Placatý Southland a kopečkovité Otago

Zapomněla jsem napsat, jaká hrozná věc se nám stala na Kepler tracku... a to: dopili jsme slivovici. Sice jsme šetřili, co jsme mohli, ale po měsíci poctivé desinfikace a zahánění nachlazení nám tento mok došel. Zásoby jsme doplnili ve větším městě, ale už ne tak kvalitním českým pitivem.
Jako dobrý tah se ukázal nákup autoatlasu celého Nového Zélandu, který jsme pořídili už kdysi v Aucklandu. Někteří cestují s GPS navigací, někteří jen tak podle ukazatelů a nakonec všechno asi jde. Já jsem byla spokojená s autoatlasem, mohli jsme plánovat, věděli jsme přibližné časy a hlavně navštívili i vyznačená zajímavá místa.

Odkaz na fotogalerii k povídání zde.

Cestou do města Invercargill si Zbyněk zajeskyňařil v Clifden Caves, hodinovou procházku skrz jeskynní systém absolvoval naštěstí s jinými borci, zatímco já jsem čekala u auta, nachystala oběd a slunila se s knížkou. Jeskyně prý stály za to, jezírka, šplhání i plazivky. Mně pak Zbyněk ukecal aspoň na začátek, ale po pár metrech mně zima, tma a bláto neuchvátily, takže jsem to vzdala. :-)
Ve městě jsem pak nechala Zbyňka svému osudu u notebooku a vydala jsem se na večerní procházku. Osvědčily se nám návštěvy informačních center, protože ačkoli nám vždy doporučovali k navštívení restaurace, vinotéky, motely a další draze placené atrakce, na které jsme nikdy nešli, získali jsme však mapku města s vyznačenými supermarkety, nákupními centry, botanickou zahradou, příp. historickými zajímavostmi. Prošla jsem si městem zrovna na den Svatého Patrika, takže irské hospůdky praskaly ve švech samými zeleně oblečenými osobami. Obhlédla jsem si kostely, vodní věž, uchvátila mne botanická zahrada s voliérou a zvířecí farmou a ačkoli už skleníky i farma byly zavřené, všude byl klid a žádní jiní turisté. Další den jsme za deště vyrazili směr Dunedin a region Otago. Znovu jsme se vydali po tzv. Southern Scenic Route, která nás zavedla na spoustu zajímavých míst a i když pršelo a část cesty byla po štěrku, došli jsme na nejjižnější bod jižního ostrova Slope Point, dále jsme se „zasmáli“ nad suchým humorem jednoho cestovatele, který pojmenoval místo v jednom potůčku jako Niagara Falls of New Zealand, podívali se do historického tunelu, na pláž s fosilním lesem a na krásné vodopády. Protože jsme u vodopádů potkali asi 3 skupinky lidí, s nelibostí jsme si uvědomili, jak jsme si hrozně odvykli na smrad cigaret a kdokoli takto postižený a nemocný, nás děsně irituje. Rozběhli jsme se a všechny kuřáky jsme předběhli, užili si vodopádků a zase spěchali zpátky. Všude v restauracích a hospodách je zakázáno kouřit a bohužel se se smradem člověk setká jen ve městě. Ani na trecích to není moc obvyklé, že by se na odpočívadlech nebo u chat shromažďovali kuřáci... asi taky, kdo by chtěl celý trek nosit vajgly v baťohu?
Před Dunedinem se naše návštěvy pláží začaly koncentrovat na hledání tučňáků k pozorování. Všude jsme viděli spoustu lachtanů a lvounů. Někteří byli tak zvyklí na lidi, že si vylezli až na pláž k domkům a člověk kolem nich chodil na pár kroků. Na Nugget Point se nám počasí začalo zlepšovat, prošli jsme se na nedaleký maják s výhledem na další tuleňky a ujížděli se ubytovat do holiday parku.
Druhý den jsme klasicky navštívili „íčko“, získali mapu, prošli si Octagon, což je historická část města s katedrálou, radnicí a dalšími historickými budovami. A rozhodli se, že navštívíme pivovar Speight's. Tohle pivo nám tu relativně chutná, takže jsme doběhli na poslední chvíli na prohlídku ve 12 hodin. Chlápek, co nás provázel už od prvního pohledu vypadal jako ochutnávač. :-) Tak trochu zombie, černé kruhy pod očima, jako by celou noc protestoval. Ale byl prima, provedl nás asi hodinu po pivovaru, ukázal nám proces přípravy a vaření, zmínil i české pivo a slyšeli jsme i srovnání piv. Naše české nemá přidaný cukr, a proto jeho výroba trvá déle, tady na NZ do piva cukr přidávají, aby urychlili kvašení a zvýšili tak procento alkoholu. Takže ač tu má pivo jinou, pro nás neuspokojivou chuť, alkoholu obsahuje více. (Ovšem flaška tu nemá půl litru, ale jen 0.33.) :-) Po prohlídce přišla nejlepší koncovka – ochutnávka. Měli na výběr 5 čepovaných: klasický Speight's Gold, starou recepturu, tmavé pivo s příchutí čokolády, kvasnicové s příchutí meruňky a polotmavé. Nejlepší bylo pivo staré receptury (název něco jako Distincion) a lehké a osvěžující bylo to meruňkové. Zbyněk byl ten den bohužel řidič, ale já jsem se tam zbořila parádně. :) Ženské jsme ve skupině byly jen 3, ostatní jen starší pánové, takže když jsme si pak mohli čepovat dokonce sami, „dědové“ se rozjeli a pili jsme, dokud naši prohlídku neukončil. :-)
