Nudíš se? Založ blog, publikuj fotky nebo sbírej cache

Víkend byl propršený, šedivý a ufoukaný, byli jsme doma, pracovali jsme, koukali na filmy a relaxovali. Tedy nic zajímavého, čím bych mohla otravovat na blogu. :-) Bohužel právě to sezení a nicnedělání mě po pravdě ubíjí a pořád přemýšlím nad aktivitou, která by mě vyhnala ven i za nepříznivého počasí, která by mou lenost přebila a hlavně, kterou bychom mohli dělat spolu se Zbyňou... a pročítáním blogu mého kamaráda Míry, který je pro každou "špatnost" (v dobrém slova smyslu), pro každou aktivitu, je známý jako "hračička", má za ušima, jsem se pročetla velmi pěknými články, které sepsala jeho přítelkyně, k poutavé aktivitě zvané "geocaching". O hře jsem slyšela už dávno, bohužel však ve spojení s nepříliš atraktivní osobou, která svým podivínstvím dodávala hře bizardnost a nesmyslnost v mé hlavě. Jde o "honbu" za schovanými krabičkami pomocí GPS souřadnic a hádanek po celém světě. Krabičky obsahují drobné předměty na výměnu, cestovní "brouky", geomince a zápisky předchozích hledačů. Já vidím ve hře krásný cíl, tedy kromě motivace najít co nejvíce cache (keš - krabička), také mít povzbuzovadlo k chození, cestování a poznávání. Lidé, kteří kešky vytvářejí, si většinou vybírají místa, která jsou něčím pěkná, zajímavá a turisticky atraktivní.

Po založení účtu na www.geocaching.com (existuje i česká verze na www.geocaching.cz) jsem si vyhledala "místní" keše v Aucklandu... a mám, co dělat, přes 600 úkrytů ve městě. :-) Třeba Míru brzo doženu. A abychom nezaháleli a zjistili, jestli nás to bude bavit, tak jsme dnes večer po návratu ze školy vyrazili do okolí, kde jsem měla zjištěné dvě kešky. GPSku nevlastníme, takže zatím hledáme jen podle maps.google.com. Vzali jsme foťák a čelovku a první místo bylo v parku kousek u hlavní křižovatky. Dokonce jsem vylezla na strom, našli jsme skvělé místo, kde by se keška dala schovat, ale asi jsem vybrala na první pokous moc malou velikost, moc jsme nevěděli, kam se koukat, takže první pokus nevyšel. Zkusili jsme druhé místo, jen přes kopeček od naší ulice, taky v parku a krabici jsme našli téměř za 5 min. Všude tma, nikdo nás neviděl a my se zalogovali, prohlédli si věcičky v krabičce a valili zpátky zalogovat na Internet. :-) A tady je fotka našeho prvního cache.

Pája tipla místo a Zbyňa našel krabičku

Terminologie je jednoduchá, anglické i počeštěné výrazy jsou si ve výslovnosti dosti podobné (muggles - mudlové, cacher - kešer - kačer, cache - keš - keška). A moc se mi líbí spoleh na slušnost a pěkné chování celé komunity, kterou spojuje GEOCACHIIIIING.

Vybráno z diskuse www.geocaching.cz: Jak rozeznat mudlu a geocachera?

• Rozpoznávání dotazem: "Nehledáte náhodou pana Kešku?" nebo "Jdeš za šipkou?"
• Cacher nese v ruce GPS nebo mobil a pořád se dívá-schovává-dívá-schovává...
• Signalizací: Kačer před sebou zamává prázdnou pěstí, jakoby v ní měl GPS. Kačer odpoví tím, že si přiloží ruku na oči jakože hledá.
• Kačeři i ve městě chodí v turistickém oblečení (kdyby museli lézt po stromech, hrabat se v listí nebo se prodírat kopřivama).
  

Závěr: Prý si časem vypěstujete geočuch. :-)

Co se ale taky může stát:

• Za holkama u kešky přišla bandička a ptá se: "Máte něco?" a ony "No jo, máme." A bandička: "A co máte?" Samozřejmá odpověď: "Kešku." A banda se podivně podívala: "A to se hulí?"
• Nejenom kačer se s vámi rád porozpráví o GPS navigacích, když se chcete indentifikovat přístrojem.

Murphyho zákony pro geocaching (z GeoWiki):

• Davidův první zákon: Baterky dojdou vždycky 100 metrů před cílem.
• Cache je vždy na druhé straně zdi, potoka...
• Čím blbější souřadnice, tím větší přesnost GPSky.
• Travelbug, pro kterého jdete, už v kešce není.
• Na zamaskování keše je potřeba více materiálu než kolik se ho získalo při vyzvedávání.
• Předchozí nálezce cache se šroubovacím víčkem má vždycky větší sílu.
• Sněhu napadne právě tolik, aby přikryl všechny objekty z nápovědy.

A ještě jedno upozornění na závěr: Najdou se samo reportéři, kteří píší i o tom, co neznají, a dělají závěry ze špatných informací, viz iDNES článek Mladík zemřel kvůli internetové hře z 20. 12. 2005. Tragédie se bohužel může stát i při procházce na venkově.

