Rotorua - město zkažených vajíček

Toť specifický puch města, nachází se v něm totiž spousta sirných jezírek a hodně děr rozesetých jen tak po městě, ze kterých stoupá pára a výpary. Na státní svátek 27.10. neboli Labour day (poslední pondělí v říjnu) měli volno i kamarádi Zdeněk s Míšou (dále jen Češi), kteří se do Rotoruy přesídlili už před 14 dny. Potřebovali jsme si udělat volno, trochu si oddechnout od hnusného šedého spěchajícího Aucklandu a vydat se do přírody. Původně jsme chtěli navštívit i rezervaci, les a park Coromandel, kde jsem měla na jednu noc domluvený nocleh přes CouchSurfing (web nadšenců do cestování a poskytující zdarma přespání na pár nocí ve svém domě), nakonec jsme kvůli nejistému počasí cestování zkrátili a jeli rovnou do Rotoruy. Celkově je to asi 280 km a autem se to stíhá za 3 hodiny. My jsme se rozhodli cestu odstopovat. Našla jsem jižní část Aucklandu, kam ještě jela hromadná doprava a odkud bychom mohli legálně stopovat (na dálnicích je to samo zakázáno). V neděli ráno jsme vyrazili na autobus v hnusném počasí, místy se déšť proměnil v pěkný slejvák. Ale naštěstí jsme moc nepromokli a bus nás za hodinu dovezl za město, kde se mraky jen honily. Chvilku jsme stopovali, pak nám zastavila jedna paní a poradila místo kousek vzdálenější, těsně u nájezdu, ale hned na to nás vzal starší týpek a hodil nás cca 30 km dál. Zastavil právě včas, protože se řítila další sprcha a Zbyněk to asi o 30 sekund nestihl a měl komplet mokré nohavice. Pán nás vyhodil na pěkně blbém místě, sice tam byl výjezd (teď už to nebyla dálnice, ale jen nějaká větší silnice), ale auta tam švihala stovkou a málokdo na křižovatce zpomalil. Asi po 20 minutách nám zastavil Ind, který nás hodil těsně k Hamiltonu. Kolem Hamiltonu nás svezli mladí Rakušani a pak přišla nejhorší část cesty. Když jsme se vyhřáli a trochu osušili, snědli jsme oběd a zastavil nám Maor. Už při nasedání jsem cítila puch marihuany a bohužel pozdě jsem si všimla otevřeného piva, které upíjel. Rozjel se, už jsme necouvli. Původně jel jen do města Cambridge vzdáleného 20 km od Hamiltonu, ale nakonec se tak rozvykládal, že nám po cestě koupil krabičku jahod a zavezl nás půlku cesty do Rotoruy. Nejdřív jsem si musela zvyknout na to, že nesrozumitelnou angličtinu prokládal maorskými slovy, pak jsem mu přidržovala volant, když si potřeboval otevřít pivo, a ještě mě čeká praní Zbyňkovy mikiny, když si o jeho pásy zašpinil rameno. :-) Byl hrozně hrdý, že je Maor, nesouhlasil se systémem, který zavlekli bílí, vůbec celé vydělávání peněz a modernizace země mu přišla jako zotročování. Takže při řízení chlastal, ptal se, jestli si chceme zakouřit a nadával na bílé... trochu děsivá představa. :-) Ale byl zvědavý, proč jsme přijeli, co děláme, jak se nám tu líbí apod. Konec cesty nás vzali dva mladí Kiwíci, ti z historky o Maorovi měli děsnou srandu a chovali se jako teenageri, co Maory opovrhují. Takže ta nevraživost je asi vzájemná.
Vysadili nás v hlavním městském parku se sirnými jezírky, hned jsme si to tam museli prošmejdit, i když Češi už měli po práci a čekali na nás. Nakonec nám trvala cesta něco přes 5 hodin. Prošli jsme si park, nadýchali se první várky smrádku, pak jsme si hodili věci k Čechům a ti nás provedli po centru, po městě, po pěkných místech. Protože byli unavení z práce, večer jsme strávili povídáním u televize.
V pondělí nás už od rána vítalo sluníčko a my se vydali do termální oblasti Wai-o-tapu, kde je turistickou atrakcí gejzír Lady Knox. Když jsme přijížděli na parkoviště, divili jsme se, proč už všichni odjíždějí, protože každý den tryská gejzír 10:15 a my měli ještě půl hodiny čas. Po zakoupení lístku za vyděračskou cenu nám popsali cestu, kterou se ke gejzíru dostaneme a my nasedli do auta a jeli za všemi "odjíždějícími", představení se konalo mimo park. Našli jsme si místo v "hledišti", smísili se s ostatními turisty, kterých tam bylo asi 300. Celkm výdělečná činnost na to, že povzbuzují a