Procházka po Dunedinu pak byla slunečná a trochu rozmazaná. Viděli jsme muzeum Otago Settlers, které leží u vlakového nádraží. Bylo zdarma, takže jsme si prošli asi 8 pavilonků, věnovaných osídlování Otaga, maorské kultuře, transportu i obrazům a historickým dílům. Na návštěvu jsme měli necelou půlhodinku, spíš jsme ho jen proběhli a moc vystavených informací si nečetli. Vedle Dunedinu leží Otago Peninsula, kde kdysi ležel hlavní přístav města. Téměř ostrov odříznutý od ruchu a shonu s krásnými scenériemi a zelenými kopci jsme si projeli, navštívili jsme hrad Larnachs, který si v 19 století nechal postavit přistěhovalec z Anglie a uvnitř je prý k vidění kromě zařízení i sbírka „skandálů“ a mučírna. Prošli jsme si za $10 alespoň krásné zahrady a pokochali se výhledy na Dunedin. Dojeli jsme i na úplný konec poloostrůvku, abychom zase pohledali tučňáčky a podívali se na albatrosy. Albatrosi létali kolem, ti nám vzácní nepřišli a v oploceném návštěvnickém centru už chtěli zase zaplatit, abychom se na hnízdění a albatrosy pohromadě mohli podívat. Sabotovali jsme to a v hrozném větru pokračovali přes bránu k druhému centru, kde pro změnu lidi naložili na traktorek a za $50 je povozili po kopečkách a zavezli ke střežené pláži s tučňáky. Bohužel ani tuto částku jsme nebyli ochotni zaplatit, takže jsme si projeli pár dalších pláži bez tučňáčků, které Zbyněk tolik chtěl vidět ve volné přírodě.
Cesta z Dunedinu do Oamaru byla zpestřena hledáním tučňáků na Nugget Pointu, kde sice bylo krásně, ale zase jsme našli jen tuleně a lvouny. V Oamaru jsme se tedy rozhodli, že si zaplatíme večerní pozorování a dali $18 (po studentských slevách a slevových kuponcích z průvodce) za procházku k oplocenému výběžku, kde jsme si sedli na lavičky a asi půl hodinky čekali. Během čekání přišlo asi 40 dalších Číňanů, kteří šustili sáčkama, hlasitě se bavili a byli neukáznění. Také nám „průvodce“ vyprávěl o životě tučňáků, o tom, jak se o ně starají atd. Pomalu se začalo stmívat, rozsvítily se lampy se žlutými světly a pomaličku se tučňáci začali vracet z moře do připravených bedniček. Kolonie, která sídlí na tomto místě před příchodem člověka, byla postupně vylepšena pro ochranu tučňáků. Nejmenší tučňáci na světě Modří tučnáci (Blue penguin) vyskakovali z moře, vyšplhali do kopce a protáhli se přes plot s dírami a doťapkali si buď ke své bedničce, nebo do lesíka či do křoví. Některým to trvalo dlouho, často se zastavovali a odpočívali, někteří šli ve skupině a snažili se dostat do domečku, co nejdřív. Bylo to moc pěkné, roztomilí tvorečkové před námi ťapkali necelých 15 metrů a i v šeru je šlo pěkně vidět. Pochopila jsem, proč se za tyto atrakce musí platit. Je potřeba kontrolovat příliv turistů a bohužel Číňani a Japonci (nebo Korejci) jsou neukáznění, bezohlední jak k ostatním lidem, tak bohužel i přírodě a zvířatům. Neměli během „představení“ žádný respekt, průvodce musel několikrát upozorňovat, aby se utišili, chodili po lavičkách, jak se jim zachtělo... tučňáci naštěstí nevypadali znepokojeně a asi jim to bylo úplně jedno. Zůstali jsme tam asi hodinu, poslouchali, jak někteří tučňáci „chrápou“, resp. odpočívají v domečcích a zvuky podobné chrápání dávají ostatním kamarádům najevo, že už jsou doma. Někteří ještě vylézali ven, kolébali se kolem vchodů. Zajímavé je, že ač je kolonie neměnná, průvodci sami neví, kolik tučňáků se bude vracet. Jeden večer lze vidět kolem 10ti tučňáků, někdy až 50. My jsme měli štěstí a viděli jsme jich prý 36. Na východním pobřeží se vyskytují kromě modrých tučňáků i větší druh žlutookých, ale ty jsme nikde nezahlídli. Takže po uspokojení Zbyňkovy tužby vidět tučňáčky, jsme vyrazili zase zpátky do hor pojmenovaných Aoraki (anglicky Mount Cook) s třítisícovkami a ledovci.

