Sportovní, rádoby energii nabíjející víkend

Ačkoli jsme si plánovali tento víkend v Tatrách a měl být dokonce prodloužený, Zbyňkova pracovní povinnost rozhodla jinak. Nedostal vysněné volno, proto jsme se i kvůli meteorology plánovanému počasí rozhodli, že zůstaneme v Brně a podnikneme "něco extra". V pátek jsem vymyslela pěší návštěvu Mariánského údolí, protože již v pátek svítilo sluníčko a lákalo mě to ven. Ven z města, od lidí, od šalin a od šedi domů. Vydali jsme se až po páté hodině, ale Oskar nám svítil až do sedmi hodin a procházka kolem rybníků, kde jsme jen občas potkali chodce, cyklisty či rybáře, splnila svůj účel. Vlil se do mě klid a pohoda po celém týdnu. Ještě v pátek dopoledne jsem absolvovala představování nových doktorandů na ústavu, kde jsme si vyslechli rady starších, jak učit, čemu se věnovat, k čemu směřovat působění na fakultě a vtiskli si podstatu doktorantsví. Uklidněna jsem byla převelice svým nutným úvazkem vůči fakultě, protože v tomto semestru budu pouze opravovat projekty prváků v povinném předmětu mého vedoucího a další semestr budu mít pár cvik opět z podobného předmětu, který jsem absolvovala, a na učení se těším. Mohu tedy za týden odjet s klidným svědomím, že mě postrádat nebudou a až se vrátím, pak se naplno zapojím do výzkumu a bádání. :-)
Tedy po načerpání energie v Mariánském údolí jsme vyhládlí dojeli zpět do města a zašli si na uzená žebra a pivo do oblíbené hospody a zmožení (hlavně tím pivem) ukončili pátek.
V sobotu se Zbyněk bohužel opět probral s bolením hlavy (i ty 4 piva jsou moc! :), takže jsme dlouho přemýšleli nad následujícím plánem dne. Rozmýšleli jsme se nad návštěvou Znojemského vinobraní nebo cyklistickým výletem do Moravského krasu. Protože nás další pití alkoholu nelákalo, kolo vyhrálo. Trochu mě zlobila doba, za kterou se byl Zbyněk schopen vůbec vypravil, až v poledne jsme vyjížděli z Brna.
Nasedli jsme na vlak do Blanska a pak už jeli po trase k Macoše a Punkevních jeskyní, kde byl zákaz vjezdu aut a kde jsme potkávali jen chodce a další cyklisty. Bylo to moc příjemné, opět všude kolem byl pouze les, zeleň a skály. Dojeli jsme až do Sloupu kolem Šošůvsko-sloupských jeskyní, sluníčko svítilo a i když byl chladnější vzduch, bylo na jízdu ideálně. Přes Šošůvku (a asi největší kopec) jsme se pomalu "vraceli" k Macoše přes Holštejn a kolem Kateřinské jeskyně. Maličko nás začal trápit hlad, takže jsme se usnesli, že si v některé z menších městeček dáme obědo-svačinu. Nejdřív jsme se rozhodli pro Olomoučany, bohužel byl to zakouřený pajzl, kde se nevařilo, následně nás poslali do Rudic, kde prý se vaří. Takže jsme se vraceli do Rudic. To už jsme za sebou měli 45km a u mě se dostavila krize. Kopec z Olomoučan jsem musela vyjít a spořádat další čokoládovou tyčinku, abych měla energii. Bohužel ani v Rudicích se v hospodě nevařilo, takže jsme projeli kolem Rudického propadání a směřovali jsme do blízkých Jedovnic, kde bylo jídlo jisté. V ověřené restauraci jsme si dali výborné výživné jídla, trochu jsme se rozseděli, protože příprava jídla jim trvala 35 minut a moc už se nám pokračovat nechtělo. Rozhodli jsme se dojet do Adamova a pokračovat do Brna zpět vlakem. Začalo se totiž blížit k sedmé hodině, stmívalo se a nožičky už i při malém kopci bolely. Ale dojeli jsme (ukrutným tempem) do nádraží a na minutu stihli vlak. Pak už jsme jen projeli Brnem, potupně jsem raději nastoupila do busu 53 a nechala se svézt až na koleje a před 21 hodinou se 77km v nohách padla do postele.
Dnes mě kupodivu nic nebolí a za chvilku vyrážíme i s Kristou a jejím Ondrou do brněnského lanového centra vyzkoušet si trochu adrenalínu ve výškách. :-) Takže pro příště si slibuji plánovat výlety kolem 45km, abych si i dojezdy domů ještě užívala. A děkuju Zbyněčkovi, že mě občas popostrkoval a pomáhal mi do kopců a že byl trpělivý v trasách, které jsem vybírala. :-)