vyvolávají stříkání gejzíru kouskem mýdla. Poté, co průvodce odvykládal pár vtípků a informace o chemické reakci, která vzbuzuje stříkání, hodil do otvoru mýdlo, po pár minutách začala díra pěnit, pak bublat a nakonec chrlit vodu. Povinně jsme se u gejzíru vyfotili a vrátili jsme se zpátky ke vchodu do parku. Něco přes hodinu jsme procházeli park a čuchali další výpary ze sirných jezírek, děr a vodopádků. Některé bublaly či smrděly méně, některé měly zajímavou barvu až z toho Zbyňka začala bolet hlava. Vyrazili jsme proto zpátky k Rotoruře a ještě po shlédnutí bahenního jezera, které také bublalo a vystřikovalo, nechal Zdenek Zbyňka řídit... s Míšou jsme vzadu občas "jujkaly", protože se Zbyňa občas řítil mimo správný směr. Ale trvalo jen chvilku než si zvykl, automat udělal většinu práce a pak už to bylo v pohodě. Na odpoledne jsme našli další rezervaci, tentokrát s pralesem, dvěma walky a několika tracky. Vybrali jsme asi 2 hodinový track a prošli se celkem kus po parku. Většina cest je opravdu krásně upravená, ani děti či starší lidé nemají problém. Když jsme se unavili, Zdenek nás svezl ještě ke dvěma jezerům, kde jsme se chtěli vykoupat, ale voda byla strašně studená a pořád ještě foukal studený vítr. Holt si na léto ještě chvilku počkáme. Večer jsme se zase zastavili v supermarketu koupit si nějaké jídlo a vínko a udělali jsme si promítání filmu u Čechů. Protože jsme byli unavení, brzo jsme odpadli.
Poslední den pobytu, v úterý, jsme se vydali směr Hamilton. Počasí už se nějak škaredilo, tak jsme se po cestě zastavili v městečku Cambridge, kde byla jedna hlavní ulice, prťavé muzeum a prťavý parčík s jezírkem. V Hamiltonu jsme strávili něco přes hodinku v zahradách, kde to bylo úplně parádní. Sice nám občas poprchávalo, ale park je rozdělen na několik zahrad, které jsou tematicky rozděleny, jeden kout je japonská zahrada, jiný čínská, italská renesanční, americká moderní atd atd. Všude pěkně zeleno, naaranžované typické stromy, keře a květinky. Bylo to parádní, část parku za jezerem už jsme ale nestihli projít, terén by byl asi podobný jako nějaký lehký trek na procházky s pejsky. No a pak už nás Češi zavezli na sever Hamiltonu na stopovací místo a odjeli domů. Bylo něco kolem 1 hodiny a po chvilce (na křižovatce jsme počítali červené, takže asi po 1 červené) nám zastavilo celkem luxusní auto s dvěma chlapci tmavé pleti. Když jsem se nahnula do okýnka, málem jsem upadla, jak tam měli zakouřeno. Navíc ještě řidič prohlásil, že nás sveze, ale jen když mu dáme nějaké peníze. To jsem odmítla a on ještě chvilku přemýšlel, jak by mě přesvědčil. Nakonec jen zopakoval, že bude chtít peníze a když jsem mu znova řekla, že si raději počkáme na někoho jiného, odjeli. Jsem ráda, takový smrad bych asi takovou dálku nevydržela a navíc mi nebyli sympatičtí, až jsem se bála, jestli by se nám něco nestalo. Pak nám zastavila paní, která nám nabídla, že nás hodí na lepší místo ještě kousek za městem, že taky hodně stopovala, když byla mladší. A hlavně, že si máme dávat pozor, ke komu sedáme do auta, vždycky se můžeme rozmyslet a říct, že si nejsme jistí... dobrý nápad! A pak už nám zastavila mladá holka v jeepovi, pohodlná cesta s příjemným povídáním, Zbyněk se hodinku prospal a z Papakury, kde nás vyložila na nádraží, jsme si zkusili jet vlakem. Vyšlo to možná drobet levněji než autobusem. Jeli jsme asi ještě hodinku, bavila jsem se posloucháním a sledováním chlapců, kteří jeli ze školy. Musí tady nosit stejnokroje, takže jsem se u toho bavila, i když jsem byla unavená.
Domů jsme dojeli v parádním čase, v 17 hodin, a já jela do sboru a Zbyněk na volejbal. To jsme si to užili, mě to pomohlo a naladilo, že zase chvilku v Aucklandu vydržím než mi začne být smutno po zeleni a čerstvém vzduchu. Dík Zdendovi a Míše za skvělou pohostinnost a společnost a těším se na další společné plány. Nyní máme vyhlídky na víkend sportovní (Zbyňkovy zápasy) a zpívající (nedělní koncert v katedrále). Ahoj! :)