Velikonoce po anglicku

Nebo se spíš říká zmizet po anglicku? Tak či tak jsme zmizeli z města do přírody. Nijak zvlášť se tu svátky neslaví, hlavně když zde žije spousta Číňanů, Turků či Indů, kteří si spíš užívají svátky jako volné dny. Kromě čokoládových zajíčků a vajíček v supermarketech a reklamách v televizi třeba na sekačky, kdy zapáneý otec seká trávu, kde jsou poschovávaná vajíčka, jsem přicházející svátky nepostřehla. Není tu vítání jara, ale smíření s odchodem léta, stromy nezelenají, ale ty evropské druhy se začínají barvit a opadávat. Našim tradicím, které jsem povídala známým, se všichni hrozně smáli. Nicméně jsem ani já symbolickému výprasku neunikla.
I když bylo v pátek volno, počkali jsme na všechny odjíždějící z města a bez dopravní špičky a spěchajících řidičů jsme v klidu vyrazili na sever (foto zde). Zamířili jsme po západním pobřeží do městečka Whangarei. Po cestě byla spousta odboček na pláže a do parků, kousek nad Aucklandem je spousta rezervací a rekreačních míst, některá jsme navštívili už dříve, kde se scházejí rodiny na grilování, ježdění na kolech, hraní her či procházkách po pralese, kolem pláží, na sběr mušlí apod. Na plážích se už nikdo nekoupal, ani nesurfoval, už je dost chladno. Ale na procházku a pár fotek je tam krásně, pláž je pořád pěkně upravovaná.
Do městečka Whangarei jsme dojeli za tmy, a i když jsme byli předem rozhodnuti spát v autě někde u pláže, nejjednodušší bylo podle mapy ubytování v holiday parku. Nechtěla jsem totiž skončit podobně jako nám vykládali Češi, které jsme potkali u Abel Tasmanu, že v noci přijeli na parkoviště a protože nic neviděli, zaparkovali vedle cedule, která zakazovala noční stání. A aby toho nebylo málo, kousek vedle byla policejní stanice. Naštěstí je policisté ani nevzbudili, jen jim nechali za oknem výstražné upozornění, že to příště už ne! V parku už bylo chladno a rozdělávat stan se nám nechtělo, takže jsme nakonec v autě přespali. Klasické pohodlíčko parku bylo trochu pokažené tím, že jsme měli auto postavené v kopci a bohužel jsme spali hlavami dolů.

Druhý den jsme se byli ve městě podívat na místní market. Tak jako je Holandsko proslavené svými sobotními květinovými markety, i na Zélandu je v každém větším městě sobotní ranní (obvykle do 11, 12 hodin dopoledne) trh se zeleninou, domácími výrobky a dobrůtkami. Jelikož v Aucklandu se tak brzo nevyhrabeme z postele a nechceme se potýkat s dalšími problémy jako parkováním auta v centru, návštěva trhu pro mě byla unikátní. Všude voněla čerstvá káva, dokonce pečené kaštany, koupila jsem velice velice levná avokáda a natrefili jsme i na levný domácí med z avokáda a jetele (hu, avocado&clover, psaní blogu je výborné k tomu, že si všechny informace musím konečně i přeložit :-) ). Dále jsme se vydali do botanické zahrádky, kde jsme bohužel tentokrát byli příliš brzo a skleníky měly ještě zavřeno. Prošli jsme se tedy jen mezi stromky, vyplašili pár kachen a jeli se podívat na vodopády. Výborné na Zélandu je předvídatelnost cen turisticky zajímavým míst. Platí tu jedno ověřené pravidlo: atrakce, kterou vytvořila příroda a lidé nevyvíjeli velké usilí, aby ji přístupnili, je zdarma, za atrakci, která je vytvořena úsilím lidským, se platí. Tedy, cestičky kolem vodopádů, v pralese, treky v blízkosti měst apod. jsou zdarma, lanové mosty, historické chaty, zlatokopecká údolí aj. jsou za poplatek. Takže jsme si prohlédli Whagarei Falls, zašli jsme se půlhodinovým trekem mezi poli a v pralese podívat na 2 obrovské kauri stromy, o kousek dál viděli Pukenui Falls a zamířili do městečka Paihia. Atmosféru kazilo zatažené počasí a mraky, ale region Bay of Island musí být za slunečna kouzelný. Chvilku jsme zevlovali u přístavu, přemýšleli, jestli má smysl jet do historického městečka Russel naproti na poloostrově za $11 zpáteční jízdenkou na člunku. Pak jsme se přesunuli k přemýšlení do kavárny 35°, kde jsme zvažovali i možnosti delšího výletu na lodi na pozorování delfínů a velryb. Cena se pohybovala už kolem dolarů devadesáti... Mraky ale rozhodly... bylo chladno a výlet by za nic nestál, rozhodla jsem. Za to jsem v kavárně objevila veliké akvárium, kde plaval malý žraloček a spousta ryb, tak jsem 20 minut běhala kolem akvária a pozorovala a fotila umělý mořský život. :-)