Nejmilejší Fiordland

Oblast Fiordlandu leží na západně-jižní části jižního ostrova. Země je protkána množstvím jezer, řek, fjordů a soundů. Nevím, jak bych to přeložila, v češtině pro to nemáme různé názvy, oba znamenají „kousance“ do vnitrozemí, kam se vlévá moře. Jsou vytvořeny ledovcem a do soundu se ještě z druhé strany vlévá řeka. Poskytují vnitrozemním obyvatelům výborné příležitosti k plavbám, rybařením atd. Z městečka Te Anau, které leží u stejnojmenného jezera, kousek nad jezerem Manapouri, jsme měli parádní rozhled. Kromě jezer a fjordů se tam totiž také rozkládají hory, pohoří. Fotila jsem, co jsem mohla, ale žádná fotka (ani fotogalerie ZDE) nenahradí a ani zdaleka nepřiblíží situaci, kdy človíček stojí v údolí a je obklopen ohromnými strmými horami. Krása, krása. V Te Anau jsme si počkali (necelé 2 dny, máme štěstíčko) na pěkné počasí a vyrazili jsme na Great walk Kepler track. Je nutná rezervace míst pro spaní, a protože místo v chatě stojí $45 (na místě bez rezervace je to dvojnásobek), rozhodli jsme se nosit si stan a přespat na camping site. Na tomto treku je to povolené, noc nás každého stála jen $15. Track jsme vzali z opačné strany než všichni ostatní, dovolili si odmítnou všechny služby water taxíků (za což si zase nechají pěkně platit) a první den jsme si obešli jezero a část trečíku kolem řeky. Vyhlídnutá první chatka neležela na treku, byla tedy placena naším Backcountry Hut pasem (předplacené spaní na půl roku) a jakmile jsme ji po chvilce hledání našli, těšili jsme se na postel. Protože jsme vyráželi na 5ti hodinovou procházku až odpoledne, už se stmívalo, takže naše klasika: uvařit, ošplouchnout se v jezeře a spát. V chatě bylo ale bohužel tolik sandflies a komárů, že jsme nakonec byli nuceni i v chatě (to už jsme byli líní vylézt ven) postavit vnitřní část stanu, která nás chránila před tímto hmyzem. Pravda, spaní na dřevěné podlaze pro mě bylo trochu utrpení, protože nemám nafukovačku. Ale druhý den nás čekalo zase jen lehké stoupání a procházka lesem, s pár výhledy na řeku, hory, mokřiny a sedm hodin nám krásně uběhlo, když jsme si spolu celou dobu povídali. Druhou noc jsme dorazili k obrovitánskému „hotelu“, nedá se to srovnat s chatkami, které jsme dosud potkávali, tahle chata pojmula až 40 lidí. My jsme se způsobně ubytovali na louce se známými spolubydlícími sandflies. Bylo krásně, sluníčko svítilo, šli jsme se ještě projít k nedalekému vodopádku, zase se trochu ošplouchnout a naše večerní klasika byla obzvláštěna hraním stolních her, které jsme v minikrabičce nesli s sebou. :-) Třetí den nás čekalo nejnáročnější, ale nejkrásnější z celého treku. Ráno jsme vstávali, když ještě svítil měsíc, v čepicích a rukavicích jsme si dávali čínskou polívku na zahřátí a pak museli vyšplhat do 1400 m n. m.. Baťoh byl těžký, sluníčko lezlo jen pomalu, sandflies zase začaly otravovat, dýchala jsem jako lokomotiva... hrůza... ale po třech hodinách se to změnilo. Vylezli jsme nad tu tisícovku, otevřel se před námi pohled do údolí, kde ležely mraky. Jak jsme zjistili později, tak nás tato inverze nad Te Anau provázela i další dny, ale kolem poledne se vždy udělalo krásně. Čekala nás hřebenovka s pohledy na špičaté a strmé skály, na jezero, na cestičku po svahu, kterou půjdeme... nádhera. Občerstvili jsme se na odpočívadle s pohledem na krásné údolí, výhled nám bohužel kazila smradlavá kadibudka :) a tipovali jsme, kdepak asi potkáme Helenku s Tomášem.

Keplera plánovali také, ale jen tuto pěknou vysokohorskou část, nedělali celé kolečko. A opravdu, za hodinku jsme je potkali, když se kochali krajinou. To už bylo odpoledne a my jsme pomalu sestupovali po hřebeni dolů. Rozloučili jsme se s nimi na Luxmore chatě (další obrovský hotel pro 55 lidí), dali si posledního Číňana a utíkali ještě tříhodinovou cestu do dalšího campsite. Sestup byl mírný, klikatými serpentinami, nejdřív byly pěkné pohledy na jezero a městečko a pak už jsme jen sestoupili do lesa a šli a šli. Až jsem byla ušlá a měla toho plné zuby, klasicky před setměním jsme dorazili na místo. Šplouchnout se v jezeře, uvařit a spát. Ráno už jsme jen 2 hodinky strávili došlapáním kolem jezera do Te Anau, kde na nás čekalo autíčko, nepoškozené a ve funkčním stavu. Hned jsme zkontrolovali v informacích počasí, které bylo slibné na další 2 dny a zaplatili si mořské kajakování v Milford Sound. Ten den jsme se někteří slunili s knížkou venku a relaxovali, někteří seděli v TV místnosti s notebookem na klíně... Na cestu do Milfordu jsme měli rezervované 3 hodiny, protože jsme projížděli samými zajímavými místy, údolí vytvořené ledovcem, zrcadlová jezera, ve kterých se odráží okolní špičaté hory, trhliny ve skále vytvořené vodou a vzduchem a také parádní výhledy na pohoří, ledovce a v poslední řadě tunýlek v ohromné skále. On to byl tunel 1,5 km dlouhý i pro veliké autobusy, ale vzhledem k vysokánské stěně, kterou procházel, byl prťavý. A projíždět jím byl zážitek. :) Ve vesničce Milford jsme omrkli naloďování turistů na výletní lodě, výhled na vodopád a pobřeží, dali si oběd a čekali na místě určení k nalodění do kajaku. Přišel si pro nás mladý Kiwík, sympatický pohodář Jamie a spolu s další mladou dvojicí z Anglie nás dovezl do přístaviště, kde nás navlekl do terma, fleecové a nepromokované bundy, záchranné vesty a „sukně“ na kajak. Tahle tour sice podle popisu vyžadovala zkušenosti s kajakováním, což já jsem moc neměla, ale nějak jsme to zakamuflovali a vůbec se toho nebáli. :) Motorový člun nás zavezl téměř až k ústí moře, tam jsme si nasedli a pádlovali zpátky. Celý výlet trval 5 hodin, z toho jsme 4 hodiny pádlovali, dívali jsme se na skály, jeli těsně kolem útesů, pozorovali tuleňky, zkoušeli jsme se spojit do raftu a plavit se pomocí malé plachty a taky projíždět vodopádem. Ke konci jsme samozřejmě byli mokří jako myši, vodopád stříká, i když jsme se nedostali těsně pod něj, to chce trochu cviku proti tomu proudu, navíc Zbyněk měl díru v sukni, takže mu nateklo na sedátko.

