Pozdrav z jizniho ostrova

Predem moc dekuji vsem, kteri mi napsali pranicko k narozeninam at uz mailikem ci SMSkou. Vsechny jsem si precetla az pozdeji, "slavila" jsem totiz na tracku. Ale poporadku...

Cesta na jizni ostrov probihala celkem v poradku, trvala asi 9 hodin, takze kdyz jsme vyrazili z Aucklandu v poledne, bylo jasne, ze mame jeste noc pred plavenim na trajektu k prespani nekde po ceste. Pocasi nam opet vyslo, nebylo vedro, ale zatazeno a jen obcas mrholilo. Prespali jsme v holiday parku a po tomto zazitku jsem byla z cestovani nadsena. Paradni komfort=priblizne za $15 pro jednoho jsme meli mistecko pro nas stan, vecer i rano teplou sprchu a pristup do kuchyne, TV mistnosti a lednicku k dispozici. Pravda, nejvic toho komfortu dela ta sprcha. Ale jak bylo spocitano, kdyz se kazdy den vyspime v takovem holiday parku do teto ceny, dame za ubytovani presne tutez castku jako v Aucklande za pokojik. No ja jsem z toho vyslovene nadsena. :) U trajektu dalsi den jsme meli male faux-pas. Meli jsme plno casu, vlastne cele dopoledne, dojet do Wellingtonu, nakoupit si zbytek potrebnych veci a v 1pm se prihlasit na trajekt. Byli jsme hotovi driv, tak jsme si rekli, ze pujdem na check-in jen pro jistotu a pak se kdyztak projdem po meste. Nastesti nam pani rekla, ze mame spatne zaplaceny smer jizdy, mela jsem to OPACNE!! Coz bylo, zpetne jsem si uvedomila, chybou webovych stranek, pres ktere jsem to vyplnovala. Behem vyplnovani se mi sekly a kdyz jsem podruhe opravovala udaje, smeru jsem si nevsimla. Prehodit smer uz ale nebyl problem, misto na trajektu bylo a vyplouvali jsme jeste o hodinku driv. :)

Cestou nam svitilo slunicko, potkali jsme nekolik Cechu, pripalili se na palube a odpoledne dorazili do Pictonu, nasli si ubytko v holiday parku a sli se jeste projit po walkway (2h). Zjistila jsem, ze mam panickou hruzu z cykad. Je jich tu silene moc a ted pry maji 3-tydenni dobu, kdy meni kuzi nebo co. Takze "cvrci" tak, ze se obcas dva bavici se lidi neslysi. Brrr.... :)

Dalsi den jsme dojeli do mesta Nelson, po ceste jsme se podivali na par look-outu a protoze byl muj narozeninovy den, ja jsem nasavala a desinfikovala uz od rana skvelou slivovicku a Zbynek byl muj ridic. Uzil si serpentin a odpoledne jsme vyrazili na Dun Mountain track obtiznosti Medium. Vsichni nas varovali, ze kdyz vychazime v 3pm a do Hutu se dostaneme az po 5 hodinach a 30 minutach, bude to tesne. No, bylo. :) A to jsme se jeste mirne ztratili, protoze se kdysi konala soutez pro horska kola a jejich ukazatele nas uplne popletly. Ale chatu jsme nasli jeste pred setmenim, takze pohodicka, jen bez vyhledu, protoze byla mlha. V chate jsme potkali jen jednu Cesku, takze jsme si nevypisovali listecek k prespani na chate a prespali jsme zadarmiko. ;-) Prvni noc v chate a na matraci... narozeninovy luxus. ;-)

Druhy den rano mrholilo, ale posilnili jsme moravskym mokem a vyrazili za dalsimi 10ti hodinami slapani. Track byl spise lehky, ale to bychom nebyli my, abychom si ho neudelali akcnim... Samo, ze jsme narazili na usek, kde bylo od spravcu pripsano: Track impossible, severe storm damage, time 2,5 days (puvodne preskrtnute z 2.5 hodin). No, co, kecaji, to dame, meli jsme to naplanovane, jinak se k autu nedostanem....

Tak prvnim kamanem urazu byl uraz muj: prekracovali jsme po kmeni reku, kmen byl ztrouchnively, ja ztratila rovnovahu a sklouzla... nabity loket a po stehnu krvava cara... ale po cinske polivce jsem se zotavila a rekli jsme si, ze to snad bylo to nejhorsi, ze pokracujem... po pulhodince prisel svah, kde byly popadane stromy. Jo, to tou vichrici... takze misto 2.5 hodiny jsme se tam prodirali asi 4 hodiny, ale v pulce jsme uz uvideli prorezane stezky motorovou pilou a bylo vyhrano. K auticku jsme se dostali a vecer zbiti lehli v dalsim kiwi holiday parku.

