*/

20.4.08

Zimní dovolená na jaře

Týden na Ramzové mi nebylo dostatečným ukojením mé snowboardové vášně, proto jsem se rozhodla o zopakování na lepších horách. Hlavním impulzem byla ovšem žádost kamarádky Janči o zorganizování společné dovolené, aby nemusela jezdit sama. Původní plán byl tedy vyčkat na levnou dovolenou Last minute některé agentury. Místa v Rakousku či Itálii jsou dostatečně profláknuté, abych si mohla sama vybrat a posoudit, několikrát jsem měla to štěstí, že jsem na zimní dovolené byla s mamkou a Evčou. Nakonec však přišel nápad, zkusit to opět přes sportovní klub CESA VUT. Potřebovala jsem pouze měsíc předem zajistit 3 místa. Bývá to problém, protože tyto kurzy se rezervují a zálohy platí půl roku předem, takový je o ně zájem, jsou totiž levné! Ale kupodivu se opět našli nezodpovědní instruktoři, kteří si to nakonec rozmysleli a všichni tři jsme mohli jet, tedy já se Zbyňkem a Janča na rakouský Pitztal. Byla jsem tam už dvakrát a středisko je moc prima.
Co se však ještě týden předem mělo změnit? Zbyňa si cca 5 dnů před odjezdem přiskřípl meniskus v koleni (či přetrhl? půjde asi na operaci) a pořád čekal, co z toho bude. 2 dny před odjezdem se rozhodl, že to vzdává, zdraví je jen jedno a kdo ví, co by to udělalo. Pro mě to byla krize, jet sama jen s Jančou a nejlepší náhrada, která mne napadala a kterou jsem byla ochotná akceptovat, byla ségra. A tak jsem jí v pátek ráno budila a lanařila do vyřizování. Naštěstí se chytla, během dopoledne si vyřídila vše potřebné, v sobotu večer přijela do Brna, přespala u nás a v neděli ráno se jelo.
Ve dvoupatrovém autobuse jelo prý 80 lidí, z toho pouze cca 20 rekreantů a zbytek byli instruktoři. Ti se ubytovali v jednom penzionu a program měli na sjezdovce vlastní - učili se na krátkých lyžích, carvingových, měli závody, zkoušky apod., my ostatní jsme si jezdili a dělali vlastní program. Většina byla ubytována na druhém penzionu, jen my s holkama jsme dostaly pokojík v třetím penzionu, všechny byly kousek od sebe, s vedoucími a řidičem. To byl klid! Žádné noční akce, spalo se mi krásně oproti Ramzové. ;-) Na jídlo - polopenzi jsme chodili za rekreanty do jejich penzionku. Měli jsme polopenzi, ráno pomazánky, večer polévku a teplé jídlo, vařili čeští kuchaři, česká jídla, ale servis byl fakt moc dobrý. Jen na nás jeden den vyšla služba s umýváním nádobí - naštěstí se pouze skládalo do myčky a pak uklízelo.