Jamie nás ještě pohostil teplým nápojem Maorů, což nám také zaplnilo močové měchýřky, takže poslední půlhodinu, kterou jsme proplouvali kolem pobřeží jsme se už těšili až vyskočíme z kajaku a poutíkáme na záchod. :) Vylodili jsme se po sedmé hodině večer, všechna voda nám pěkně zatekla za bundy, zadky jsme měli mokré, byla pěkná zima, tak jsem přemýšlela, jak to uděláme, abychom nelezli do auta mokří a promrzlí. Ale společnost na toto byla připravená, v hangárku, kde jsme se převlíkali a kde se sušili všechny věci, Jamie zapnul nějaké zahřívadlo – děsně vedro a hrozný vítr. :) Takže jsme se nahřáli, trochu uschli a bylo fajn. U auta jsme se převlékli do suchého, najedli a frčeli zpátky do Te Anau. Cestu zpět jsem řídila já a bylo to další dobrodružství, tunel jsme projeli už bez signálů na semaforu, v tak pozdní dobu už nefungoval, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali, a pak se začalo stmívat a potkávali jsme různá zvířátka sedící na cestě. Ale ani vačici, ovci ani zajíčka jsem nepřejela, stačili uhnout, jen jsem nachytala spoustu hmyzu na přední sklo. :)

A tak skončil náš pobyt ve Fiordlandu, nejkrásnější oblasti na Zélandu, cestou do města Invercargil nás provázelo sluníčko, Zbyněk mi musel pořád zastavovat, abych se pokusila udělat nějaké fotky, viděli jsme vesničku Manapouri za sluníčka a mohli si zpětně představovat, jak by bylo krásně na treku, kdyby nám tehdy nepršelo. Southland jsme projížděli po cestě označené jako Southland Scenic drive, takže jsme měli zase spoustu zastávek na zajímavých místech. A dojeli jsme do města Invercargil... ale o tom zase příště.

Zvířátka a příroda

Odkaz na FOTOGALERII k popisu ZDE.
Jak už jsem psala, Queenstown se nám jako město nelíbilo. Na to, jak je malé, tak je přecpané turistama. Je to poznat v holiday parcích, na zajímavých místech, na parkovištích,... Krátce jsme se porozhlédli po městě a v dálce nás zaujaly vysoké hory s pokroucenou cestou. Na informacích nám potvrdili, že je cesta otevřená a že se zajedeme podívat na lyžařské středisko, kde jsou treky na vyhlídky a k nějakému jezeru. Cesta nahoru byla jen štěrková, svahy opravdu strmé a výhledy nádherné. Frčeli jsme si to vzhůru, autíčko jelo krásně a nezklamalo. Vyšplhali jsme asi do 1500 m n. m. a měli výhledy jako z letadla. Pěkně tam foukalo a byla zima, takže jsme tam toho moc nenachodili a raději utíkali zpátky do auta, protože se mraky celou dobu pěkně honily a vypadalo to na bouři. Na noc jsme se přesunuli do městečka Arrowtown, kde jsme měli příjemný večer s Tomem a Helčou, které jsme už jednou potkali na Nelson's lake. Opět jsme si výborně popovídali, popili něco dobrého,...

Další den se v Queenstownu už ani nedalo zaparkovat, ani místo na placeném parkovišti jsme nenašli, což nás tak naštvalo, že jsme rychle ujeli. Rozhodli jsme se navštívit Deer Park Highs, který byl v příručce popisován jako místo, kde se natáčel druhý díl Pán prstenů, resp. Bitva u Rohanu. Za vstup do parku se vybíraly peníze ($20 za auto), my jsme auto nechali dole a rozhodli jsme se vyšlapat, co půjde. Byla to podle mne výborná volba, protože jsme se přiblížili a nafotili úžasné fotky a minikoníky, oslíčky, bizony, jeleny, lamy. Zvířata byly naučené, že je lidé krmí (krmivem, které se u vchodu prodává), takže byly krotké a ty méně nebezpečné jsme přiblížit nechali. :-) Na planiny z Pána prstenů jsme se ale nedostali, protože to už se nám šplhat nechtělo, já jsem byla kompletně spokojená s výhledy a zvířátky. Navíc jsem už měla fakt plné zuby lidí a předpokládám, že nahoře u planin bylo lidí spoustu (pikniková místa, parkoviště,...).

