Velikonoce po anglicku

Nebo se spíš říká zmizet po anglicku? Tak či tak jsme zmizeli z města do přírody. Nijak zvlášť se tu svátky neslaví, hlavně když zde žije spousta Číňanů, Turků či Indů, kteří si spíš užívají svátky jako volné dny. Kromě čokoládových zajíčků a vajíček v supermarketech a reklamách v televizi třeba na sekačky, kdy zapáneý otec seká trávu, kde jsou poschovávaná vajíčka, jsem přicházející svátky nepostřehla. Není tu vítání jara, ale smíření s odchodem léta, stromy nezelenají, ale ty evropské druhy se začínají barvit a opadávat. Našim tradicím, které jsem povídala známým, se všichni hrozně smáli. Nicméně jsem ani já symbolickému výprasku neunikla.
I když bylo v pátek volno, počkali jsme na všechny odjíždějící z města a bez dopravní špičky a spěchajících řidičů jsme v klidu vyrazili na sever (foto zde). Zamířili jsme po západním pobřeží do městečka Whangarei. Po cestě byla spousta odboček na pláže a do parků, kousek nad Aucklandem je spousta rezervací a rekreačních míst, některá jsme navštívili už dříve, kde se scházejí rodiny na grilování, ježdění na kolech, hraní her či procházkách po pralese, kolem pláží, na sběr mušlí apod. Na plážích se už nikdo nekoupal, ani nesurfoval, už je dost chladno. Ale na procházku a pár fotek je tam krásně, pláž je pořád pěkně upravovaná.
Do městečka Whangarei jsme dojeli za tmy, a i když jsme byli předem rozhodnuti spát v autě někde u pláže, nejjednodušší bylo podle mapy ubytování v holiday parku. Nechtěla jsem totiž skončit podobně jako nám vykládali Češi, které jsme potkali u Abel Tasmanu, že v noci přijeli na parkoviště a protože nic neviděli, zaparkovali vedle cedule, která zakazovala noční stání. A aby toho nebylo málo, kousek vedle byla policejní stanice. Naštěstí je policisté ani nevzbudili, jen jim nechali za oknem výstražné upozornění, že to příště už ne! V parku už bylo chladno a rozdělávat stan se nám nechtělo, takže jsme nakonec v autě přespali. Klasické pohodlíčko parku bylo trochu pokažené tím, že jsme měli auto postavené v kopci a bohužel jsme spali hlavami dolů.

Druhý den jsme se byli ve městě podívat na místní market. Tak jako je Holandsko proslavené svými sobotními květinovými markety, i na Zélandu je v každém větším městě sobotní ranní (obvykle do 11, 12 hodin dopoledne) trh se zeleninou, domácími výrobky a dobrůtkami. Jelikož v Aucklandu se tak brzo nevyhrabeme z postele a nechceme se potýkat s dalšími problémy jako parkováním auta v centru, návštěva trhu pro mě byla unikátní. Všude voněla čerstvá káva, dokonce pečené kaštany, koupila jsem velice velice levná avokáda a natrefili jsme i na levný domácí med z avokáda a jetele (hu, avocado&clover, psaní blogu je výborné k tomu, že si všechny informace musím konečně i přeložit :-) ). Dále jsme se vydali do botanické zahrádky, kde jsme bohužel tentokrát byli příliš brzo a skleníky měly ještě zavřeno. Prošli jsme se tedy jen mezi stromky, vyplašili pár kachen a jeli se podívat na vodopády. Výborné na Zélandu je předvídatelnost cen turisticky zajímavým míst. Platí tu jedno ověřené pravidlo: atrakce, kterou vytvořila příroda a lidé nevyvíjeli velké usilí, aby ji přístupnili, je zdarma, za atrakci, která je vytvořena úsilím lidským, se platí. Tedy, cestičky kolem vodopádů, v pralese, treky v blízkosti měst apod. jsou zdarma, lanové mosty, historické chaty, zlatokopecká údolí aj. jsou za poplatek. Takže jsme si prohlédli Whagarei Falls, zašli jsme se půlhodinovým trekem mezi poli a v pralese podívat na 2 obrovské kauri stromy, o kousek dál viděli Pukenui Falls a zamířili do městečka Paihia. Atmosféru kazilo zatažené počasí a mraky, ale region Bay of Island musí být za slunečna kouzelný. Chvilku jsme zevlovali u přístavu, přemýšleli, jestli má smysl jet do historického městečka Russel naproti na poloostrově za $11 zpáteční jízdenkou na člunku. Pak jsme se přesunuli k přemýšlení do kavárny 35°, kde jsme zvažovali i možnosti delšího výletu na lodi na pozorování delfínů a velryb. Cena se pohybovala už kolem dolarů devadesáti... Mraky ale rozhodly... bylo chladno a výlet by za nic nestál, rozhodla jsem. Za to jsem v kavárně objevila veliké akvárium, kde plaval malý žraloček a spousta ryb, tak jsem 20 minut běhala kolem akvária a pozorovala a fotila umělý mořský život. :-)

