Byli jsme v Ráji

Děkuji Vítkovi za focení a za zaslání fotek. Vybrané si můžete prohlédnout v mé nově zvolené fotogalerii na E-cards - kliknutím zde se dostaneš přímo na prohlížení fotek ze Slovenska.

Jde o Ráj Slovenský, kam jsme vyráželi v šest hodin ráno v pátek staronovým Vítkovým autem. Pronásledováni sluníčkem až do Spišského Podhradie jsme našli skvělé pohostinství u Vítkovy tety, složili bágly a vyrazili na odpolední výlet na Spišský hrad. Ve vesnici se mezitím trochu setmělo... většina obyvatel byla romského původu. :-) Když jsme vylezli na hrad, který byl stavěn od 12. století a postupně zvětšován, aby nikdy nebyl dobyt, viděli jsme krásný pohled do údolí i do kraje. Škoda, že přišly mraky, protože v jasném počasí by byly vidět i zasněžené vrcholky nedalekých Vysokých Tater. Na hradě jsme si prošmejdili i s průvodkyní kdejaký kout, dozvěděli se různé pikantnosti, pozdravili domorodého syslíka, a protože na hradbách hodně foukalo, vydali jsme se oklikou přes vedlejší kopec Drevenik zpátky. Věděli jsme, že starající se teta má pro nás určitě připraveno nějaké jídlo, ale nedaleká koliba nás lákala natolik, že jsme se po pár pokusech dozvonit se do baráku rozhodli utéct na bryndzové halušky a boroličku. Poseděli jsme opravdu dlouho, k výbornému jídlu jsme si dali Zlatého Bažanta (akce 0,6l za 0,5l) a zakončili to pár panáky borovičky.
V sobotu jsme vstali opět brzo kolem půl sedmé a vláčkem jeli až do Vydrníku, odkud jsme šlapali až ke vstupu do Slovenského ráje. Při domácí snídani jsme koukali z okna na teploměr a jen pohled nás mrazil... byla nula. A cestou na vlak nám začaly padat sněhové vločky. Když jsme pak přicházeli k Prielomu Hornádu, na cestičce bylo 5cm sněhu a dále chumelilo. Ale nám to nevadilo, v batůžku jsme měli svačinky, čaj se slivovičkou a další pláskačku pro případ nouze. Samozřejmě panovala dobrá nálada, i když starý bača, kterého jsme cestou potkali, hnal stádo ovcí domů a varoval nás, ať si dáme pozor. Výhodou sněhové nadílky a časného započetí túry jsme cestou potkali jen málo turistů a užívali jsme si pochodu údolím osamoceni v přírodě. Žádné nebezpečné nebo namáhavé úseky jsme naplnovány neměli, takže jsme se svižným tempem zahřáli a za 8 hodin jsme si prošli úžasné úseky přírody. K poledni dokonce vykukovalo sluníčko a odpoledne sníh tál. Nakonec jsme stihli dojít do vesnice, kde jsme se autostopem dostali do Levoče a odtud už busem zpátky. Přijeli jsme asi ve 21 hodin a teta na nás opět čekala s večeří, která nám tentokrát opravdu přišla vhod. Chlapci sice měli velké plány, že se půjdeme mezi místní obyvatele pobavit do hospody nebo dokonce na diskotéku. Ale jakmile jsme se najedli, umyli a sedli si ve vytopené místnosti, byli jsme schopni připít si lahví moravského vína na úspěšné zakončení túry a usnout.
V neděli jsme se trochu vyspali, vstávali jsme asi v 8 hodin, uklidili, rozloučili se s tetou a vyrazili na poslední zážitky víkendu. Kupodivu ve mě tento poslední výlet zanechal nejhlubší a nejlepší vzpomínky, ačkoli jsme do 9 hodin netušili, co podnikneme. Jestli termální lázně, jeskyni nebo pochod Suchou Bielou. Ale řekli jsme si, že chození ještě málo nemáme, nikoho nic netlačilo ani nebolelo, věci jsme měli suché a stejně špinavé :), takže jsme vyrazili opět na podobné místo do jiného údolíčka. Ten den jsme měli neobyčejné štěstí na teplejší vzduch a krásné sluníčkové poledne. Vstup do ráje jsme si sice tentokrát museli zaplatit, ale nebyla to tak hrozná suma, abychom následně nechválili upravenost cest. Akční vložky cesty, které jsme v sobotu potkávali jen zřídka a které byly představovány dřevěnými chodníčky a nějakými stupačkami, jsme si v přehodu Suché Biele užili na každém kroku. Samé dřevěné prkýnka nad říčkou, která je na jaře určitě pěkně rozbouřená, železné žebříky, stupačky, řetězy a klouzající kmeny stromů. Byla jsem moc ráda, že mám s sebou hůlky, na žebřících sice trochu překážely, ale rovnováha byla jištěna skoro stoprocentně. Byl to rozhodně větší adrenalin než předchozí den, kdy jsem se kochala pohledem přím pod sebe do hluboké řeky na stupačce ve skále. Proto jsem nepochopila situaci, kdy jsme před železnými žebříky potkali skupinu Maďarů. Již předtím jsme předběhli skupinku Poláků s cigaretama v ruce a promokavýma teniskama na nohou. Ve skupině Maďarů byla babička, která měla na nohou boty podobné vycházkovým botkám po městě. Možná byly kotníkové, ale silikonová podrážka bez vzorku vypadala už z dálky nebezpečně. Po žebřících, kde jsme nabrali díky této paní zpoždění asi 10 minut, jsme skupinu naštěstí předběhli, ale doufám, že to babička vzdala a vrátila se. Protože úseky nad řekou mezi skalami po dřevěných prknech, která byla místy zamrzlá a pokrytá sněhem a ledem, by jí mohly přivodit nebezpečnou situaci. Cestou jsme potkali experty typu bílých kalhot a teniskami značky Nike, ale raději jsme spěchali dál. Vítek valil jako o život, protože se prý rozešel, takže jsme cestu dolů vzali pár zkratkama. každopádně jsme cestu značenou timingem na 4 a půl hodiny, zvládli za 3 a půl hodiny, takže jsme si v dědině dali ještě halušky, pívo a jelo se domů. Vyráželi jsme asi po třetí hodině odpolední a v devět večer jsme už byli se Zbyňkem na kolejích. Vítek nás rychle a bezpečně dovezl domů. Byl to moc prima víkend. Zažili jsme slunečné větrné barevné podzimní, ale i romantické zasněžené zimní počasí.
Fotky, které fotil Vítek na každém kroku, budou určitě povedené, takže až se ke mě dostanou, určitě přidám odkaz.