A už nás čekala cesta do regionu Southland, tedy na jih Jižního ostrova. Na část Fiorland jsem se těšila, protože je tu spoustu treků, výhledů, jezer, hor, ... Zastávku jsme celkem neplánovaně a docela uspěchaně udělali ve vesnici Manapouri a stejnojmenného jezera. Z internetu jsem měla vytištěný jednodenní trek, ale tím, že jsme z Queenstownu vyjeli po poledni, změnila jsem plány a jednodenní trek jsem jen rozdělila do dvou dnů s přespáním na chatě na treku. U jezera v informacích jsme bohužel zjistili, že začátek treku je na druhém břehu a než jsme se pevně rozhodli, slečna už volala pánovi z water taxi, jestli ještě není moc pozdě, aby nás tam zavezl. Pán řekl, že nás vezme a tak jsme utíkali parkovat auto a balit věci na trek. Vše se povedlo, jen se trochu divili, že vyrážíme až před 18 hodinou. Pán nás strašil, že budeme potřebovat čelovku a urychlil nám cestu tím, že nás zavezl dále k cíli než normálně. Šlápli jsme do nožiček a opřeli se do hůlek, trek vedl klasicky lesíkem, ale bylo sucho, takže jsme plánovanou tří a půlhodinovou cestu zvládli za hodinky dvě. Večer jsme v chatě byli sami, takže jsme si udělali hody, donesli jsme si broskve, půlku melounu, no a klasicky už čínskou polívku, bez toho by to nebylo ono. :-) V noci začalo pršet, krásný noční spánek nám rušila asi nějaká veverka, která za dveřmi šustila v pytli se šiškami posbíranými na topení. A ráno už bylo všechno promočené, výhledy jsme si žádné neužili, snažili se počkat, jestli nepřestane pršet, a pak utíkali cestou sice oklikou ale zpět. Čekala nás otravná cesta lesíkem s blátem a dorazili jsem úplně mokří. Ale autíčko na nás čekalo, převlíkli jsme se do suchého, dali si něco na zub a ujížděli se usušit a vyčistit do města Te Anau, které je bránou k Velkým trekům a ostatním procházkám.
Zde jsme už druhý den a ted snad leze slunko, zitra by mohlo byt zase krásně , zamluvíme si místo pro stan na Great Walku Kepler Track a užijeme si výhledu z hor. Pak se pojedeme podívat nahoru do Milford Sound, Zbyněk by rád zkusil mořské kajakování a pak začneme pomalu ujíždět nazpátek na sever Jižního ostrova.

Západní pobřeží a jižní jezera

(Fotky k povidani jsou ZDE.)

Cesta z Murchisonu na západní pobřeží nám uběhla velmi rychle, protože jsme se zastavovali na četných zajímavých místech, jako byl nejdelší swing bridge (v překladu asi lanový most), parčík se zlatokopeckými zajímavostmi místní oblasti, ve Westportu jen letmo centříčko a další tulení kolonii, která byla pozorována jen ze vzdálených vyhlídek. Na dva dny jsme se zastavili v Greymouthu, bylo nádherné počasí, prošli jsme si jejich místní walky, nakoupili zásoby, udělali si na grilu masíčko a Zbyňa potřeboval pracovat. Já jsem si prošla pláž, i když bylo teplo, moře bylo pěkně studené a foukal vítr, takže se člověku do vody ani moc nechtělo. Taky se tam nikdo nekoupal. Greymouth je těžařskou oblastí na uhlí, v přístavu jsme viděli spoustu zajímavostí, nákladní lodě i těžební stroje, jinak je to relativně malé město.

Z dalších zajímavých míst po cestě byly Pancake rocks, což jsou skály, které díky erozi, vlivu mořské vody a dešťů vypadají po mnoha tisících letech jako palačinky naskládané na sebe. Po téhle procházce jsme opravdu dostali chuť na palačinky a tak jsem je hned další snídani udělala. :-) Pancake rocks se už sice pomalu (bude jim to trvat zase nějakých tisíc dlouhých let) „omývají“, takže někde už je struktura hladká.

Úžasné a plné zážitků jsou zde cesty mezi městy. Jsou sice označované jako dálnice, ale jedná se jen o dvouproudovku, a ty po pobřeží opravdu stojí za to. Jede se těsně kolem útesů, klikatí se až na rychlost 15 km/h a časté jsou i jednosměrné mostíky společné i pro vlak, kdy mnohdy není na druhou stranu vidět, jestli tam nějaké auto jede, či ne. Serpentiny, kopce jako blázen, výhledy z vyhlídek, kam se špatně parkuje, zapadene cesty skalou nebo stromy,… a to jsme si říkali, že bychom po zélanďanech mohli chtít nějaké tunely přes kopce.

(Omlouvam se, nyni holt bez cestiny, dopisuji primo na NZ pocitaci. :) ) Jeste, ze mi dal Zbynek na zadni sedadlo krabici s pivama, mohla jsem sledovat, jak prudce zatacim a hlidat si, aby flasky necinkaly. To vzpominam na maminku a ucim se ridit tak, aby ji nebylo v aute spatne. ;-)

Z Greymouthu jsme se presunuli do oblasti Aoraki, zname ledovci a tritisicovkami. Bohuzel nam hlasili skarede pocasi, takze jsme si jeste pro prijezdu v pozdni odpoledne vybehli na petihodinovou turu na vyhled k ledovci. Slunicko nam jej krasne osvitilo, a i kdyz jsme si na snih zatim nesahli, byl to pekny vyhled.

Bohuzel jsme se ale za svetla nestacili ubytovat a staveli jsme stan uz po tme. A to se nam nevyplatilo, protoze jsme nevideli, jak je park situovan, postavili stan na vetrne hurce a pulku noci nespali, protoze s nami vitr lomcoval a dest bicoval tak, ze jsme se nakonec museli sproste prestehovat pro strisku a modlit se, aby se nam zase stan nevykolikoval. Brr, hrozna noc.

Od ledovcu jsme putovali dal na jih a minuli spoustu vodopadku, ktere se diky desti rozvovodnily a byly z nich poradne vodopady. Na tury se nam v takovem pocasi chodit nechtelo, i kdyz Mt Aspiring NP je moc pekny. Ale stejne jsme si rikali, ze pralesem a busi se nam moc chodit nechce, bude to chtit zase nejake hory.