V Pahia jsme jen vylezli na vyhlídku, nafotila jsem si teď už mé oblíbené panoramatické fotky, zamávali jsme "Pandrholům" ve vyhlídkovém vrtulníku, který zrovna vzlétal, a vydali se autem dál. Další zastávka a další vodopády Haruru Falls, kousek od Paihia. Dalším doporučeným místem na podívání bylo městečko Kerikeri, které je rozložité, ale moc obyvatel tam nežije. Navštívili jsme nejstarší kamenný dům, opravdová rarita. Dílo vytvořené lidskou rukou vyžadovalo ke vstupu do vyšších pater (v přízemí byl obchůdek) poplatek, takže jsme prohlídku vynechali. Kolik z nás má kamenné chaty, že jo. ;-) Prohlédli jsme si okolí, já jsem (ne)úspěšně kvůli fotce, která se ve finále ani moc nepovedla, namočila kalhoty, protože jsem uklouzla po kluzkých kamenech. Co je horší, tak i poškrábala Zbyňkův foťák, za což se mu veřejně omlouvám. Ono, udělat na Zélandu hezkou fotku není nijak složité, držíte foťák a mačkáte, hlavně na jižním ostrově... ale udělat originální fotku, to chce kumšt a štěstí. Tak snad zase příště a někde jinde.

inkriminovaná fotografie

Protože se začal blížit večer přesunuli jsme se dál a díky mým navigačním (ne)schopnostem jsme se ocitli v zátoce, kde jsme na mapě měli namalované delfínky. Bohužel však ne na straně, kde bychom je mohli vidět. Za šera jsme hledali flek k přespání v autě, kde bychom nikoho nerušili a kde by nikdo nerušil nás. Nakonec jsme to zaparkovali u osamělé chajdy, kolem které celý večer jezdily auta někam dál do vesnice. Ranní vstávání jsme uspíšili a aby nás někdo nepřistihl, poodjeli jsme kousek dál k parku, kde jsme si na lavičce na sluníčku uvařili kafe, snědli chleba s čerstvým medem, navštívili veřejné toalety a zdravili místňáky, kteří venčili pejsky a byli s dětmi na procházce. Samozřejmě jsme po cestě dál na sever potkali spoustu krásných míst, kde bychom přespali na odpočívadlech u pláže... ale já se tu navigaci naučím!!! :-)
Nedělním cílem bylo nejsevernější místo, na které lze téměř dojet autem, Cape Reinga. Cesta byla tedy neskutečně dlouhá, opravovala se, užili jsme si opět gravel road, ale autíčko nezklamalo a za krásného počasí jsme se připojili k davu turistů a podívali se k majáku. Kolem útesů vede spousta treků, potkali jsme trempy s obrovskými batohy, na poloostrově jsou udělané několikadenní treky s camping grounds a v létě se dají procházky skloubit s koupáním, musí to být super. My jsme se po prohlídce přesunuli kousek níž a sjeli na slavnou Ninety Mile beach, tedy Devadesátimílovou pláž. Táhne se opravdu po celé délce východního pobřeží výběžku severního ostrova a má krásný zlatý (no dobře, tak žlutý) písek. Neplánovaně, ale s radostí jsme přijeli na místní atrakci: sand boarding, sjíždění písku na prkně. Naklusala jsem s penězi pro prkýnko, paní po mně chtěla $15 a přečíst si nějaké podmínky. Očima jsem to přeletěla, spíš spěchala na „kopec“, zpoloviny poslouchala, co mi říká, ale jakmile za mnou přišel Zbyněk, paní přísným hlasem povídá: „Ale to prkno je jen pro jednu osobu, ano? Budu vás sledovat, jestli to někomu nepůjčujete!“ Tak to nás zarazilo, hodinový pronájem prkýnka pro jednoho, to bychom si to moc neužili. Zbyněk si tedy zapůjčil rovnou druhé, aby paní měla klid (a já taky) a utíkali jsme na zkušební kopeček. Žádná věda, člověk si lehne na prkýnko a jede dolů. No, je to malý kopec, nuda, jdem hned na ten velký. Zdááálky jsem viděla pidilidičky ve svahu a říkala jsem si, jestlipak si raději nevezmeme peníze, třeba tam mají vlek nahoru. Ale zase to asi nebude tak příkré, to by byl moc velký sešup dolů... Haha, šlapali jsme pěkně po svých a pěkně do kopce. Byli tací, kteří si to vyšlápli 2x a měli dost. S prknem jsme vyfuněli nahoru, výhled byl krásný: písek a písek, nalehli na prkýnko a frrrčeli dolů. :-) Paráda, písek jsem měla za ušima, pod jazykem i v kalhotkách. Zase taková sranda to nebyla, člověk musel ležet rovně a nebrzdit nerovnoměrně, aby nerotoval a nepřetočil se, někteří sandborďáci se skutáleli dolů bez prkna. Tak jsme vylezli třikrát, vypilovali techniku a dali si mezi sebou soutěž, kdo dojede dál. Zbyněk se odrazil, fičel, ale bylo za ním vidět oblak písku, jak brdil. Měl sice zrychlení a dojel daleko, já se ale vrhla neohroženě s tím, že brzdit nebudu, a vyhrála... asi o 3 centrimetry. :-) Vyklepali písek odkud se dalo, převlékli se a vyrazili zpět na jih.