Dneska je mi veselo

Včera jsem si totiž udělala relaxační večer a po 3/4 hodinovém plavání jsem si vlezla na chvilku do solárka. Dnes jsem musela sice Zbyňu tahat z postele násilím, protože má volno, ale v posilce jsme se pěkně protáhli.
A pak jsme jeli nakoupit nějaké sportovní vybavení, protože v pátek jedeme s kamarádem Vítkem a jeho slečnou Kamčou do Slovenského ráje. Asi má být škaredě, ale to vůbec nevadí, protože jsem si dnes koupila hole, takže je musím odzkoušet, i kdyby padaly trakaře. Nejsou odpružené a pár váží kolem 600g, ale ladí mi k bundě. :)) K plné výbavě mi chybí už jen dobrý a teplý spacák. Takže z toho mám velkou radost a už se těším na krásně zabarvené listy stromů a chladivou vůni podzimu.
Odpoledne jsem poprvé zavítala do lekce angličtiny pro doktorandy, která probíhala už od začátku října, zjistila jsem však, že jsem o nic nepřišla. S profesorkou, která má sice bohatou slovní zásobu, ale děsivou výslovnost, jsem komunikovala především já, ostatních 15 kluků a další slečna se tvářili nezúčastněně. Po Německu jsem měla hrozný pocit, že mě znalost angličtiny opouští, ale s těmito lekcemi to půjde lehce oživit. :-) A pak se zase pojede někam do tramtárie.

Takže radujte se (a množte se, tralala lala lá lala = pochopí jen znalci ;-) a hlavně se v mrazivých ránech a studených nocích nenachlaďte. Je potřeba posilňovat se osvědčenými zahřívadly. :-)

A na to se napijem! :) (aneb vzpomínka na německou Tequilu za euro v Happy hour)

Jak ten čas letí

Opět se blíží k poledni a já už jsem si naštěstí na Ondrovi vyprosila zapůjčení notebooku na ráno, abych si v době, kdy ještě všichni spí, mohla nakopírovat fotky a napsat nějaké zážitky.
V pondělí proběhla premiéra, která začala nezvykle slavnostní zkouškou, všichni rozdávali TOI TOIky (zde to není značka jen rychlotoalet, ale znamená to rozdávat ZLOMVAZKY), tedy bonbonky, čokoládky a dobrůtky pro štěstí. Dokonce i od Kašpárka jsme dostali čokoládové berušky. S holkama jsme se pak pořádně zmalovaly...