Program byl každý den stejný, od 7 snídaně, 7:55 se už vyjíždělo busem pod ledovec, v 8:30 jel první vláček do střediska a od 8:45 už jezdily první vleky. První, třetí a poslední den jsme měli krásné slunečné počasí, bylo teplo, občas zafoukal větřík a po dopoledním pořádném ježdění a řádění na prázdných sjezdovkách bylo potěšením si sednout venku na lavičky, vybalit si dobrůtky (mé oblíbené suché chleby, zeleninka, jablko a pak nějakou sladkou mňamku) a vyhřívat se bez bund. Odpoledne už byla výdrž slabší, kolem 2 hodiny se dělala pauza na kafíčko v místní restauraci, Janča si vždy přihodila nějaký oku lahodící dezert a pak se ještě jezdilo obvykle do 15:30, 16 hodin. Vláčkem jsme se svezli k autobusu a ten nás dovezl rovnou před penzion. V úterý a čtvrtek bylo zataženo, mlha a foukalo, takže se jezdilo podstatně hůře, ale byli jsme zakuklení a aspoň si obličeje odpočinuly od sluníčka. Taky se končilo maličko dřív, protože viditelnost na sjezdovce byla špatná. Dopoledne to nevadilo, sjezdovky byly krásně zrolbované, ale odpoledne se dělaly muldy a to pak člověk musel makat do kolen, protože před sebe moc neviděl, takže musel být ve střehu. Nejdřív jsme jezdily my holky samy, já s Evčou na prknech, Janča na lyžích (foto2: Evka vpředu, Janča jako bílý flek za ní), třetí den už jsme se držely kluků, aby bylo nějaká změna a hlavně obveselení v kabinkách směrem nahoru. Naštěstí jsme si vybírali "vajíčka", ve kterých se sedělo, stát celý den na nohách - na kotvě bylo namáhavé. První den byl samozřejmě nejlepší, přivítalo nás sluníčko, byli jsme nadšení. Druhý den nás bolely svaly a tlačily boty, pak už si tělo zvyklo a středa byla zase parádní, nekrizová.
Já jsem měla krizový čtvrtek, protože jsem sebou sekla dost škaredě na vrcholku na tvrdý led, dostal mě vítr, který mě úplně převážil, takže jsem pak byla trochu znechucená. V pátek odpoledne už jsem toho také měla dost, dokonce jsem se srazila s jedním německým páprdou na lyžích. Celkově už bylo v pátek hodně lidí, přijeli na prodloužený víkend a bylo to znát. Děda jel vedle mě, to jsem ho viděla, šla jsem do oblouku a najednou hup, lyžař byl přede mnou, v carvovém oblouku, takže jsem vůbec nevěděla, kam má namířeno a já už jsem s rovnováhou neudělala nic. Tak jsem ho sejmula zezadu a pěkně jsem se při pádu přes jeho lyže břinkla zase o ledový povrch do hlavy. PŘÍŠTĚ JEDU JEDINĚ S HELMOU! Byla jsem asi hoďku mimo, jezdit se mi nechtělo vůbec, ale pak jsem si dala sladké doplnění energie a ještě jsme něco s nemocnou Evčou pojezdily. Ale pořád převládá ten parádní pocit ze středy, kdy napadl prašan a my jsme s klukama řádili kolem sjezdovek v prašanu. To jsme byli jako sněhuláci, ale zapadnout a válet se v měkkém snížku, to bylo něco. Akorát se člověk hodně zapotil, když se měl pak vyhrabat. :-)
Každý den po příjezdu na penzion následovala sprcha a odpočinek před večeří a po veselí u jídla jsme si vždy říkali, že si půjdem lehnout... Ale jít v 19 hodin do postele? Co je to za nápad? Naštěstí jsme měli s sebou nějakou tu lahvinku, spřátelily jsme se s partou kluků, kteří měli také o pití a o zábavu postaráno, takže jsme se příjemně družili, hráli Sedmu, populární Čtyři esa (první rozdané eso nalévá panáka, druhé může pít a nemusí a třetí eso panáka dopíjí), městečko Palermo, Elektriku apod. Má oblíbená spací hodina byla pak kolem 22 hodiny, děvčata chodila někdy i později. Dokonce jsem zjistila, že Mirek - na fotce 3 vlevo se mnou a Evkou - byl na 7 měsíců před rokem na Novém Zélandu, takže jsem pořád vyzvídala a nechala si vyprávět, kde byli, co dělali, co viděli, no prostě paráda.
Takže dovolená odpočinková, jeden den jsem se donutila přečíst něco do školy, ale byla to pouze hodinka, spíš relaxační. A to sluníčko bylo naprosto dobíjející. Stačilo si na chvilku lehnout a člověku se ani nikam jezdit nechtělo.

s klukama byla sranda

Všechny fotky si můžeš prohlédnout zde.
Teď se musím chystat na odevzdávání projektu do několika předmětů, v úterý odjíždím na konferenci do Hradce nad Moravicí na 3 dny, ale pak už slibuji, že budu v Brně makat, abych to všechno stihla a měla volné prázdniny a mohla zase někam jet. :-D