Uaaaa, jedů :-)

Po nocích strávených v autě jsme byli rozlámaní, takže jsme se rozhodli dojet v neděli večer zpátky do Aucklandu. Východní pobřeží toho ještě totiž skýtá spoustu k vidění, jako třeba obrovské a nejstarší kauri stromu, takže zase příště. Cestou zpět jsme opět měli relativně volnou cestu, tak jsme si frčeli až jsem najednou těsně před Aucklandem zaregistrovala odbočku s nějakým nápisem Free rout. Rovně jsem si to mířila na Toll road. „Co to je, toll road, co to je?“ „Nevím, jeď rovně a uvidíme.“ Blik, cvak a snímač si nás vyfotil. „A kruci, co teď? Vidíš někde policajty?“ „Ne, ale doufám, že ses aspoň usmívala!“ :-) Večer už doma jsme na internetu našli, že toll znamená mýtné a my jsme se projeli po krásném novém úseku dálnice, která je bohužel placená. Také jsme si na příslušných stránkách našli záznam s naší poznávací značkou a časem, kdy si nás vyfotili. Zbyněk on-line zpětně zaplatil dva dolárky za průjezd a příště už budeme vědět, že zkratka se dá platit na místech před vjezdem na úsek, nebo do tří dnů přes telefon nebo internet. Uff. :-)

Konec velkého výletu

Po rozloučení s jižním ostrovem nám ještě stále zbývalo pár dní, přesněji víkend, který jsme měli „volný“ a rezervovaný na klidnou cestu zpátky do Aucklandu. Ve Wellingtonu jsme zůstali kratší chvilku než jsem myslela, omrzeli se nám zase lidi a města. Vymyslela jsem tedy, že navštívíme druhý nejznámější národní park na severním ostrově, vedle Tongarira leží Taranaki neboli novozélandským názvem pojmenovaný Egmont National park (fotky zde). Sice už jsem byla unavená, těšila jsem se na postel, zdravé jídlo a poklidnou práci na fakultě, ale i situace v pronájmu nám nedovolila vrátit se dříve. S náhradními nájemnicemi jsem byla domluvená, že si dáme vědět, kdy se zase vystřídáme, kdy ony vyrazí na cestování a uvolní nám pokoj. Dohoda byla, že my budeme pryč 4- 6 týdnů, kdybychom my nebo ony měnili plány dříve, dáme si vědět. Psala jsem jim i v průběhu cestování, jak jsou spokojené a jestli 6 týdnů platí. Protože už ve Fiorlandu mi bylo jasné, že za měsíc bychom všechny plány časově nestíhali. Avšak 4 dny předem jsem pro jistotu napsala domácímu, že plán platí, vracíme se v pondělí (přesně po 6-ti týdnech) a přijedem kolem poledne. Také 2 dny předem jsem napsala i náhradnicím, že vše platí. Jaká textovka mi přišla jako odpověď jsem nemohla uvěřit: kočky se domluvily s domácím, že zůstávájí o 2 noci déle, že on jim to dovolil... Tak jsem se přes noc vyzuřila a ráno jim napsala naivní smsku, jestli my máme, kde spát, a jestli hodlají zůstat u nás v pokoji? Navrhla mi, že můžeme přespat ty dvě noci v obýváku na matraci... To mě teda naštvalo hodně a milé Němky byly asertivně, ale nesmlouvavě vypakovány z pokoje a mohly si obývák užit samy.

Naštěstí mě ale ještě čekala krásná příroda u sopky a tak jsem si neotravovala život vychytralýma husičkama. Strávili jsme noc v městě Whanganui ve stejném holiday parku jako, když jsme vyjížděli na prázdniny, a povídala si se stejnou paní, která nám tehdy prodala slevu na Kiwi holiday parky. Přesně jsem to nepočítala, ale určitě se mi těch $20 dolárků vrátilo, když jsem uplatňovala 10 % slevu ve vybraných parcích. Ráno jsme ve městě hledali DOC kancelář, ale byla sobota, takže bylo zavřeno, po půl hodince jsme našli malý stánek informačního centra, kde nám naštěstí dali mapy národního parku a my si cestou naplánovali, co necelé dva dny podnikneme. Navštívili jsme také místní outdoorový obchod Kathmandu a z velikých 50ti procentních slev jsem si vybrala termotriko a návleky. Často mi přišlo, že ve velkoměstech jako je Auckland či Wellington si tak nevyberu jako v těch menších, Whanganui nebo Rotorua. Přitom zboží i ceny jsou v tomtéž obchodě stejné. Asi je to tím, že v menších městech není zboží tak přebrané a personál i prostředí je příjemnější.

Kolem sopky nechali "dokulata" prales, zbytek vykáceli, obydleli a používají k zemědělství.