V Pahia jsme jen vylezli na vyhlídku, nafotila jsem si teď už mé oblíbené panoramatické fotky, zamávali jsme "Pandrholům" ve vyhlídkovém vrtulníku, který zrovna vzlétal, a vydali se autem dál. Další zastávka a další vodopády Haruru Falls, kousek od Paihia. Dalším doporučeným místem na podívání bylo městečko Kerikeri, které je rozložité, ale moc obyvatel tam nežije. Navštívili jsme nejstarší kamenný dům, opravdová rarita. Dílo vytvořené lidskou rukou vyžadovalo ke vstupu do vyšších pater (v přízemí byl obchůdek) poplatek, takže jsme prohlídku vynechali. Kolik z nás má kamenné chaty, že jo. ;-) Prohlédli jsme si okolí, já jsem (ne)úspěšně kvůli fotce, která se ve finále ani moc nepovedla, namočila kalhoty, protože jsem uklouzla po kluzkých kamenech. Co je horší, tak i poškrábala Zbyňkův foťák, za což se mu veřejně omlouvám. Ono, udělat na Zélandu hezkou fotku není nijak složité, držíte foťák a mačkáte, hlavně na jižním ostrově... ale udělat originální fotku, to chce kumšt a štěstí. Tak snad zase příště a někde jinde.

