obchod Kathmandu a z velikých 50ti procentních slev jsem si vybrala termotriko a návleky. Často mi přišlo, že ve velkoměstech jako je Auckland či Wellington si tak nevyberu jako v těch menších, Whanganui nebo Rotorua. Přitom zboží i ceny jsou v tomtéž obchodě stejné. Asi je to tím, že v menších městech není zboží tak přebrané a personál i prostředí je příjemnější.

Kolem sopky nechali "dokulata" prales, zbytek vykáceli, obydleli a používají k zemědělství.

Už v autě jsem se těšila na noc a spaní v chatce na treku, chata totiž slibovala měkkou matraci, stan už mě unavoval. A díky našemu Backcountry Hut pasu, jehož cena $60 na půl roku se nám už také vyplatila díky přespávání na chatkách, jsme měli další noc zadarmo. Národní park lze prozkoumat z několika stran, resp. vedou k němu 3 nejbližší silnice, jedna z jižní strany, druhá ze severní a třetí ze západní strany. Končí vždy parkovištěm a severní a jižní také informačním stánkem, ve všední dny do 16 hodin tam sedí i DOC osoba. Z parkoviště vede několik krátkých trečíků na výhledy na sopku nebo místní zajímavosti a začínají zde nástupy na několikadenní treky. My jsme si nakonec vybrali jižní stranu, protože jsme ji měli nejblíže po cestě. Po cestě si ještě koupili kuře s hranolkama, pod sopkou, která byla z poloviny zahalena do mraků, se nadlábli, seznámili pána z DOCu o našem plánu, kdyby se náhodou něco stalo, aby věděli, že tam mají nahoře lidi, a odpoledne kolem 15 hodin jsme vyrazili. Já s novýma botkama, které netlačily, skvěle držely a hlavně do nich neteklo! Neměla jsem ani při prvním použití hned v náročném terénu puchýře ani otlačeniny, protože jsme si se Zbyňou koupili Merino ponožky! Úžasný materiál, značka Merino je vyráběna výhradně z kvalitní ovčí vlny a na Novém Zélandu. Firma Icebreaker dělá také spodní prádlo, trička, mikiny a další produkty, které jsou prý teplé, smradu odolné a na nošení výborné. Na ponožky nedám dopustit, ale když jsem zkoušela triko, trochu mě kousalo, no a ta cena... to až budu velká. :-)
Odpoledne jsme se prošli pralesem, vystoupali jsme schody nahoru i dolů, zdolali údolíčka, kterými tekla voda, nebo byla vyvořena lávou, když kdysi sopka chrlila, a trochu si posteskli, že tohle tedy Great walk není. Po upravených stezkách a prošlapaných cestičkách jsme se potýkali s prorostlými keři, ostrými travami a blátivými částmi cesty. Ale přes vodu byly mostíky, trek byl značen a hlavně, na konci dne nás u jezera s krásným pohledem na sopku čekala chajda. Chata byla pro 20 lidí, ale byli jsme tam sami, udělali jsme si v kamnech oheň, trochu si chatku zahřáli, dali si klasicky Číňana a chleby, chvilku si četli v postelích a chroupali k tomu preclíky a v noci poslouchali meluzínu v komíně a nějaká zvířátka pobíhající na střeše. Krásné a pohodlné spinkání.
Ráno jsme počkali na sluníčko, abychom nevstávali do mrazivé zimy, dali si kafe a buchtu a vyrazili na výhledy do kopců. Tentokrát už jsem si obula i své nové návleky a jala se razit cestu mokrými travinami. Asi po třech hodinách jsme se konečně dostali nad prales a viděli jsme nejen na sopku nad námi, ale na prales všude pod námi. V dálce bylo vidět holé místo s parkovištěm a stánkem odkud jsme vycházeli. Po dalších dvou hodinách a příjemném chození po vrstevnici v údolíčkách, lávových polích a travnatých svazích jsme dorazili ke schodům. Ano, kus treku od nevidím až nahoru bylo vidět dřevěné schody. Trek vedl na druhou chatku pod vrcholem sopky Taranaki (Mt Egmont), na druhý nejvyšší vrchol v této oblasti Fanthams Peak. Bylo hodně času i sil, vydali jsme se proto po schodech nahoru... ano, má noční můra – schody do kopce. A tak slib, že už nikam nepolezu, zůstal na jižním ostrově a my jsme funěli do kopce. Schody za chvilku zmizely a šplhali jsme do příkrého svahu pokrytého někde travou, někde kamením a šotolinou. Na zpáteční cestu už jsem se tedy těšila... Za hodinku jsme dorazili na vrcholek, sice trochu foukalo, ale výhledy byly za slunečného počasí krásné, zase nám to vyšlo.

Fanthams Peak a já s novýma botama a návlekama :-)

Udělali jsme spoustu fotek, vrcholovek i video a na chvilku se schovali do chatky a posilnili se čínskou polévkou. Podle záznamů z knihy jsme se dozvěděli, že je chata výchozím místem k výšlapu na vrchol sopky, ale svah byl ještě strmější a ještě kamenitější, takže jsme si řekli, že si výstup necháme na příště a zkusíme to třeba ze severní strany.

Video i s mluveným komentářem, jen pozor na hlasitost, vítr hodně hučí.

Seběhli jsme dolů, já se svými návleky se krásně klouzala v kamení, Zbyněk měl už problémy s koleny, tohle bylo poprvé, kdy jsem čekala já na něj. A pak už nás jen čekalo tisíc třista dvacet šest schodů dolů (né, dělám si legraci :-)) a téměř jsme doutíkali zpátky na parkoviště. Ještě jsme se vydali podívat na krátkou procházku na vodopád Dawson Falls, podle kterého bylo celé místo pojmenováno, a vyjeli jsme dále na sever. Z neděle na pondělí už jsme přespali v městečku Otorohanga, dojeli jsme za tmy, rychle něco ukuchtili a strávili poslední noc pod stanem.
Další den odpoledne jsme již dojeli zpět do Aucklandu, přivítali se s Haru a Harue, poprvé jsem potkala ty Němky, které s námi za celé dva dny neprohodily ani slovo (díky Bohu), a já jsem prala a prala a uklízela a vařila. :-)

Bylo to krásné, bylo to dlouhé a stálo to za to! A utracených peněz? Přirovnám to k luxusní 14-tidenní dovolené u moře s all-inclusive... a ještě tu částku násobte dvěma... pro jednoho. :-)