Už v autě jsem se těšila na noc a spaní v chatce na treku, chata totiž slibovala měkkou matraci, stan už mě unavoval. A díky našemu Backcountry Hut pasu, jehož cena $60 na půl roku se nám už také vyplatila díky přespávání na chatkách, jsme měli další noc zadarmo. Národní park lze prozkoumat z několika stran, resp. vedou k němu 3 nejbližší silnice, jedna z jižní strany, druhá ze severní a třetí ze západní strany. Končí vždy parkovištěm a severní a jižní také informačním stánkem, ve všední dny do 16 hodin tam sedí i DOC osoba. Z parkoviště vede několik krátkých trečíků na výhledy na sopku nebo místní zajímavosti a začínají zde nástupy na několikadenní treky. My jsme si nakonec vybrali jižní stranu, protože jsme ji měli nejblíže po cestě. Po cestě si ještě koupili kuře s hranolkama, pod sopkou, která byla z poloviny zahalena do mraků, se nadlábli, seznámili pána z DOCu o našem plánu, kdyby se náhodou něco stalo, aby věděli, že tam mají nahoře lidi, a odpoledne kolem 15 hodin jsme vyrazili. Já s novýma botkama, které netlačily, skvěle držely a hlavně do nich neteklo! Neměla jsem ani při prvním použití hned v náročném terénu puchýře ani otlačeniny, protože jsme si se Zbyňou koupili Merino ponožky! Úžasný materiál, značka Merino je vyráběna výhradně z kvalitní ovčí vlny a na Novém Zélandu. Firma Icebreaker dělá také spodní prádlo, trička, mikiny a další produkty, které jsou prý teplé, smradu odolné a na nošení výborné. Na ponožky nedám dopustit, ale když jsem zkoušela triko, trochu mě kousalo, no a ta cena... to až budu velká. :-)
Odpoledne jsme se prošli pralesem, vystoupali jsme schody nahoru i dolů, zdolali údolíčka, kterými tekla voda, nebo byla vyvořena lávou, když kdysi sopka chrlila, a trochu si posteskli, že tohle tedy Great walk není. Po upravených stezkách a prošlapaných cestičkách jsme se potýkali s prorostlými keři, ostrými travami a blátivými částmi cesty. Ale přes vodu byly mostíky, trek byl značen a hlavně, na konci dne nás u jezera s krásným pohledem na sopku čekala chajda. Chata byla pro 20 lidí, ale byli jsme tam sami, udělali jsme si v kamnech oheň, trochu si chatku zahřáli, dali si klasicky Číňana a chleby, chvilku si četli v postelích a chroupali k tomu preclíky a v noci poslouchali meluzínu v komíně a nějaká zvířátka pobíhající na střeše. Krásné a pohodlné spinkání.
Ráno jsme počkali na sluníčko, abychom nevstávali do mrazivé zimy, dali si kafe a buchtu a vyrazili na výhledy do kopců. Tentokrát už jsem si obula i své nové návleky a jala se razit cestu mokrými travinami. Asi po třech hodinách jsme se konečně dostali nad prales a viděli jsme nejen na sopku nad námi, ale na prales všude pod námi. V dálce bylo vidět holé místo s parkovištěm a stánkem odkud jsme vycházeli. Po dalších dvou hodinách a příjemném chození po vrstevnici v údolíčkách, lávových polích a travnatých svazích jsme dorazili ke schodům. Ano, kus treku od nevidím až nahoru bylo vidět dřevěné schody. Trek vedl na druhou chatku pod vrcholem sopky Taranaki (Mt Egmont), na druhý nejvyšší vrchol v této oblasti Fanthams Peak. Bylo hodně času i sil, vydali jsme se proto po schodech nahoru... ano, má noční můra – schody do kopce. A tak slib, že už nikam nepolezu, zůstal na jižním ostrově a my jsme funěli do kopce. Schody za chvilku zmizely a šplhali jsme do příkrého svahu pokrytého někde travou, někde kamením a šotolinou. Na zpáteční cestu už jsem se tedy těšila... Za hodinku jsme dorazili na vrcholek, sice trochu foukalo, ale výhledy byly za slunečného počasí krásné, zase nám to vyšlo.

Fanthams Peak a já s novýma botama a návlekama :-)

Udělali jsme spoustu fotek, vrcholovek i video a na chvilku se schovali do chatky a posilnili se čínskou polévkou. Podle záznamů z knihy jsme se dozvěděli, že je chata výchozím místem k výšlapu na vrchol sopky, ale svah byl ještě strmější a ještě kamenitější, takže jsme si řekli, že si výstup necháme na příště a zkusíme to třeba ze severní strany.

Video i s mluveným komentářem, jen pozor na hlasitost, vítr hodně hučí.

Seběhli jsme dolů, já se svými návleky se krásně klouzala v kamení, Zbyněk měl už problémy s koleny, tohle bylo poprvé, kdy jsem čekala já na něj. A pak už nás jen čekalo tisíc třista dvacet šest schodů dolů (né, dělám si legraci :-)) a téměř jsme doutíkali zpátky na parkoviště. Ještě jsme se vydali podívat na krátkou procházku na vodopád Dawson Falls, podle kterého bylo celé místo pojmenováno, a vyjeli jsme dále na sever. Z neděle na pondělí už jsme přespali v městečku Otorohanga, dojeli jsme za tmy, rychle něco ukuchtili a strávili poslední noc pod stanem.
Další den odpoledne jsme již dojeli zpět do Aucklandu, přivítali se s Haru a Harue, poprvé jsem potkala ty Němky, které s námi za celé dva dny neprohodily ani slovo (díky Bohu), a já jsem prala a prala a uklízela a vařila. :-)

Bylo to krásné, bylo to dlouhé a stálo to za to! A utracených peněz? Přirovnám to k luxusní 14-tidenní dovolené u moře s all-inclusive... a ještě tu částku násobte dvěma... pro jednoho. :-)

Studený Welly

Kamarádské oslovení hlavního města Wellington nás příjemně naladilo na jeho prohlídku. Hlavně k tomu ale přispěla už výborně naplánovaná cesta přes moře. Do Pictonu jsme přijeli s dostatečným předstihem a u Bluebridge jsme si zaplatili místo na trajektu. Jelikož nás měli v systému z předchozí cesty, rychlost zaplacení se rovnala jen projetí karty platebním terminálem. Cesta opět proběhla bez problémů, ale také bez delfínů. Sice bylo slunečno, krásně, ale hodně foukalo, takže jsme dlouho hlídkovat nevydrželi, i když jsme slyšeli, že bývají k vidění před lodí.