No a dnes rano, vstanem, prsi jak z konve, auticko sice nastartuje, ale sviti kontrolky baterie, rucni brzdy, neco tak klepe, volant se neda otacet, v motoru je nasledne videt spadly remen.... automechanici nam ve meste odhadli cenu opravy: $260 za nejake nove kolecko a remen. Tak hlavne, ze to je opravitelne a je to opravitelne dneska! :)

Co myslis, jak dlouho to s takovym nasim cestovanim vydrzime? Ale smysl pro humor neztracime (ja jenom obcas, uz holt nejsem nejmladsi ;-) a mame se radi.

Tak drz palce, at se nam ted vede lepe... pocasi pry bude hnusne az do uterka. :) A brzo zase na poctenou, ahoooj.

Jiný kraj, jiný mrav

Přidány fotky na Picasu zde. A přišel nám cenný dárek z ČR, za který móóóc děkujeme! Velké díky patří Kamče, Oslíkovi a Vítkovi (dlouho jsme diskutovali pořadí napsaných jmen, ale nakonec jsem to napsala abecedně jako nejjednodušší řešení, bez nikoho by se zásilka neuskutečnila). :-)

Litr moravské slivovičky :-)

Opět jsem si užila prodloužený víkend, protože v pátek jsme tu měli další státní svátek, tentokrát Waitangi Day. Tipovala bych, že oslava bude spíš pro Kiwíky a Novozélanďany než pro Maory, ale festival byl hlavně plný Maorů. Vypravila jsem se tam s mými japonskými spolubydlícími, Zbyněk doma pracoval. Bylo děsně vedro a od rána do odpoledne hrály kousek od aucklandské pláže Mission Bay kapely ve stylu reggae. Ještě více než jen zastoupení maorské menšiny mě překvapilo to, že festival byl striktně bezalkoholový (a bezdrogový a "bezodpadkový" neboli Waitangi festival alcohol, drugs and waste free - už mi ty překlady moc nejdou). ;-) Na cigarety také stále z pódia upozorňovali, ať je lidé drží dál od dětí, jsou ohleduplní atp. Nicméně někteří kouřili a bohužel se našli i tací, kteří chodili s flaškami piva. Byli však "pronásledováni" organizátory a důrazně, avšak zvořile jim byly lahve odebrány. Poslouchala jsem kapely, chodila mezi stánky, které nabízely oblečení, drobnůstky, někteří vypočítavci pořádali aukce o "bezcenné" obrázky a další, přes čínská, korejská jídla a fast-foody až po občerstvení v podobě melounů nebo zmrzlinových pohárů z ananasu.

Přes poledne bylo největší vedro, tak jsem si skočila na pláž, trochu se osvěžit do moře. Škoda, že Japonka Harue nešla se mnou, protože večer trpěla úpalem. Po zaplavání v moři jsem se přidala k tančícímu "kotli" pod pódiem. Z doslechu jsem maorskou reggae kapelu znala, Son of Zion, ale na živo mi to až tak super nepřišlo. Kromě toho tam pařili mladí Maoři, resp. tancují jako "opičky", u toho samozřejmě drsňácky kouřili a dělali ze sebe dospěláky... :-) Na festivalu jsme strávili asi 5, 6 hodin a pak jeli domů a odpočívali od sluníčka.

můj stínonoš Haru :-)

Sobotní den se vydařil ještě víc. I Zbyněk už potřeboval pauzu, takže jsme si naplánovali výlet směr známá pláž Piha na West Coast, asi hodinku od Aucklandu. Cestou jsme se stavili na pár trecích. První jsme netrefili dle plánu, ale za to jsme našli dvoukolejku, starou jen asi 16 let, tzv. Rain Forest tramline. My jsme si část treku prošli, zkoušeli přehodit výhybku, protože po takové rezavé kolejce "přece už nic nejezdí!". A pak jsme trefili správný trek, který jsme kdysi absolvovali na konci zimy, v této době hezčí. A u přehrady jsme slyšeli houkat vlak... šlo však jen o onu tramvajku, Rain Forest Express, který vozí turisty na prohlídku Nohitupu dam (přehrady) a po tracích. Ještě že jsme tu výhybku dali do polohy, jaká byla původně. ;-)

