Cesta vlakem
aneb nechce se mi pracovat, tak píši, co je nového. :-)
Právě jsem se dodívala na video, které bylo pořízeno na představení Hradeb. Když se toho účastníte, prošvihnete spoustu detailů, protože se musíte převlíkat, hlídat, aby byly nachystané věci, příp. se doličovat. Se spoustou představení jsme se sice časem otrkali, zvykli si a stíhali všechno rychleji, ale i z portálů je jiný pohled, než jaký divák vidí z hlediště. Takže jsem si dnes cestou z Brna do Ostravy za pracovními povinnostmi, pustila záznam muzikálu s hlavní rolí Lindy, kterou mám z alternujících rolí nejraději. Video je rozděleno na 3 části (nechápu, proč to autor nespojil), takže jsem z děje byla vytržena hned několikrát, abych průvodčí ukázala lístek a pouštěla další „díly“. Nicméně to nepokazilo závěrečný okamžik oběšení nevinného hlavního hrdiny a srdcervoucího zešílení bezelstné hlavní hrdinky. Naštěstí jsem byla v kupé sama, protože mě to tak dojalo, až se mi do očí nahrnuly slzy… a to jsem tenhle konec slyšela 8x. Ale scéna udělala svoje. :) Opravdu musím říct, že se mi hlavní herci moc líbili, i když občas bylo místečko, kde bylo poznat, že text nebo nota není úplně na 100%. Ale jsou to ještě studenti, takže jim to budiž prominuto. My jako sbor jsme byli opravdu výborní. Musím nás pochválit. :) Jsem strašně ráda, že jsem do toho tehdy ještě šla.
Teď skoro ta samá osádka nacvičuje další muzikál, ve kterém už je větší počet „profesionálů“ z JAMU, ale který je tak časově náročný – zkoušky 3-4x týdně – že jsem se toho musela vzdát. Ale moc se těším, až se na představení půjdu podívat. Nicméně si ještě po státnicích zahrajeme naposledy Hradby. Jedno z uskutečněných představení totiž viděla osoba, která pořádá festival divadelních představení v Městském divadle na konci června, takže si ještě pořádně zařádíme na prknech, které skoro „znamenají svět“. :-)
A když jsme už u veřejného vystupování, musím se pochlubit, že jsem absolvovala mini koncertek s Jančou (1. hlas), Kristou (2. hlas) a Bárou (4. hlas) při představování nové knihy v Židovském muzeu. Kamarádka Kristýny věděla, že jsme již kdysi měli seskupení a na takové akce jsou vokální skupiny jako stvořené. Zapějí 5-8 písní, nepotřebují doprovod a není jich tam jako malých myší. :) Takže se mi Kristýnka s touto vizí koncertu asi před měsícem svěřila, že bychom mohly něco zorganizovat. Tušily jsme, že většina lidí ze starého uskupení již nemá čas nebo dokonce není v Brně, rozhodly jsme se tedy pro malou skupinku. A protože Krista výborně vybrala hebrejské písničky, které byly v úpravě pro 4 ženské hlasy, bylo jasno. Holky jsme do toho uvrtaly, jak nejrychleji to šlo, stihly před koncertem pár zkoušek, kterých pravda mohlo být víc, a v úterý jsme udělaly malou kulturní vložku řečníkům opěvujících Kdo jsou Židé. Komu se zpěv nelíbil, neříkal nic, kdo neměl hudební sluch, ten nás chválil. A organizátorům se to líbilo také, takže je asi spokojenost na všech stranách. Jen té počáteční trémy u první písně se pořád nemůžu zbavit. Pak už je to dobré… nu což, třeba časem. ;-) Třeba to jednou bude i na soutěže. :-D
Zrovna tak, jak jedeme v pátek se sborem do Prahy. To máme dlouho zpívané a na koncertech ozkoušené písně, takže pokud nás nediskvalifikují kvůli nízkému počtu zpěváku nebo jejich věku, vystřihnem jim tam parádní program!
Ale abys nenabyl dojmu, že se jenom flákám a veřejně zostuzuji, tak se „trápím“ i ve škole. Právě dnes jsem měla schůzku s mým vedoucím diplomové práce, který byl sice spokojen s tím, co mám, ale jakmile se „rozjel“, probírali jsme další a další problémy mého zvoleného tématu. Abys rozuměl, je to dobře, že jsou tam problémy a škaredá řešení, protože mám, co zkoumat. Jen se získáním nových informací změní přístup a já můžu tu diplomku přepisovat. :-) Ale mého vedoucího mám troufám si říci až ráda, protože to je i přes obrovskou vytíženost nesmírně hodný a obětavý člověk. A když jsme tam tak dneska seděli ještě s jedním doktorandem – mým kamarádem – a probírali ony zákeřnosti jako „rovný s rovným“, přišlo mi to velice přínosné až jsem se začala na to doktorandování těšit. :) A jelikož stále nevím, kam bych se chtěla po škole vrtnout (pozor je rozdíl, nevědět, kam se vrtnout, ale nevědět, kam BYCH SE CHTĚLA vrtnout ;-)), tak mi doktorand dává možnost zjistit nové obzory. Dnes jsem četla článek o vzdělávání seniorů a univerzitách třetího věku. Je pravda, že podle všech demografických předpovědí bude v roce 2050 třetina populace seniorů. A to už se jedná o nás… takže bychom trend poskytování zábavy, vzdělání a starání se o staré lidi měli začít prosazovat už teď, abychom si na to všichni zvykli a novým generacím to vštípili ne jako povinnost, ale běžnou věc.
Tak to byla hluboká myšlenka na závěr, pro odlehčení bych ještě dodala, že je přece lepší důchodce, který nebude otravovat, ale zabaví se sám, no ne? ;-) A protože už jsem skoro v Ostravě, tak končím a těším se na nějaké reakce. Ahóóój.
Fotky z Nového Zélandu.