Ve Wellingtonu jsme hned strávili nějaký čas hledáním naši oblíbené pizzeriie resp. fast-foodu s pizzou. Jmenuje se Pizza Hut a už se pomalu zamilovávám do pizzy s tlustou a křupavou kůrkou. Nejdřív jsem to porovnávala s klasickou italskou, kde lze chuť ingrediencí plně vychutnávat a i malý jedlík sní celou pizzu. Ale ta křupavoučká kůrka, zlatavé těsto s jemnou příchutí vybraného druhu se úplně rozplývá na jazyku, hlavně když si člověk posedí na místě a nebere si ji s sebou domů. I z krabice je dobrá, ale ta čerstvoučká, no mňam!

Ve městě bylo dost chladno, ačkoli jsme v Pictonu chodili v kraťasech, ve Wellingtonu foukalo a lidé už běžně chodili v zimních kabátech. Prošli jsme si centrum, pár obchodů s outdoorovými věcmi a nachystali jsme se na naši městskou klasiku, umění a příroda = muzeum a botanická zahrada. Národní muzeum Te Papa (foto zde) situované u přístavu a obrovská budova je vidět už z dálky. Muzeum je interaktivní a dost velké – šestiposchoďové. Obsahuje dlouhodobé exhibice i krátkodobé výstavy, za které se platí. Jinak je celé muzeum zdarma. Flóra, fauna, vycpaná zvířátka, zkameněliny, obrovská naložená oliheň, maorská kultura, zemětřesení či zlatá horečka, to všechno jsme proběhli za necelé 3 hodiny a pořád to ještě na návštěvu bylo málo. Zahráli jsme si na novozélandské celníky a ve „skladišti“ hledali rostliny nebo zvířata, které by se omylem mohly dostat do země. Nebo pomocí digitální technologie si pohrát s vlastními fotografiemi a podobně. Zajímavé pro mě bylo přečíst si o třech článcích – ustaveních, které byly sepsány s maorskými náčelníky a královnou Alžbětou o obývání Nového Zélandu. Proudí tam návštěvníci z celého světa, od otevření se mnohonásobně zvýšil turismus v celém Wellingtonu. Samozřejmě si můžete odpočinout v místní kavárně, děti zabavit v dětském koutku nebo si koupit suvenýry v obchůdku. Nikde v muzeu nepotkáte důchodce, kteří sedí v koutku a sledují, jestli na něco nesaháte. Naopak Vám mladá posádka ráda pomůže a doporučí, kam se zajít podívat, pokud máte nějakou speciální zálibu. Nebo jako nás s úsměvem a decentně vykáží z prostor, kde nemáme, co dělat... no náhodou jsme zabloudili k přednáškovým místnostem, kde se zrovna konala nějaká konference. :-)

Po pár hodinách jsme tedy vyzvedli auto z veřejného parkoviště a zaplatili neskutečně drahé parkovné. Doporučuji parkovat u muzea nebo u nádraží, tam mají alespoň nastavenu maximální denní limit, který se vyplatí, než platit hodinovou sazbu. A vydali jsme se do zeleně. Kličkovali jsme po městě, prali se s jednosměrkami a nadrzo jsme vjeli do botanické zahrady, kde jsme kupodivu objevili parkovací místo.

Wellingtonská botanická zahrada je hodně kopečkovitá, v návštěvnickém centru mají udělaný výhled na různé typy stromů z různých koutků světa. Zajímavá prohlídka by byla i budova meteorologické stanice, ale už jsme to nestihli a nevím, zda-li něco takového poskytují. Každopádně je to stanice poskytující informace o počasí pro celý Zéland, a že to je občas kumšt, to ráda potvrdím.

Hei Tiki - symbol oslavující předky nebo narození nového života. Buď jsou to obrovské totemy, nebo vyřezávané sošky či přívěšky na krk. Darování tiki přináší jeho vlastníkovi sílu.