do tunelů byl samozřejmě vstup zakázán... hádej, kdo tam lezl? :)

pan výhybkář

Nohitupu dam - ooobrovskááá... a čerpadlo tam měli na Diesel, divné

A nakonec jsme se uchození těšili až projedeme serpentinami k moři na pláž. Sice hodně foukalo, ale konečně to bylo osvěžení. Chopili jsme se bodyboardů (malé verze surfů, na kterých se jenom leží) a šli jsme chytat vlny s ostatní skupinou lidí. Pláž Piha je skvělá na surfování, protože má většinou velké vlny, ale také je to nebezpečné místo. Stále je střeženo 2 čluny se záchranáři a ze břehu dalšími s dalekohledy. Jsou tam totiž strašné spodní víry a voda má děsnou sílu, v televizi občas bývá pořad Piha rescue, kde ukazují zásahy záchranářů. Po chvilce jsme pochopili, proč jsou všichni lidé na jednom místě ve vodě, pohybovali se jen v místě určené záchranáři, vymezené dvěma tyčemi s vlajkou. Paní záchranářka nás do pomyslné lajny zahnala a asi po půl hodině se jim asi zdálo, že jsou vlny moc velké, tak nás všechny vyhnali z vody, přehodnotili situaci, postavili vlajky na jiném místě pláže a surfovalo se znova. :-) Bodyboarding je sranda, voda byla nejdřív ledová, ale jak člověk blbne, na teplotu vody snadno zapomene. Zbyněk chytil praxi hodně rychle, chytil tedy vlastně vlnu a projížděl se, mně to moc nešlo. A taky jsem pochopila, proč se většina koupe v neoprénu nebo v oblečení... v bikinách se člověk na bodyboardu celý sedře a navíc ve vlnách bikiny nedrží tak, jak by měly. ;-)

beach boy

Z fotek je možná vidět, jak byla obloha bez mráčků. Přes poledne jsme sice byli většinou ve stínu a odpoledne už to tak nepeklo, ale některá místa jsem si opět připálila (např. místo na zádech, na které si člověk sám nedosáhne ani zdola, ani přes hlavu :-)). Takže zepředu jsem byla spálená (odřená) z bodyboardu a na zádech spálená od sluníčka. Tuž, dobrý výlet, ni? :-)

V neděli jsme někteří trochu (já) a někteří hodně (Zbyňa) pracovali do školy a na večer jsme se vydali do centra obhlédnout čínskou oslavu nového roku. Čínský nový rok, letos je to rok buvola začal 21.1. a Číňané ho oslavují spoustou jídla asi po 14 dní. Tento víkend byly oslavy v Albert parku před mou fakultou. Tenhle festival nám fakt nic neříkal, hlavně byl plný Číňanů, kteří mají podle Zbyňka jednu příšernou vlastnost: stoupnou si doprostřed cesty a začnou si povídat. Tak to si dovedeš představit, jak to vypadalo na festivalu se stovkou Číňanů. Kromě celé ulice stánků s jídlem tam byly nějaké skulptury, sošky, exponáty a jeviště pro účinkující z Číny. Bohužel jsme přišli v době, kdy zpívala/skřehotala nějaká dívčina na hudbu z CD a to se fakt nedalo poslouchat.

Princes St u Albert parku

každý si svou symboliku znázorňuje jinak, nám to přišlo jako hrozné kýče

Konečně mám pocit, že si léto zažínáme užívat. Zbyněk už tak nestresuje (sám), stresujeme spolu po večerech, kdy se mu zkouším pomáhat s opravováním článku. Dneska jsme si užili beach volejbal s teamem, kam chodil Zbyněk trénovat loňskou sezónu. Začátek sezóny byl ohlášen jako barbecue/tournament/fun evening. Naštěstí se nám po včerejším deštivém dni podařilo nastartovat, tak jsme si zajeli do severní části Aucklandu, počasí vyšlo, mžít začalo až na zpáteční cestě. Zbyněk si zahrál dvě hodiny s klukama, já se přidala na hodinku k holkám, pak jsme si dali klobásu a Zbyněk trenérovi oznámil, že jede na měsíc na jižní ostrov. No škoda, zase nestihne turnaj South Pacific Championship. Za který se platí asi $150 a za Zbyňkovu neúčast zase určitě můžu já, protože jsem si v tom termínu, který jsem určitě věděla dopředu, naplánovala dovolenou na jižním ostrově!!! Nicméně po spapání klobásek a proslovu trenéra za mnou přišel nějaký pán a ptal se mě, jestli plánuju hrát s holkama další sezónu. :-) Hehe, no nevycouvala jsem z toho, řekla jsem, že se v dubnu, až se vrátíme, ozvu, a jestli budu k něčemu, můžu s nima trénovat šestky. Pochválil mi příjem, asi ta Zbyňkova škola byla k něčemu. Teď mám jen dilema, jestli v úterky chodit do sboru nebo na volejbal, je to pech, že to je ve stejný den.

