*/

5.8.09

Hong Kong - den 3.

Po nepříliš povedeném ránu, kdy jsme hledali nástupiště na trajekt do Macau, vraceli jsme se pro zapomenutou paměťovou kartu do foťáku na pokoj a zdržoval nás budhista, jsme se kolem poledne dostali na rychlý trajekt (TurboJet) na Macau. Mimochodem budhista to měl výborně vymyšlené, nutil nám pěkné kartičky s budhou, který nám přinese štěstí. Když to vnutil oběma, vytáhl bloček, kde měl Zbyněk něco vyplnit, mysleli jsme, že to je vzkaz či něco, ale po vyplnění jména a země následovala kolonka o darované částce. Předchozí záznamy ukazovaly tisíce... tak jsme vytáhli desetidolarovku a utíkali pryč. Však on si tam ty nuly dopíše. :-)
Do Macau se vycestovává s pasem a ČR turisti mají vízum na týden zdarma. Museli jsme ale vyplnit odjezdové karty, prohlášení o zdravotním stavu a pak hodinu fičeli po moři cca 70km. Byla to příjemná cesta, i když to trochu houpalo. Macau je poloostrov jihozápadně od Hong Kongu, byl jako první osídlen Portugaly v 16. století.
Po příjezdu do Macau nás čekala letmá celní prohlídka a pak jsme sedli na autobus podle průvodce a ujížděli do centra. Bylo to sice jen pár zastávek, ale pak jsme byli rádi, že jsme se svezli, protože jsme měli chození až až.


Náměstíčko se jmenovalo Largo de Senado a opravdu mi připomínalo jižanská města Evropy, pěkné nízké budovy. I přes historickou povahu budov se nezapřela globalizace a turistický ruch, na štítech budov totiž měly vývěsní štíty firmy McDonalds, Starbucks Caffe, Mango apod. Přes davy Číňanů, ale už i davy turistů jsme pokračovali ke kostelu St. Dominic's. Vždy, když si vybavím návštěvu kostela v parném létě, těším se na chlad tlustých zdí. Omyl, v Macau bylo tak vedro, že nepomáhala ani klimatizace. Chladno nebylo ani náhodou. Kostelík byl jednoduchý, pro nás Evropany nic moc historie, v dalších 2 patrech byly vystaveny sochy a pár historických předmětů. Více zajímavé mi přišlo, že jak brzo bylo křesťanství do Číny „zavlečeno“. Dále následovala procházka po ulicích a uličkách Macau, hustota aut trochu ubyla, o to více obyvatelé jezdí na skútrech a kolech. Zvenku jsme si prohlédli pěknou budovu Portugalské ambasády, až ven stála fronta lidí, tušili jsme s žádostmi o víza. Ale kdo ví. :-) Po vyšplhání strmou uličkou jsme se dostali k Macau muzeu, moderní budova postavená ve starobylé kamenné hradbě s moc pěkným nádvořím, děly a výhledem na Macau a jeho dominantu Hotel a kasino Lisboa, obrovská zlatá budova. Zase jsem se těšila na klimatizaci a ochlazení, protože jsem byla mokrá a vějíř na ovívání napomáhal rozvířit horký vzduch, ručníček na utírání už byl také nepoužitelný, ale bohužel v první pondělí v měsíci je museum zavřené... ani v průvodci jsme tuto informaci nenašli. Sešli jsme proto zahradami zase zpátky z kopce a viděli obrovský oblouk – ruiny katedrály Svatého Pavla.


Tak jsem se zchladila v kobce a kostnici a zpátky u ruin jsem byla atrakcí pro nějaké Indonésanky, které neuměly žblebtnout ani slovo anglicky, ale museli se se mnou vyfotit. Prošli jsme zpět k centru uličky se spoustou stánků, obchůdků, prodávalo se sušené maso, laskominky, oblečení apod. Utíkali jsme z davu turistů, jak jsme nejrychleji mohli a tak, abychom se nezpotili. To už jsme začali být ušlí. Podle průvodce jsme se dostali i do zapadlejších uliček, které skýtaly i pohled do zákulisí obyčejného života chudých Číňanů, resp. Macauců. Tipla bych je, že to jsou opálenější Číňani. Procházeli jsme špinavými uličkami, kde pobíhali psi, žena šila na stroji, babička seděla v malé komůrce, jeden pes kňučel zavřený na balkoně na slunci, v garáži chlap opravoval nějaké mašiny a koukal přitom na 60 palcovou televizi apod.


Pak jsme našli vchod podobný chrámu, ale když jsme nakoukli, už se k nám hnala paní s rouškou na obličeji a jednoduchou angličtinou vysvětlovala, že je to nemocnice. A asi jemně naznačovala, ať raději vypadnem, kdo ví, co by mohli chytit od bílých. Taky nám hned před obličej strčila digitální teploměr, pípla a změřila teplotu. Byli jsme naštěstí v pořádku. :-)
Když jsme se dostali na hlavní ulici a zjistili, že další z museí je zavřené ze stejného důvodu jako to hlavní, byli jsme zralí do postele. Navštívili jsme ale blízkého McDonalda a dali si kafe a zmrzlinu. Po hodině odpočinku jsme chtěli projít město zpátky k přístavu a podívat se na pár dalších zajímavostí. Co se však nestalo, najednou přišly mraky a jen, co stačil Zbyněk říct: „Bude pršet“ přihnala se taková bouřka, že jeden blesk byl téměř nad námi. Čekali jsme na přechodu, Zbyněk nečekal a přeběhl na červenou pod střechu obchodů, já čekala na zelenou a mladá Číňanka mi nabízela místo pod deštníkem. Odmítla jsem, že to nic není, že jen začíná poprchávat. Za dalších 10 sekund jsem byla ráda, že neodešla a já se měla, kde schovat. Během pár sekund jsme byli mokří a nuceni vzít autobus. Což však nebylo nic moc, mokré oblečení pod klimatizací hrozně studily. Po paměti jsme dojeli až k trajektům a vyhlídkovou jízdu po zbytku městečka jsme si zopakovali v autobuse.
Rychle jsme si našli nejbližší čas odjezdu trajektu a utíkali na celnici. Tak však byla fronta a my pár minut po plánovaném odjezdu trajektu utíkali k nástupišti. Naštěstí na nás počkali a za prudkého deště jsme hupskali po velkých vlnách do HK. Zmrzlinky zůstaly v žaludku a v HK nepršelo. Šli jsme se tedy podívat jižní část poloostrova Kowloon s Avenue of stars, Tower clock a moderními budovami.


Měli jsme takové štěstí, že jsme přišli právě na každodenní noční představení Laser show, kdy ve 20 hodin osvětlují budovy na Hong Kong Island a na hudbu mění barvy, blikání, osvětlování části budov atd. na hudbu. Příjemná podívaná i se zamračeným nebem, teplým vánkem a opět vysoké vlhkosti. Pak jsme si prošli třídu hvězd (Avenue of stars), ale na focení bylo dost tma a hodně lidí. Na chodníku byly otisky rukou slavných čínských herců, hereček a režisérů, chodník byl doplněný skulpturami a sochami a také stánky s občerstvením.
Po lehké procházce jsme už zamířili do metra, koupili si na večeři bagety, doma žahli chlazené čínské pivo a zase usnuli jako špalci.