6.4.08

Dlouho očekávaný Cambridge

Abych nezklamala poctivé a natěšené čtenáře, i po dnešním prvojarním cyklovýletě, který trval cca 5 hodin kolem Brna a který jsme pravda trochu přepískli, se přemáhám a píši zážitky z cesty do Anglie na prestižní konferenci. A FOTKY zde.
Pravda, očekávala jsem úplně něco jiného, některé poznatky nejsou ani zveřejnitelné... všemocný. ;) Obsada jela různorodá, dva páni docenti, jeden hotový inženýr, doktorand-hadwarář a 4 inteligenti (4 doktorandi z ústavu inteligentních systémů) z toho dvě holky (já a Martinka). Nízkonákladové letadlo společnosti Ryanair nás bezpečně odvezlo z brněnskách Tuřan na londýnský Stansted a odtud jsme pokračovali do Cambridge. Koupit jízdenky na vlak nebyl problém, horší bylo, když jsme museli projít kontrolními mašinkami a lístky nám to sežralo, tedy některým, ti poslední byli poučeni předchozí zkušeností. A tak jsme obtěžovali zaměstnance, aby nám je vytáhli z mašin, jak bychom cestu účtovali na fakultě?
Ubytování, které jsme měli booknuté asi měsíc předem jsme našli bez problémů, 10 minut z nádraží, horší bylo, že jsme se naskládali před dveře, ale nikdo neotevíral... Paní domácí jsem totiž dle času letu sdělila, že přijedeme nejpozději ve 21 hodin (našeho času), aby se nebála, že nepřijedeme. A čas jsme si posunovali o hodinku zpátky, přijeli jsme kolem 20 jejich času a paní tedy nikde. Vzala si to tak, že přijedem až v těch 21. A tak jsme zvonili, bouchali a čekali. Pak jsme z vedlejšího hotelu zavolali na telefonní číslo z tabule a paní přiběhla, naštěstí. Další srandovní situace byla, že jsem při blokování potřebného počtu dvoulůžkových pokojů, dávala pozor hlavně na to, aby byly 4 a v jednom domečku. Bohužel nepochopili, že nejsme dvojice a že jedeme jako kolegové, nicméně jsme měli manželské postele s jednou přikrývkou... tákže jsme do půlnoci řešili, kdo to zvládne a kdo ne. :-) Chlapcům se tedy postele rozdělili a holky dostaly aspoň druhou deku. Pokojíčky byly malinké, ale útulné.
Ovšem konec večera přinesl ještě jedno překvapení. Odešli jsme v dobrém rozmaru do originální anglické hospody, kterou nám doporučila paní domácí. Vrchní objednávač dostal ochutnat pár druhů piva a vybral podle svého přesvědčení nejlepší kousek, každý jsme si objednali pintu... a měli, co dělat, abychom to docucali. Blééé, to ale vůbec nebylo dobré. Proto po jednom lehkém anglickém jsme šli zalehnout s předsevzetím, že na příští dny se musí objevit hospoda s českým pivem.
Ráno nás čekala procházka městem na univerzitu Emannuel College, kde se konaly přednášky. Registraci jsme chvilku hledali, ale až na Vaška jsme všichni dostali jmenovky a papíry jako obsah přednášek, část sborníku s abstrakty a CD se všemi příspěvky. Nejvíce se mi líbily příspěvky nazvané jako Keynote, které zahajovaly celou konferenci každý den. Přednášeli je uznávaní profesoři z různých zemí a výborní přednášející. Pak následovaly paralelní sekvence 4-5 místnostech zaměřující se na různé témata konference (Communication & Networks, Engineering Applications, Simulation Environments, Intelligent Systems & Human Models a mnoho dalších). Bohužel jsem se přesvědčila o tvrzení, které jsem vyřkla už před účastí na jakékoli konferenci: chytrý vědec s výsledky není nutně člověk, který svou práci umí "prodat". Prezentace tak mnohdy byly nezajímavé a nesrozumitelné, nehledě na angličtinu. Podle velice elegantního a sympatického Kanaďana pana Micka Andica, se kterým jsem pak měla možnost mluvit, zhodnotil 40% prezentací včetně angličtiny za kvalitní, 20% dobré a 20% přijatelné. O zbytku asi ani nemělo smysl mluvit nebo to byl počet prezentací, které neviděl. :-) Tím, že bylo 5 místností, kde se prezentovalo, účast byla nízká, spíš se přecházelo mezi jednotlivými místnostmi a snahu "chytnout" prezentaci, která vypadala zajímavě. A tak jsem si řekla, že před "tolika" lidmi to už příště zvládnu také. Nebo budu prezentovat poster jako kluci, kteří téměř žádné posluchaře-zájemce o výklad neměli. Nanečisto jsem si to zkusila před třídou doktorandů, na konci dubna jedeme do Hradce nad Moravicí na konferenci Modelování a simulace (MOSIS 2008). A jen ještě poznámka k organizaci... no nic moc. :-)
