Studený Welly

Kamarádské oslovení hlavního města Wellington nás příjemně naladilo na jeho prohlídku. Hlavně k tomu ale přispěla už výborně naplánovaná cesta přes moře. Do Pictonu jsme přijeli s dostatečným předstihem a u Bluebridge jsme si zaplatili místo na trajektu. Jelikož nás měli v systému z předchozí cesty, rychlost zaplacení se rovnala jen projetí karty platebním terminálem. Cesta opět proběhla bez problémů, ale také bez delfínů. Sice bylo slunečno, krásně, ale hodně foukalo, takže jsme dlouho hlídkovat nevydrželi, i když jsme slyšeli, že bývají k vidění před lodí.

Ve Wellingtonu jsme hned strávili nějaký čas hledáním naši oblíbené pizzeriie resp. fast-foodu s pizzou. Jmenuje se Pizza Hut a už se pomalu zamilovávám do pizzy s tlustou a křupavou kůrkou. Nejdřív jsem to porovnávala s klasickou italskou, kde lze chuť ingrediencí plně vychutnávat a i malý jedlík sní celou pizzu. Ale ta křupavoučká kůrka, zlatavé těsto s jemnou příchutí vybraného druhu se úplně rozplývá na jazyku, hlavně když si člověk posedí na místě a nebere si ji s sebou domů. I z krabice je dobrá, ale ta čerstvoučká, no mňam!

Ve městě bylo dost chladno, ačkoli jsme v Pictonu chodili v kraťasech, ve Wellingtonu foukalo a lidé už běžně chodili v zimních kabátech. Prošli jsme si centrum, pár obchodů s outdoorovými věcmi a nachystali jsme se na naši městskou klasiku, umění a příroda = muzeum a botanická zahrada. Národní muzeum Te Papa (foto zde) situované u přístavu a obrovská budova je vidět už z dálky. Muzeum je interaktivní a dost velké – šestiposchoďové. Obsahuje dlouhodobé exhibice i krátkodobé výstavy, za které se platí. Jinak je celé muzeum zdarma. Flóra, fauna, vycpaná zvířátka, zkameněliny, obrovská naložená oliheň, maorská kultura, zemětřesení či zlatá horečka, to všechno jsme proběhli za necelé 3 hodiny a pořád to ještě na návštěvu bylo málo. Zahráli jsme si na novozélandské celníky a ve „skladišti“ hledali rostliny nebo zvířata, které by se omylem mohly dostat do země. Nebo pomocí digitální technologie si pohrát s vlastními fotografiemi a podobně. Zajímavé pro mě bylo přečíst si o třech článcích – ustaveních, které byly sepsány s maorskými náčelníky a královnou Alžbětou o obývání Nového Zélandu. Proudí tam návštěvníci z celého světa, od otevření se mnohonásobně zvýšil turismus v celém Wellingtonu. Samozřejmě si můžete odpočinout v místní kavárně, děti zabavit v dětském koutku nebo si koupit suvenýry v obchůdku. Nikde v muzeu nepotkáte důchodce, kteří sedí v koutku a sledují, jestli na něco nesaháte. Naopak Vám mladá posádka ráda pomůže a doporučí, kam se zajít podívat, pokud máte nějakou speciální zálibu. Nebo jako nás s úsměvem a decentně vykáží z prostor, kde nemáme, co dělat... no náhodou jsme zabloudili k přednáškovým místnostem, kde se zrovna konala nějaká konference. :-)

Po pár hodinách jsme tedy vyzvedli auto z veřejného parkoviště a zaplatili neskutečně drahé parkovné. Doporučuji parkovat u muzea nebo u nádraží, tam mají alespoň nastavenu maximální denní limit, který se vyplatí, než platit hodinovou sazbu. A vydali jsme se do zeleně. Kličkovali jsme po městě, prali se s jednosměrkami a nadrzo jsme vjeli do botanické zahrady, kde jsme kupodivu objevili parkovací místo.

Wellingtonská botanická zahrada je hodně kopečkovitá, v návštěvnickém centru mají udělaný výhled na různé typy stromů z různých koutků světa. Zajímavá prohlídka by byla i budova meteorologické stanice, ale už jsme to nestihli a nevím, zda-li něco takového poskytují. Každopádně je to stanice poskytující informace o počasí pro celý Zéland, a že to je občas kumšt, to ráda potvrdím.

Hei Tiki - symbol oslavující předky nebo narození nového života. Buď jsou to obrovské totemy, nebo vyřezávané sošky či přívěšky na krk. Darování tiki přináší jeho vlastníkovi sílu.