Dojeli jsme tedy do vesnicky Wanaka, ktera lezi u stejnojmenneho jezera. Vyhledy krasne, pocasi se sice umoudrilo, ale na informacich hlasili, ze bude zase prset a bude silny dest, tak jsme si pro probdele noci doprali "luxusu" a koupili si na jednu noc chatku. Luxus to byl, protoze jsme si ususili stan a veci, ale matrace byla hrozna mekka a uvnitr chatky to moc nevonelo, tak jsme si chvalili nas zlaty stan. Snad jeste chvilku vydrzi, nepolame se a nebude propoustet vodu. Udelali jsme kratke prochazky po okoli s prekrasnymi vyhledy, navstevu dalsiho ledovce jsme kvuli necasu vzdali a nekonec se presunuli do Queenstownu, kde preckavame dalsi nepriznive pocasi a cekame na krasne pocasi na horach.

Na to, jak se mi vesnice Wanaka strasne libila (hory, jezero), tak jsem cekala, ze Queenstown, ktere lezi take u jezera, me nadchne take. Bohuzel nenadchlo. Je tu prilis moc lidi, turistu, ... takze se balime, vyrazime na par walku kolem a pristi tyden budem chodit po turach, spat na chatkach v horach a potkavat, co nejmene lidi. :)

Další dobrodružství se zlatým pískem mezi prsty

Po zastávce v Nelsonu jsme se vydali na Great Walk Abel Tasman (FOTOGALERIE ZDE). (Great Walk znamená trek označený pro turisty jako nejzajímavější, na NZ je jich cca 15 na obou ostrovech, jsou nejvíce navštěvované, krásně udržované, nenáročné a taky s předraženým spaním.) Abel Tasman Walk se táhne po pobřeží Abel Tasman National Park, který je nejmenším parkem na NZ, ale má nejvíce pláží opravdu s krásně žlutým pískem. Protože preferujeme kruhové treky, abychom se vrátili tam, kde jsme nechali auto, Abel Tasman, který není kruhový, jsme si rozdělili na 2 části. Plán jsme sice vymýšleli asi 2 hodiny, přičemž jsme začali asi ve 21 hodin večer po ubytování v Holiday parku Kaiteriteri, po sprše a po večeři, tedy značně unaveni. Variant a možností bylo mnoho, od dvanácti hodinové procházky tam a zpět po stejné trase, nebo najmutí Water taxi do některé ze zátok s čekáním na odliv, aby se některé části daly projít po pláži, s přespáním i bez přespání,... Dokonce jsme si jako pomocníka vzali i pana Jima (Beama), ale nakonec jsme plánování vzdali, protože i Water taxíky už měly zavřeno a možnosti jsme mohli zjistit až ráno. Ráno jsem oběhla společnosti, které službu dopravy po moři poskytují a z možností, které byly na nejbližší hodinu k mání, se nakonec vyloupla cesta člunem do nejzazší zátoky tak, abychom se večer stihli do setmění vrátit do stejného místa. Zaplatili jsme tedy předražený peníz a s ostatními turisty jsme vyjeli každý za svým cílem. Někteří se platili podívat na část walku a pak se nechali odvézt zpátky, někteří měli pronajatou na treku chajdu, takže jeli se zásobami a kufry atd. My jsme vyrazili jen s baťůžky a očekávali „Václavák“ na dálnici (hodně lidí na široké cestě). Tak se i stalo, nejmarkantnější to bylo na místech, kde se vysazovali či nabírali turisti z water taxíku nebo z kajaků. Kochali jsme se plážemi, šlapali si po pěkně upravených cestách, brodili se přes ustupující moře a koupali se v místě, kde se do moře vlévá řeka a voda má zvláštní červené zabarvení*. Celkem jsme si našlapali 10 hodin do poslední vesničky Marahau, po cestě jsme zase potkali Čechy, se kterými nám poslední část nudné cesty lesem příjemněji utekla. (Čechů a Němců tu potkáváme asi nejvíc, zatím uběhly jen asi 4 dny, z toho 2 v horách, kdy bychom alespoň jednoho Čecha nepotkali.) Ve vesničce, kdy už toho bylo akorát jsme čekali na nějakého stopa. Věděla jsem, že jinak se do Kaiteriteri nedostaneme, ale spoléhala jsem na předchozí zkušenosti, že nás někdo vezme. A také vzal, takže jsem si cestou pěkně popovídala s Argentinkou.

Druhou část Abel Tasmanu jsme absolvovali z opačného horního konce, takže jsme si přejezd zpestřili zastávkou ve městě Takaka, kde nám čilý děda povykládal, co je kde zajímavého a kam se máme zajet podívat. Pokochali jsme se pohledem na krajinku, jeskyni, skalní útvary, vodopády... Abel Tasman Coast track jsme si prodloužili o cestu přes kopec Gibbs hill. Procházka se tak stala okružní, měli jsme výhledy na pláže i zhora, nepříjemné byly zase jenom cikády a panovalo krásné počasí. Během jednodenního výletu jsme se kochali jemným pískem na písečných dunách, dalšími krásnými plážemi se žlutým pískem a pohledy na skály a maják na mysu Separation Point, kde kdysi přistál Abel Tasman při objevování země a špatně se domluvil s domorodci, kteří mu sežrali pár jeho námořníků. :-) Historie jednotlivých míst mi tu trochu uniká. Utahaní a zpocení jsme neodolali jedné pláži a nedbaje pár lidí kolem jsme hupsli do parádních vln a studeného moře nahatí, skvělé! Zpáteční cesta naštěstí z kopečka se už spíš probíhala, protože se hnalo škaredé počasí, které nás naštěstí nedostihlo. Takže trek to byl pěkný, ale jsem ráda, že jsme ho nedělali jako několikadenní s přespáváním po cestě, asi by mě štvalo chodit s krosnou a potkávat lidi v žabkách... A jedna úžasná věc, na tomto treku se nám nic nestalo (žádná nová „bebínka“).