Náklady na jednoho: bus na jih Aucklandu - $8,70; vstup do termálního parku $27,50; příspěvek na benzín - $7, cesta vlakem do Aucklandu $7,20 + finance za jídlo.

Po měsíci...

Již je to měsíc, co jsme pryč z České republiky a tak nastává čas první rekapitulace... Letmo pohledem na finanční situaci jsme se samozřejmě plácli přes kapsu a podle toho, co nám tu všechno chybí, se budeme plácat ještě pár měsíců. Největším výdajem byly kola a pak jídlo. Když jsme počítali, co tu všechno pro... jíme, je to cca 4000Kč na jednoho. A to ne, že bychom si nějak užívali, nakupují se věci v akci a na střídačku jsou to těstoviny na 100 způsobů, kus-kus se zeleninovými směsmi, rýže či brambory s kuřecím masem nebo rybou. Cena jídla ve školním "bufetu" tu vyjde nejméně na $5.50 (těstoviny do krabičky) nebo jídlo v čínské, korejské restauraci $10.
Jak jsme na tom byli s aktivitami? Letmo zrekapitulujeme... předminulý týden jsem chytla před víkendem angínu kombinovanou s lehčí chřipkou, ale během pár dnů jsem to vyležela. Minulý víkend jsem při výletě spadla z kola a léčím si odřeniny na dlaních, na bradě a naražené levé zápěstí. To mi ještě chvilku zabere... a tak jsme se dostali ke zrekapitulování levostranného života na NZ. Je to pěkně na prd... člověk, když si změnu nevyzkouší na vlatní kůži, ani by si ji neuvědomil. Tak například: zamykání odemykání zámků doleva, otevírání kohoutků na vodu doleva (tak to je prý stejné, každopádně tady nepoužívají baterie, tak si to nepamatuji), vyměněné strany brz na řídítkách kola, ... Tak se mi stala nehoda. Brzdila jsem pravou rukou zadní kolo... jenže ejhle, ono to nebylo na zadní kolo, ale na přední. A zatímco přední kolo stálo - brzda je zdá se příliš citlivá, zadní pokračovalo dál a já letěla přes řídítka. Mohla za to paní, která vstoupila s kočárkem na přechod, když jsem se rozhodovala, že teda zatočím vlevo... a to jsem chtěla pouze přibrzdit. Teď u je mi do smíchu, ale Zbyněk mě z hlavní asfaltové silnice sbíral dlouho. Naštěstí mě žádný řidič zezadu nepřejel, ale naopak mi nějaký pán věnoval pár náplastí. Bradu jsem naposledy měla rozbitou v 6-ti letech... Přemýšlím, jestli bych tento týden neměla raději zůstat zalezlá pod peřinou. :-)
K rekapitulaci stavu věcí, které budou potřeba na výletování... Studenti na NZ totiž mají prázdniny 3 měsíce a půl, od poloviny listopadu do začátku března, takže i my se v létě někam vydáme... už se nám to krátí, léto začne, co by nevidět. Takže jsem si pořídila spacák, extrém do minus 22, což v létě asi nevyužiju :), a Zbyněk koupil stan pro 3 osoby. Resp. pro nás 2 a baťohy.