Umění i příroda

Tyto dva koníčky jde krásně skloubit na východním pobřeží. Když jsme přijeli do města Christchurch, byli jsme zvědaví na další přeplněné a hlučné město. Ale kupodivu jsme asi měli štěstí, večerní procházka se zmrzlinou se mi celkem líbila, i když jsme se v centru moc neorientovali. Lidí ani nebylo moc, možná se přesunuli do čtvrti s bary a hospodami, kterou jsme nenašli a ani nehledali. Už nám zase byly vhodné holiday parky a spaní ve stanu, protože jsme měli klid a soukromí. Časem si člověk zvykne, že vstává později, až sluníčko trochu vyleze, ohřeje se ve srpše a následně kafíčkem a dobrou snídaní a odjíždí se těsně před 10 hodinou.
Další den jsme si udělali naše obvyklé kolečko jako v předchozích větších městech: navštívit "íčko" (informační centrum), vzít si mapu města, zkontrolovat aktuální předpověď počasí, najít parkování, projít si město, mrknout po obchodech (speciálně po outdoorových), koupili jsme Zbyňovi už třetí brýle (má to ale spotřebu...:-) ), navštívit Cantebury Museum (k vidění největší oliheň, která byla kdy ulovena) a pokochat se flórou v botanické zahradě. Bylo opět krásné počasí, nafotili jsme květinky pro naše maminky (všechny fotografie zde), ať se mají čím potěšit a vymyslela jsem výlet na Banks Peninsula. Podobně jako u Dunedinu byl u Christchurch poloostrov s kopečky a podle mapy s výhledy, vinicemi,... bohužel se ukázalo, že než jsme se vymotali ze samotného velkoměsta, Banks poloostrov byl další hodinu cesty autem. Rozhodli jsme se tedy objet město přes přístav, zkusili jsme opět další šílenou klikatou a kopcovitou cestu skrz vyhlídkovou cestu (scenic route), projeli se parádním moderním tunelem a nafotili a kousek se prošli u gondoly s výhledem na město. Zrovna jsme stihli západ slunce, nahoru jsme už ale nejeli a za tmy se vrátili přespat do holiday parku.
Druhý den jsme zajeli do obchodu, který jsme navštívili předchozí den a kde měli výborné slevy na boty. Samozřejmě, jak to bývá, nějakou drahou věc si v prvním obchodě si vyberete, ale hned jí nekoupíte, že třeba bude něco někde levnějšího, případně lepšího. A nejen že to nenajdete, ale tu původní vám ještě prodají.... vybrala jsem si trekové boty s membránou Goretex za výbornou cenu, v prvním obchodě. A tak dlouho jsme hledali a zkoušeli, až jsem se vrátila do onoho prvního obchodu. Ne, naštěstí tentokrát pan Murphy nevyhrál a já si boty koupila. :-) Bohužel po slibu, který jsem si dala na Mt Cook, že už nikam nepolezu!!! mně mrzelo, že boty zkusím kdo ví kdy. Nicméně jsme byli na pobřeží a cestovali jsme dál na sever skrz placaté pláně s občasnými kopečkami, moc mi to líto nepřišlo.
Pobřeží na sever nám všichni vychvalovali, že to je dokonce moc hezká cesta na řízení. Nejdřív jsem nechápala, co může být po Mt Cooku sněhu a jezerech na plážích a cestě hezkého?


Ale měli pravdu, těžko popisovat, ale když svítí sluníčko a mořská voda naráží na skály, valí se k pobřeží a nad mořem je opar z kapiček vody, je to paráda. Nejlépe někde zastavit a jít se vyčváchat. Když ale člověk vyleze z prohřátého auta (klimu už jsme úplně přestali používat), zafouká studený vítr a na plavání v ledové vodě není ani pomyšlení. S příjemné náladě jsme dorazili do městečka Kaikoura, která se pyšní vyhlídkovými plavbami za delfíny a velrybami. Dali jsme si k obědu další fish and chips a šli se projít na ty delfíny. :-)

Viděli jsme zase tuleně a lvouny, Zbyňa viděl dokonce mrtvého, pokochali jsme se výhledy na pláže, na kopečky s pastvinami a telátky, pohledem na "zamlžené" městečko", jenom ti delfíni ani velryby nebyly.
Protože už jsme nějaký čas byli v kontaktu se Zdendou a Míšou, tu dobu už byli kousek od nás, snažili jsme se nějak cesty zkřížit. Napsali nám místo, kde přespávají a protože jsme to měli po cestě, vydali jsme se hned na cestu. Projeli jsme si městečko Bleinheim, který je prý také pěkné, ale my jen nakoupili zásoby (piva) a mířili k nedalekému stanování. Kdybych věděla, jaké místo děcka vybrali, asi bychom tam nejeli... ale Zdenda to věděl, tak mi to schválně do SMSky nepsal. Táhli jsme se po štěrkové cestě, zákrutama, úzkou cestičkou děsně do kopce a já měla nervy nadranc. Už nějakou dobu nám "lítala" ručička na tachometru, když jsme do takových kopců jeli, problém je v řazení na dvojku v kopci. No hrůza, ale dojeli jsme a pořádně jsme to setkání oslavili. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme tam jeli, potkali se, popovídali a ráno s malou opičkou jeli každý svým směrem.
My tedy do Pictonu, který jsme si ještě jednou prošli, nafotili Sounds a vyjeli nejbližším trajektem směr sever. Na jižním ostrově jsme tedy strávili něco přes 5 týdnů a dle mého "plánu" nestihli jen jedno místo Arthur's Pass, jehož trek byl značen jako obtížný. Takže jsem byla nakonec ráda, že jsem to absolvovat nemusela. :-)
No a naše cestování stále ještě neskončilo, protože jsme měli asi 4 dny do návratu do Aucklandu. Na jednu stranu jsem se už těšila na postýlku, střechu nad hlavou, chození na fakultu a do posilovny, vaření a pečení, na druhou stranu se mi do obrovského města vracet vůbec nechtělo. Co jsme si ale ještě před návratem na sebe nachystali, to se dočteš zase příště. ;-)

Aoraki National Park

Po dlouhém cestování po pobřeží, po městech a placatých krajinách jsme se rozhodli vyrazit zase do hor, dál od lidí. Další plánovanou zastávkou byl Aoraki neboli Mount Cook region, který je součástí Jižních Alp. Jelikož jsme si nesáhli zatím ani na jeden ledovec, doufala jsem, že v tomto ráji ledu a sněhu se nám to podaří. Cíl dostat se do hor a krásné krajiny se sněhem se nám podařil, lidí však bylo všude plno. Navíc nám Mt Cook vyšel na víkend, takže jsme na noc ve vesničce ani nemohli najít cenově přijatelné místo. Kemping byl sice volný, ale naplánovali jsme si na další den náročný výstup na horu vedle Mueller ledovce, tak jsme chtěli přespat v pohodlíčku... ale postupně. Po cestě jsme navštívili několik přehrad, protože u města Twizel ještě před Aoraki je vytvořeno, někdy i uměle, množství jezer, do kterých teče voda už z ledovců. Elektřina je vyráběna moderním Waitaki hydroelektrárnami. Opravdu zajímavá místa, dovnitř jsme se sice nedostali, ale přehrady mně vždy fascinovaly, už kdysi v Holandsku.