Zleva: Jana, Hanča, já, dole Eliška

abychom prý byli na jevišti pořádně vidět…

Představení se relativně povedlo, neustále je, co zlepšovat ohledně sladění s orchestrem. Samozřejmě ne po stránce intonační, ale rytmické… někdy je těžké sledovat dirigenta, když se na jevišti vraždí a podobně. O samotných hrách jsem vlastně ještě nenapsala, tak to napravím: První operou je Il Tabardo, ve které se odehrává příběh nevěry ženy kapitána lodi, která se zamiluje do jednoho z námořníků a plánuje s ním utéct. Její muž na to však přijde a milého svůdce uškrtí. V této hře máme jen pár taktů melodie a ani nelezeme na jeviště, zpíváme někde „ze břehu“.
Druhá opera je už lepší a také delší, má dvě jednání. Obě opery se hrají v jednom představení a pouze mezi jednotlivými operami je přestávka, celé to trvá asi 2 a půl hodiny. V opeře I Pagliacci hrajeme venkovany, ke kterým do vesničky přijedou muzikanti a hrají jim svou hru. Hlavní představitelka Nedda je ženou herce, který hraje Pagliacciho, zamiluje se do jednoho z vesničanů a tajně se s ním schází. Pagliacci na to přijde a nemůže se ovládnout, chce ho zabít. Skoro zabije svou manželku, jen aby řekla jméno svého milence, ale ostatní herci ho přesvědčí, aby si počkal na představení, že milenec určitě přijde. Ale ani na představení se Pagliacco neudrží a míchá svou roli se skutečností, zaútočí znovu na svou manželku a doopravdy ji zabije nožem, v tu chvíli se milenec snaží herečku zachránit, tím se prozradí a Pagliacci zapíchne i jeho…
Takže melodie a hudba orchestru je překrásná, sólisté jsou velice dobří a představení mají svým způsobem i morální ponaučení. :-) Premiéru jsem si užívala samozřejmě mnohem více než zkoušky, pocit při potlesku je fakt něco (i když se krčíte vzadu). :-) A ještě jsme všichni dostali růžičky.

Nedda, dirigent, Pagliacci, Caspar (dirigent sboru), šašek Pepe, Harlekýn, milenec Tonio

Po premiéře byl raut, na který jsme se moc těšili, protože jsem si myslela, že tam bude nějaké dobré jídlo, hlavně maso. Ale podávali jen taštičky z listového těsta čímsi plněné. Za to alkohol tekl proudem:šampaňské, vína, piva… Chvilku jsem postála v předsálí a spíš jsem vychutnávala atmosféru u sklenky vína, než abych žadonila o překlad německých proslovů. Pak jsme se s lidmi z orchestru, sólisty a některými z personálu přesunuli do menšího sálu, kde jsme vykládali, pili a pak se také tancovalo. Mrzí mě, že tak málo lidí se tady chce bavit anglicky, buď neumí, nebo se baví jen se svými kamarády. Kluci už si zvykli, že mladé holky – sólistky (mají pár šteků v první opeře) se s nimi nebaví (mají nosíky nahoru) a tak si Češi tvoří svou skupinku.

Přes víkend konečně i tady přišlo pěkné počasí, takže jsme si měli možnost prohlédnout Bamberk, který je třetí v pořadí na seznamu UNESCO s nejvíce zachovanými památkami (po Benátkách a Praze!!). Památek je tu opravdu mnoho, nejvýznamnější asi katedrála a nemohli jsme si nechat ujít vzdálenější hrad Altenberg a výhled na celé město (70 tisíc obyvatel).

A dokonce má Bamberk své „malé Benátky“, jak nazývají část města, ale nikdo mě stejně nepřesvědčí, že to není podobno spíš Amsterdamu. :-)

Teď nás čekají vždy 2 dny s představením, po kterém následuje volný den, a v úterý je závěrečné představení, které odstartuje další premiéry festivalu Sommer Open Bamberk.

Jinak dny probíhají podobně stejně, dopoledne se spí, odpoledne se podniká procházka městem, nebo nákupy. Vystihly jsme s holkama společnou nákupní horečku, takže Eliška s Jančou si koupily boty v Deichmanovi a já jsem narazila na zkrácené džíny a 2 halenky, každé za 5 euro… což jsem nemohla nekoupit. :-) A pak ještě botičky-balerínky, které na české koruny vyjdou cenově příjemně a budu mít „papučky“ do školy. :-D