Další nákupy omezujeme, až co bude potřeba, například cyklistické oblečení je tu tak drahé, že si Zbyněk raději nechá poslat z ČR to stávající, mě asi čeká nákup. Tedy aspoň vyztužených kalhot... Nějaké oblečení jsme koupili v místním second-handu, kdo by si pomyslel, že budu chodit v "druhé ruce", ale ani Číňani tu nemají extra levnější věci.
A rekapitulace práce na fakultě přijde zítra... oba se Zbyňkem máme prezentace. Ale neočekávám, že by nás poslali domů. :-) Takže si dennodenně užijeme cestu na fakultu, já pěšky s MP3 přehrávačem, Zbyněk na kole a večer si "ťukáme" ještě doma.
O víkendu jsme byli navštívit botanickou zahradu cca 30 minut od centra. Jeli jsme zase s partou autem a protože původně plánovaný Fiji festival nestál za nic, kochali jsme se krásným počasím a uklidňující zelení s barevnými květinkami v obrovském parku. Festival se konal na malém náměstíčku ve vzdálené městské části Manukau a kromě hlavního pódia odkud se ozývala netradiční hudba a zpěv z úst nějaké mužatky jsme měli možnost shlédnout stánky s orientálním jídlem a spoustu občanů tmavé pleti. Nechtěli jsme riskovat odumření chuťových buněk z kořeněných jídel, pivo ani jiný alkohol se na veřejných místech neprodává, takže jsme to vzdali asi po 10 minutách.
V zahradě jsme pak strávili asi 2 hodiny a většinu jsme si prošli a nafotili. Je čím dál hezčí počasí, takže to často táhne ven, i když já jsem pořád taková zmrzlina, že jsem ráda, že jsem si přivezla svou zimní bundu. :-)
Fotky k prohlédnutí ve fotogalerii...

Auckland Domain a War Memorial Museum

Dnes už se mi udělalo lépe, nachlazení jsem už zahnala, resp. asi přenesla na Zbyňka, tak popíši krátký sobotní výlet do Aucklandského parku a muzea.
Ačkoli už jsem v sobotu cítila známky přicházející nemoci, bylo krásné počasí a rozhodovali jsme se mezi ZOO a muzeem. Vašek s Romanou nás sice lákali autem zase na nějakou beach, ale chtěla jsem zůstat ve městě pro případ, že se mi udělá hůř. Nakonec jsme dojeli do centra autobusem a prošli se mezi univerzitami do Auckland Domain. Všechny fotky zde.

Překlad domain zde znamená zelená, rozložitá, travnatá plocha, takže velký park.