Dále jsme se projeli až úplně na sever Farewell Spit a trochu utahaní ze sluníčka a z chození předchozích dnů jsme se povozili skoro všude autem. Zase jsme se prošli po pláži, vyblbli se v písečných dunách, pokochali se výhledem na skály, mysy, moře a tuleně. Na velké tulení kolonie jsme narazili na jedné z obrovských pláží, která při odlivu odhaluje několik kilometrů, lze se dostat i na některé ostrůvky a právě na těchto ostrůvcích se v ledovém moři koupou (kromě Zbyňka) tuleni. Jsou sice plaší, ale také zvědaví. A platí, že když se příroda přiblíží k člověku, lze ji pozorovat hodně zblízka. A tak se z krátké procházky stalo hodinové pozorování tuleňů. Pak jsme ještě zkoumali odlivem odkryté jeskyně a během celého odpoledne jsme se pěkně připálili. Takže sever, i když s ledovým mořem úžasný.

A pak jsme si řekli, že už máme kochaček a lenošení dost a že vyrazíme na méně známý trek označovaný v průvodcích jako Medium/Hard Travers-Sabine Track. Přesunuli jsme se tedy více do vnitrozemí do Nelson's Lake National Park (FOTOGALERIE ZDE), který obsahuje několik hor (i dvoutisícovky) a 2 jezera (Rotoiti a Rotoroa). Městečko St Arnaud nás vítalo krásnou duhou, která však byla následována deštěm a mraky. Přespali jsme v základním táboře DOC (organizace, která se stará o všechny parky, turistické cesty, značky i chatky a tábořiště) a potkali další Čechy, kteří byli 2 roky v Austrálii a cestu domů si prodloužili přes NZ. S těmi jsme si příjemně popovídali. Trek byl naplánován jen zběžně, koupili jsme si pernamentku na přespávání v chatách, ty lepší vyjdou cca na $15, pak se cena snižuje, takže po 4 nocích v horách se cena pernamentky „zaplatí“. Chaty poskytují výhodu v tom, že s sebou člověk nemusí tahat stan a vyspí se někdy v kamínkami zateplené chatě na matraci, bohužel nezaručuje, že nebude muset spát na podlaze, když přijde pozdě a chata už bude plná. My jsme ale na treku potkali jen pár lidí (klasicky i dva Čechy), takže bylo místa plno. První den jsme měli opět štěstí a zdlouhavé balení na trek a hledání místo pro bezpeční zaparkování auta nám zaručilo dvě místa ve water taxi, které si objednala nějaké skupina lidí. Water taxi nás za nějaký peníz vzalo a my si ušetřili tříhodinovou cestu „nudným“ lesem kolem jezera. Odpoledne jsme vystoupali lesem s četnými polomy, které prý byly způsobeny lavinami, do první chaty Upper Travers Hut (8 hodin chůze). Uvařili jsme, padla tma, dezinfikovali jsme a zapadli do postelí, protože nás druhý den čekal výstup do sedla Travers Saddle vedle tisícovky Mt Travers. Pěkně značenou cestu jsme vyběhli a seběhli v rekordním čase, asi proto že bylo ráno, tak to šlo dobře, ráno se na nás sice valila oblaka, ale nahoře jsme měli krásné výhledy, až mi to trochu připomínalo Rumunsko a hezky jsme si zavzpomínali. Cesta dolů byla strmá, takže jsme byli rádi, že jsme ušetřenou hodinku strávili na další chatě, dali si pozdní oběd a pokračovali dále dolů k jezeru. Do chaty Sabine Hut jsme dorazili zase k večeru (po 9 hodinách cesty) a rovnou jsme se skočili vykoupat. Zbyněk se tak těšil, že skočil rovnou z mola do hloubky. Ovšem, co se nestalo? Najednou křičí, že ho něco kouslo a leze jak raketa ven z vody **. Voda byla příjemná, teplá, říkala jsem si, co kolem něj asi proplulo... A ono ne, měl v lýtku dvě hluboké ranky od špičatých zubů. Pak jsme se dozvěděli, že to byl úhoř. Úhoři dorůstají do velkých rozměrů a živí se menšími rybami, které loví tak, že se zahryznou zoubky a zakroutí. Naštěstí, jak se Zbyněk ohnal, úhoř se lekl , zakroutit nestačil a odplaval... Brrr, já jsem se pak už jen ošplíchla na břehu a ranní koupání jsme vzdali. A ono vlastně nebylo počasí ani nálada. Spolunocležníci Němec a Angličan vstávali ještě před svítáním, bavili se nahlas, dokonce uklízeli, takže to moc příjemné vstávání nebylo. Navíc byla mlha a Angličan nás odrazoval od následujícího plánu vyšplhat převýšení 1200m a dostat se na chatu u horských jezer. Buď jsme tedy mohli pokračovat podle průvodce nudnou cestou lesem kolem jezera (8 hodin) k autu, nebo se vyškrábat na tisícovku Mt Cedric a doufat, že předpověď počasí zase nevyjde a my maximálně zmokneme. Co jsme si asi vybrali? :-) Déšť nás zastihl, když jsme šplhali lesem, jakmile jsme se dostali nad hranici lesa, už jen mrholilo. Pořádně jsme se ale oblekli, protože jsme očekávali vítr. Mraky se trochu rozestoupili a měli jsme krásné výhledy na hory i na jezera, vítr však sílil. V jednu chvíli byly takové poryvy, že jsem se chtěla vrátit, jak jsem se bála. Ale zvládli jsme to, cesta naštěstí nešla přes celý hřeben, ale byli jsme chvílemi v závětří, takže jsme měli vyhráno, když jsme z vrcholu uviděli jezero Angelus a chajdu Angelus Hut. Náročná cesta se nám natáhla na 6 hodin (podle průvodce 5) a Angličák se kochal, že to zvládl za necelé 4 hodiny. Asi měl při svitu hvězdiček dobré počasí. :-) Na chatu odpoledne dorazili ještě další 4 lidi, kteří však přespávali ve stanu venku, takže my jsme si užili komfortu a tepla a vůbec jsme jim nezáviděli, když v noci vítr stále sílil, fičel a pršelo jako z konve. Ráno jsme si v klídečku vstali, Angličan tentokrát neblbnul a vstával až v 7 hodin. Bylo škaredě, zataženo, byli jsme rádi, že jsme si nafotili vše ještě večer na procházce před spaním. Počkali jsme si na předpověď počasí, kterou si rádiem nechala zavolat slečna – manažerka chaty, která měla směnu. Mělo se lepšit až k odpoledni, počkali jsme tedy a po 10 hodině vyrazili. Všude bylo plno vody, potoky se rozvodnily, po svazích tekly krásné vodopády, ale bylo těžko říčky překračovat. Protože tekly i přes stezku, brzo jsem měla mokré boty (bohužel už asi mají odslouženo) a tak jsme čvachtali a čvachtali směrem dolů, co nejrychleji k parkovišti. Díky počasí jsme byli nuceni vybrat nejbezpečnější cestu, nudnější, jiná se naskýtala přes hřeben, ale tam kdyby zase foukalo, asi bych umřela strachy. Takže jsme šlapali dalších 5 hodin až jsme se dostali do chatě k jezeru, unavení, zmožení, dělali jsme posledního Číňana a doufali, že další 3 hodiny nudnou cestou lesem ujdeme rychleji. A štěstí se zase usmálo, začalo vykukovat sluníčko, vyždímala jsem si ponožky a přijela rodinka na motorovém člunu s pruty na rybaření. Hned jsme se dali do řeči, co jsme šli, co nás čeká a doufali, že se slitují a na druhou stranu jezera nás svezou. Ale odjeli ještě rybařit a my se cpali posledními zásobami. Když jsme vařili další porci na posilněnou, člun se vrátil a volali na nás, že ryby dneska neberou, že jedou zpět do St Arnaud a jestli nechceme vzít... :-) A tak jsme se dostali za 15 minut k našemu autíčku, našli jsme ho nedotčené, převlekli jsme se do čistého, NASTARTOVALI! a vyjeli za novými zážitky na západní pobřeží.