inkriminovaná fotografie

Protože se začal blížit večer přesunuli jsme se dál a díky mým navigačním (ne)schopnostem jsme se ocitli v zátoce, kde jsme na mapě měli namalované delfínky. Bohužel však ne na straně, kde bychom je mohli vidět. Za šera jsme hledali flek k přespání v autě, kde bychom nikoho nerušili a kde by nikdo nerušil nás. Nakonec jsme to zaparkovali u osamělé chajdy, kolem které celý večer jezdily auta někam dál do vesnice. Ranní vstávání jsme uspíšili a aby nás někdo nepřistihl, poodjeli jsme kousek dál k parku, kde jsme si na lavičce na sluníčku uvařili kafe, snědli chleba s čerstvým medem, navštívili veřejné toalety a zdravili místňáky, kteří venčili pejsky a byli s dětmi na procházce. Samozřejmě jsme po cestě dál na sever potkali spoustu krásných míst, kde bychom přespali na odpočívadlech u pláže... ale já se tu navigaci naučím!!! :-)
Nedělním cílem bylo nejsevernější místo, na které lze téměř dojet autem, Cape Reinga. Cesta byla tedy neskutečně dlouhá, opravovala se, užili jsme si opět gravel road, ale autíčko nezklamalo a za krásného počasí jsme se připojili k davu turistů a podívali se k majáku. Kolem útesů vede spousta treků, potkali jsme trempy s obrovskými batohy, na poloostrově jsou udělané několikadenní treky s camping grounds a v létě se dají procházky skloubit s koupáním, musí to být super. My jsme se po prohlídce přesunuli kousek níž a sjeli na slavnou Ninety Mile beach, tedy Devadesátimílovou pláž. Táhne se opravdu po celé délce východního pobřeží výběžku severního ostrova a má krásný zlatý (no dobře, tak žlutý) písek. Neplánovaně, ale s radostí jsme přijeli na místní atrakci: sand boarding, sjíždění písku na prkně. Naklusala jsem s penězi pro prkýnko, paní po mně chtěla $15 a přečíst si nějaké podmínky. Očima jsem to přeletěla, spíš spěchala na „kopec“, zpoloviny poslouchala, co mi říká, ale jakmile za mnou přišel Zbyněk, paní přísným hlasem povídá: „Ale to prkno je jen pro jednu osobu, ano? Budu vás sledovat, jestli to někomu nepůjčujete!“ Tak to nás zarazilo, hodinový pronájem prkýnka pro jednoho, to bychom si to moc neužili. Zbyněk si tedy zapůjčil rovnou druhé, aby paní měla klid (a já taky) a utíkali jsme na zkušební kopeček. Žádná věda, člověk si lehne na prkýnko a jede dolů. No, je to malý kopec, nuda, jdem hned na ten velký. Zdááálky jsem viděla pidilidičky ve svahu a říkala jsem si, jestlipak si raději nevezmeme peníze, třeba tam mají vlek nahoru. Ale zase to asi nebude tak příkré, to by byl moc velký sešup dolů... Haha, šlapali jsme pěkně po svých a pěkně do kopce. Byli tací, kteří si to vyšlápli 2x a měli dost. S prknem jsme vyfuněli nahoru, výhled byl krásný: písek a písek, nalehli na prkýnko a frrrčeli dolů. :-) Paráda, písek jsem měla za ušima, pod jazykem i v kalhotkách. Zase taková sranda to nebyla, člověk musel ležet rovně a nebrzdit nerovnoměrně, aby nerotoval a nepřetočil se, někteří sandborďáci se skutáleli dolů bez prkna. Tak jsme vylezli třikrát, vypilovali techniku a dali si mezi sebou soutěž, kdo dojede dál. Zbyněk se odrazil, fičel, ale bylo za ním vidět oblak písku, jak brdil. Měl sice zrychlení a dojel daleko, já se ale vrhla neohroženě s tím, že brzdit nebudu, a vyhrála... asi o 3 centrimetry. :-) Vyklepali písek odkud se dalo, převlékli se a vyrazili zpět na jih.

Uaaaa, jedů :-)

Po nocích strávených v autě jsme byli rozlámaní, takže jsme se rozhodli dojet v neděli večer zpátky do Aucklandu. Východní pobřeží toho ještě totiž skýtá spoustu k vidění, jako třeba obrovské a nejstarší kauri stromu, takže zase příště. Cestou zpět jsme opět měli relativně volnou cestu, tak jsme si frčeli až jsem najednou těsně před Aucklandem zaregistrovala odbočku s nějakým nápisem Free rout. Rovně jsem si to mířila na Toll road. „Co to je, toll road, co to je?“ „Nevím, jeď rovně a uvidíme.“ Blik, cvak a snímač si nás vyfotil. „A kruci, co teď? Vidíš někde policajty?“ „Ne, ale doufám, že ses aspoň usmívala!“ :-) Večer už doma jsme na internetu našli, že toll znamená mýtné a my jsme se projeli po krásném novém úseku dálnice, která je bohužel placená. Také jsme si na příslušných stránkách našli záznam s naší poznávací značkou a časem, kdy si nás vyfotili. Zbyněk on-line zpětně zaplatil dva dolárky za průjezd a příště už budeme vědět, že zkratka se dá platit na místech před vjezdem na úsek, nebo do tří dnů přes telefon nebo internet. Uff. :-)