Fotografie k povídání zde.

Po poledni jsme přijeli do vesničky, dali si na sluníčku kafe a kochali se krásnou vyhlídkou na hory, byla vymetená obloha a teploučko. Na odpolední tříhodinovou procházku jsme se vydali do Hooker valley k Hooker ledovci a ledovcovému jezeru. Jednoduchá procházka se dvěmi lanovými mosty, jezerem a v dálce s čelem ledovce. Až k ledovci jsme bohužel nedošli, neustále se hýbe, ani nevypadalo, že by se až k ledovci chodilo, ale bylo krásně vidět, jak se ledovec prokládal vrstvami sněhu a prachu. Celkově byl na povrchu ledovec zaprášený a voda, která tekla do řeky a do vzdáleného jezera Pukaki, byla až bílá. Ke konci dne už se začaly dělat mráčky, takže se Mt Cook (3753 m n. m.) schoval do oblaků, ale doufali jsme, že další den bude vidět krásně.
Vymysleli jsme přespání v pár kilometrů vzdálené chatě, pesimisticky pojmenované Unwin Hut, která patřila spolku horolezců, a my jako nečlenové zaplatili $25 za noc každý. Vybavení bylo fajn, spali jsme na posteli v tzv. dormitory, tj. v jednom velkém pokoji s několika postelemi. Ale v chatě bylo celkem jen 7 lidí včetně nás a pokojů bylo více, někteří dokonce přespávali ve společné místnosti, kde si topili v kamnech. Takže jsme měli pokoj pro sebe a bylo to příjemné pospinkání. Štěstí, že jsem si tak odpočinula.
Další den jsme začali šplhat k Mueller Hut, převýšení z vesničky bylo přes 1000 m a fakt to byla síla.

Výhledy ale stály za to a ačkoli nás už v půlce bolely kolena a jak jsme už toho chození měli dost, tak jsme dostali i ponorkovou nemoc, vyšlápli jsme to s četnými přestávkami až k výhledu na ledovec a užívali si prťavost člověka v ohromných horách. Zhora bylo vidět vodopády, krystaly ledu a z druhé strany ledovce se ozývaly laviny. Na naší straně jsme bohužel neviděli nic. Bylo krásně vidět městečko, jezero a přírodní útvary, které ledovec za staletí vytvořil.
Cesta dolů už byla spíš utrpením, protože výhledy se moc nezměnily a kolena bolely víc a více. Zaskočili jsme ještě na Kea Point, kde by dle názvu měli být vidět prý otravní ptáci. My jsme bohužel takovou zkušenost neměli, ačkoli jsem ve všech příručkách četla, ať si dáváme na ptáky Kea pozor, že zobákem dokáží rozklovat i koženou botu, ale Keu jsme spatřili ve volné přírodě snad jen jednou, z dálky.
Ve vesničce bylo naznačena spousta trečíků kolem, s výhledy na ledovce, ale uznali jsme, že po výhledech z 1800 m n. m. se nemá cenu zdržovat v bushi, kterou už tak nemusíme. :-) Zajeli jsme tedy pouze na Tasman ledovec, už jen v páskáčích jsme vyhopskali k Blue Lakes, které moc modré nebyly, a k jezeru, kde byly vidět kusy ledovce, a v dálce opět zaprášený ledovec. Tasman Glacier je jeden z nejdelších, má 29 km a po hřebínku nad ním vede cesta asi 6 km, po které si bohatí turisti mohou zaplatit svezení a chudí turisti se tam projít. Opět je ale čekala "dálnice", kde jezdí auta se 4x4, a kolem je výhled na zaprášené cosi zvané ledovec. A to nás moc nelákalo. Ovšem hezká 6ti hodinová procházka to bude v zimě, když bude ledovec pokryt sněhem a snad už DOC obnoví chatku na konci treku k přespávání. S Mt Cookem jsme se tedy rozloučili, složili jsme poklonu všem, kteří tam vylezli, a u památníku pomysleli na ty, kteří tam umřeli. Poslední záznam byl dokonce z roku 2004.

Dojeli jsme téměř k jezeru Pukeke a přespali v holiday parku s dopřáním si postýlky. Spaní za $25 bylo parádní a ještě jsem si pěkně popovídala se spoluspící Angličankou. :-)
Následující den do Aoraki přišly mraky a Mt Cook se zase schoval. Zastavili jsme se v nedalekém městečku Lake Tekapo, prodrali se hejnem Číňanů a podívali se na "historický" kostel z 19. století (se strašně moderním oknem!) a na památník pejska, který našel cestu skrz Alpy. Nejlepší byla návštěva místního kopce Mt John s observatoří s výhledem na město, jezero a už vzdálené Alpy a Mt Cook. Natočili jsme vídejko, dali si kafíčko a frčeli směr Christchurch.