Úžasné bylo, že jsme sice deštníky tahali pro jistotu s sebou, ale počasí nám vyšlo nádherně. Slunečno, dost sice foukalo, ale teplo. Někteří angličtí otužilci chodili v ťapkách a triku v krátkém rukávě a já proti nim vypadala jako lední medvěd (bohužel stále nemám doléčené nachlazení). Další den jsme měli čas projít si Cambridge, jako studijní město je protkáno spoustou univerzitních míst. Na každém rohu najdete college. A ta je spojena s omezeným vstupem pro turisty a pořádně opečovávaná (zelené trávníky, krásné historické budovy a čisté prostředí). Chytli jsme zrovna prázdniny, takže na těchto místech asi nebyl každodenní šrumec a proto to na nás působilo ještě majestátněji. Zaplatili jsme si vstup do té největší King's College, prošli jsme si krásnou kapli (spíš bych ji nazvala katedrálou) a vnější prostory. Většina byla ale pro veřejnost uzavřena. Krásně jsme se prošli, pokochali se přírodou a kvetoucími narcisy a čekala nás večeře se všemi ostatními účastníky. S Martinou jsme se poctivě převlékaly do formálního, abychom dobře reprezetovaly. Na večeři se to ukázalo jako zbytečné, protože organizace opět zaskřípala a po přípitku skvělým sherry následovala trapná situace, kdy narychlo sháněli židle pro účastníky, kteří si neměli, kam sednout. Lze si ale všimnout, že místnost je skoro jako obrazárna, i menza v této univerzitě je krásný zdobený sál, takže o vše se krásně starají. Večeře byla luxusní, o 5 chodech a dostatečně nás nalívali vínem, takže jsme se pak smáli i hloupé scénce pana organizátora coby kouzelníka. Překvapením večera bylo, když náš školitel (doc. Ing. Jiří Kunovský, CSc. na fotce s námi) vytáhl banjo, které vezl z ČR a začal hrát anglické písničky a na minidataprojektoru promítal text. Ti, kteří Jiřího hru zažili vykládali, že to je otázka do loterie, jak to společnost vezme, ale tentokrát to vzali jako úžasnou atrakci a zpívali nebo alespoň tleskali jako draci. Kanaďan byl nadšený, smál se, tleskal a pořád se ptal, on to fakt myslí vážně? :-) Ukončení večera jsme si zopakovali v nedaleké hospodě se Staropramenem a Quinessem. Pánové se neostýchali a objednávali, pan docent měl před sebou několik piv, které mu objednávali za jeho výkon, takže to měli veselé. Já se bohužel stále léčila, nepila a chodila brzo spát.
Čtvrtek jsme maličko sabotovali a na dopolední přednášky už jsme nešli, rozloučili jsme se předchozí večer a raději jsme naplánovali výlet do Londýna. Jelo nás pouze 5 (na fotce zleva pan doc. Ing. František V. Zbořil, CSc., Ing. Martina Drozdová, doc. Kunovský, já a Ing. Michal Kraus) a proťapkali jsme kus Londýna. Zpáteční jízdenka z Cambridge spolu s celodenním lístkem na metro nás vyšla na £11,20, což byla úžasná cena.Takže jsme viděli u Buckinkhamského paláce pochodující bobíky, koníčky, vojáky se samopaly... málem nás přejelo pár aut, protože jsme se rozhlíželi na špatnou stranu silnice. Přesunuli se na Pickadilly Circuit a Trafalgar (už bez holubů!), Parliament s Big Benem, Londýnským okem a spěchali na Tower. Po cestě jsme se ale zdrželi u St. Paul's Cathedral (omlouvám se za nepřeklady, ale už jen názvy na mě dýchají svou historickou hodnotou), kde se někteří odebrali na prohlídku a někteří byli tak unavení, že raději počkali v nejbližší restauraci... překvapení bylo obrovské, byla japonská, mňam!!!
A k Toweru už jsme přijeli v 17 hodin, kdy bychom měli na prohlídku jen hodinku a to jsme vzdali, protože hrad potřebuje nejméně 3. Takže mám opět záminku, proč se tam vrátit. Ono samotný Londýn není na den, ani na týden... není proč litovat. Alespoň jsme se šli podívat do expozice v Tower Bridge, svezli se výtahem, podívali se na výhledy a do strojovny... majestátní.
Ve vlaku jsme si zdřímli a jak jinak než úspěšný výlet zakončili v hospůdce se Staropramenem. V pátek už jsme jen během rána pobíhali po městě a hledali otevřený obchod a snažili se nakoupit suvenýry, které jsme stejně sehnali až na letišti těsně před terminály. Cesta zpátky už proběhla v pořádku, v Anglii jim až teď začlo sněžit.
Takže zážitky vesměs pozitivní, od pana Kanaďana mi byla pochválena angličtina ;-) a s fakultní partou jsem se fakt nenudila.