Nadšení jsme si koupili po cestě kafíčko, pozabíjeli sandflies (Zbyňou už označované jako tse-tse) a pokračovali v cestě. Bohužel po pár kilometrech se mi rosvítily kontrolky ruční brzdy a baterie. Stejný problém jako před první opravou, říkali jsme si. Volali jsme hned Pavlovi a ptali se na radu ***. No nic, dojedem do většího města a v pondělí zajedeme k technikovi. Bohužel po dalších 30 km umřela baterie. To už řídil Zbyněk a duchapřítomně zastavil na pěkné odbočce, kde jsem po 10 minutách stopla anděla strážného převlečeného do obrovského Maora. Mrknul na motor, poslal syna do městečka Murchison (zpět po cestě cca 7 km) pro startovací kabely a nabil nás na dojetí do prťavého městečka o 750 obyvatelích, kde jsme se ubytovali v holiday parku a zapili žal nad zmařenou cestou. Ráno jsme zajeli k technikovi, kterého nám Maor doporučil, ten na to mrknul a sdělil nám, že je mrtvý alternátor... a že ho buď může poslat na spravení do Nelsonu a my si počkáme 3 dny, nebo zkusí zavolat známému, jestli má nějaký vhodný použitý na výměnu a že máme přijít odpoledne. Tak jsme si udělali dopolední volno, Zbyňka s prací na projeku a já s praním a odpoledne jsme naklusali s předpřipravenými plány, co budeme dělat, které věci si na tři dny sbalíme, abychom mohli třeba dostopovat do Westportu. A bylo nám sděleno, že auto je opraveno, že už jezdí. To bylo překvapení, Zbyňa vyplázl dalších $240 dolarů, sbalil starý alternátor a může se frčet.

Auto má už ale výhružku... třetí oprava a končí v moři! Nebo na nějakém trhu s auty a nahradíme ho za nějaké hodnější, novější... A náš optimismus neklesá, ani po dvou opravách, po mokrých botách, poškrábané noze ani pokousání rybou.

Pár poznámek od Zbyni:

* pokud mi chcete udělat radost tak mi kupte chatičku v zátoce, kde se do moře vlévá řeka. Ideální je se vykoupat v moři a pak si lehnout do proudu sladké vody (a k chatičce samozřejmě jachtičku ;-) )

** ano po vodě se dá i běhat ... naštěstí nemířil přesně a důležité partie minul.

*** bohužel jsem spoléhal na neschopnost místních mechaniků (prostě to nedotáhnul pořádně a čidlo holt svítí) a Pavla pořádně neposlouchal - koho by napadlo, že když odchází baterka svítí i kontrolka ruční brzdy.