Trochu jsme to prošli, pokochali jsme se zelení, klasický park, stromy, lavičky, tráva, narazili jsme na Lovers Walk, takže i když byl v rekonstrukci a byl tam zákaz, museli jsme si to projít. ;-) Ale byla to jen pěkná stezka kolem říčky. Pak jsme došli ke kachnímu koupání (Duck Ponds) a vyplašili houf holubů a vrabců, kteří se nechávali krmit. Čekala nás pastva pro oči v podobě botanické zahrady, i když jsem měla rýmu, cítila jsem krásnou vůni orchideí, tulipánků a zmijovců. :-) Mamčo, kytičky hlavně pro Tebe. V druhém pavilonu/skleníku byly zase tropické rostliny. I když moc nechápu, proč to měli ve sklenících, venku to vypadalo podle mne zrovna tak. A dostal mě záhon petrželky, asi taky exotika. :) Třetí nezastřešený pavilon byl věnovaný kapradinám a rostlinám stejné čeledi. Některé z kapradin jsme neviděli ani na vršek, jak byly vysoké.

rybíček v tropickém skleníku

Kousek od botanické zahrady se pak majestátně tyčilo museum. Z dálky kolosální bílá stavba, která mi však při bližším obhlédnutí přišla jako velký barák se škaredými okny. Na to, že mají vše relativně "nové" si s tím mohli více vyhrát, trochu ozdob, načančání... Před obchůzkou jsme si dali kafčo a čokoládu na posilněnou v místním cafe baru a já vyzkoušela, jak se zamykají skříňky na úschovu baťohů. Poté, co jsem si vítězoslavně rozměnila 2dolarovou minci na dvě 1dolarové, jsem se chtěla ujistit (tak jako jsem to dělávala v ČR), že se skříňka odemkne bez problémů a dolar vypadne, takže nebudeme muset řešit zablokované věci. Vše v pořádku, skříňku jsem zamkla, odemkla... a dolar nevypadl. Co že jsem? Zase moc aktivní... A tak mně napadá, nemáte návod, jak nic neřešit? (Marihuanu néé.) :-) Tak to bylo pro zasmání.
Samotná prohlídka třípatrového muzea byla rozčleněna do tématických okruhů věnovaných Maorům, jejich historii a umění, novozélandské fauně a flóře a memoárům z válek a nepokojů. Cena vstupného $5 byla podle mého názoru nízká na to, jak bylo muzeum velké a zajímavé. Maorské artefakty byly pěkné, bylo možno vidět totemy, speciální nástroje, ozdoby a pak také napodobeniny věcí, které okoukali, když se NZ postupně osídlovala Pahuka (bílým přistěhovalcem).

podobizny slavných náčelníků a králů Maorů

V druhém patře věnovaném vycpaným zvířátkům, rostlinkám a hlavně také vzniku kontinentu Austrálie s NZ, sopkám a sopečné činnosti jsem strávila nejvíce času. Nejvíce mne nadchla ukázka, co by se stalo, kdyby v Aucklandu vybuchla sopka... Seděli jsme na gauči v obýváku, koukali na televizi, kde mluvili o evakuaci města a seizmických otřesech, a najednou prásk, z okna bylo vidět bublající vodu za přístavem, země se začala třást a za zvyšujícího dunění začala z vody stoupat pára, pak šedý dým, který se změnil v černou masu valící se na nás společně s kusy odlétávajících kamenů... a my umřeli... asi. To se mi líbilo, se zvykovým i pocitovým efektem jsme si uvědomili, že před takovou katastrofou bychom asi neutekli... podobně jako před tsunami.
Poslední patro už se mě moc netýkalo, začalo mi být špatně, Zbyněk si ho tedy proběhl. Jednak se člověk mohl seznámit s historií, jak začalo objevování a osídlování NZ, pak také nepokoje mezi samotnými Maory o území šířící se od severu k jihu (na severu dostali zbraně nejdříve), a také se mohl seznámit s fakty, kolik lidí umřelo ve světových válkách. V první za obrovských ztrát (každý třetí muž) pomáhali Británii a Francii, v druhé světové válce je masakrovalo Japonsko a posílali lidi bojovat proti Hitlerovi. Trochu smutné na závěr, proto jsme raději utíkali domů, abych se mohla v posteli vyléčit.