A jaký bude konec týdne? V pátek děláme s Japoncema společnou večeři, pozvala jsem Čechy z "kačenkového a plzeňského" česko-slovenského večera, takže si dáme do nosu, v sobotu si zase možná zajedeme zahrát beach, večer jsem už Zbyňkovi slíbila, že zkusíme zajít na uzená žebra, máme tip a taky důvod k oslavě, a mezitím budeme balit a dodělávat všechny resty a přípravy. Bude to rušný víkend a nejrušnější pondělí. :-)

Dech domoviny

Krátký pozdrav z ČR jsme si užili včera večer, kdy jsme se vypravili do české restaurace (kavárny) na česko-slovenské posezení. Avizované první úterý v měsíci slibovalo české pivo a baštu. Když to tak v hlavě zhodnocuji, co napíši, vychází mi z toho celkem pesimistický obrázek, ale fakt to bylo prima.
Sešli jsme se 4 Češi, 1 Slovák a 1 Australanka, čerstvá 99 % maminka (nevím, proč to 1 % pochybností, asi aby otec mohl slavit na dvakrát) a přítelkyně milého Slováka Petera. Kteří to vzali mimochodem velmi kvapem: sbalila jej jako letuška na 3-hodinové cestě, když letěl do Sydney na konferenci. Po prvním rande se k němu nastěhovala a po necelé dvouměsíční známosti a společného soužití čekají potomka. Za dva týdny mají shodou okolností přiletět na návštěvu Peterovi rodiče, takže to asi rovnou sfouknou i se svatbou. :-) To je rychlovka, no ne? Naštěstí už novopečeným rodičům není dvacet, ale o pár a ještě víc let navíc. Nicméně byl hrdinou večera. :-)
Přidali jsme se k této nevídaně malé obsadě po osmé hodině večer, Zbyněk si objednal Plzeň a na mně už zbyl "jenom" Staropramen. Po hodince došel i Staropramen. Bohužel majitel Ruda zásoby objednal, ale kurýr je doveze až ve čtvrtek... holt, smůla. Ale musím říct, že Staropramen výborný, Zbyněk si pochutnal aspoň na tom jednom plzeňském pivíčku. A pak přišel hřeb večera, sice jsme kačenku se zelím neobjednávali, ale měli jich víc, tak jsme si jednu porci dali napůl. Byla to opravdu jenom chuťovka na zavzpomínání, protože porce byla prťavá a cenu raději uveřejňovat nebudu. V ceně byla i palačinka, která podle jídelního lístku stála $13,50.
Každopádně jsme se pěkně pobavili, nadhodila jsem otázku Entropy, čímž jsme se do konce posezení pořád škádlili, kdo komu co ukradl (prý tvaroh a palacinky jsou slovenské) a kdo že se to má teď lépe (euro neeuro). Ani jeden národ si však nevzpomněl, kdo je nynějším prezidentem Slovenska. :-) Opravdu povedený večer. A novozélandské pivo můžeme "vylít do záchoda" (podle Zbyňka), fakt se to nedá srovnávat, nebo si chvilku necháme zajít chuť.

Nyní sháním někoho do pokojíku, abychom nemuseli platit nájem po dobu, co budeme cestovat, ale mohli se tam vrátit. Přemýšlím, co všechno sbalíme a co ještě potřebujeme dokoupit, tisknu mapky a sháním průvodce na nejznámější traky a místa, prohlížím si fotky a začínám plánovat výlet na jižní ostrov. Hurá hurá hurá, konečně si zase užijeme přírody, klidu, ticha a krásných výhledů, které se nemusí hledat a nemusí se zdolávat žádné velehory. Na jižním ostrově je vše jako na dlani. Teď ještě, aby nám zlevnili benzín, nějak to šplhá nahoru ,a aby nám poslali prachy z fakulty, nějak jim to tam vázne!
Takže odjíždíme cca 16.2. minimálně na měsíc, kdo mi chce co napsat, nechť tak učiní do tohoto data, pak už nebudu komunikovat, hurá. :-P