Pro zasmání, ale i pro poučení... takže bajka? :) Zbyňa v supermarketu objevil vyloupané škeble naložené v kyselém nálevu jako slanečky... tak že je musíme zkusit. Vzali jsme ty s cibulí, že to bude nejpodobnější chuť, kterou známe. Kelímek cca 150g, cenově to šlo. Doma si Zbyněk hrdinně vložil jednu celou škebli do úst a žvýkal... žvýkal srdnatě až do konce. A pak řekl, že to nechce. Já jsem hrdinně ukousla asi pětinu... a pak ji vyplivla. Bylo to místy tvrdé, chuť to teda mělo podobnou jako uzenáče, ale... část jsem nasekala do salátu, kde jsem chuť přerazila dresinkem, a zbytek jsem chtěla zpracovat do těstovin. Nakonec jsem si to rozmyslela a raději to vyhodila. No more mussels. :-) Možná až se naučím připravovat je jako teta Collette ve Francii, pořádně provařit s červeným vínem. Chystáme se na krevety, ty už jsme ochutnávali a jsou cenově dostupné. To se holky těšte! ;-)

doma, na fakultě, na výletě...

Blíží se další víkend a další týden je za námi. Připadá mi, že to utíká strašně rychle, přes den jsme na fakultách, večer přijdeme domů, udělám večeři, Zbyněk jede případně trénovat na volejbal a hned je půlnoc. Chodíme do centra, kde máme oba univerzity, většinou pěšky, což zabere cca 35 minut. Ne, že by to byla ztráta času, člověk se příjemně projde, ale čas pak letí. Zatím se často střídá sluníčko s přeháňkami, ale prý asi měsíc než jsme přijeli, pršelo vkuse třeba 3 dny. Časem budeme jezdit do školy i na kole, ale zatím si netroufáme a také nemáme zajištěnou kolárnu, venku kola nechávat nechceme. Část Mt Eden mi přijde dost bezpečná, občas v parčíku potkám "houmlesáka" nebo partu podivně vypadajících lidí, ale večer jsem zatím neměla problém. V centru už je divných lidí více a většinou mě místní varují, ať po centru a v přilehlých částech nechodím po setmění sama. Jsem ráda, že jsem nakonec nevzala ubytování na kolejích v centru.
Dneska mě skolilo nějaké nachlazení, snad to nebude angína, zkusím to vyležet, protože jsme chtěli jít zítra do muzea a trochu se projet na kolech.

Ještě se vrátím k výletu, který jsme podnikli v pondělí s Čechama (fotky na Picasu). Všichni měli volno, takže jsme si ho udělali taky, a vyjeli jsme na sever. Nebylo nic moc počasí, ale aspoň nepršelo, takže Vašek se Zdendo chtěli jet vyzkoušet nové neoprény do moře, případně si půjčit surf. První jsme navštívili pláž a rezervaci Long Bay. Krásná dlouhá pláž s bílým pískem (na západním pobřeží je písek jen černý), spousta travnaté plochy na pikniky a na opalování, žádné atrakce ani stánky. Dost foukalo, ale byl odliv, tak jsme si prošli krátký walk po značené stezce po pláži a zpět po pevnině. Vyjeli jsme dál a asi hodinku od Aucklandu nás vysadili na treku Okura. Se Zbyňkem jsme nechtěli jet na další pláž, kde bychom mrzli. Kluci i s Romanou a Míšou pokračovali na Orewa Beach, kde se počváchali v neoprénech, pak se projeli "v motokárách na bobové dráze" a za 3 hodiny nás vyzvedli po cestě zpět. My jsme si mezitím prošli parádní prales, nebylo kam zabloudit, cestička byla upravená, vše pěkně značené a náročnost opravdu minimální. Kiwíci mají zvyk chodit bosi, takže i proto bývají cesty pěkné. Potkali jsme maminku s dvěma prckama (cca 8 let) a boty jim nesla v ruce. :-) Místy byla bahňačka, tak jsme se pak prošli i po pláži. Cestou nás chvilku hřálo sluníčko a pak jsme se rychle oblékali, když na pláži začalo foukat a přehnal se prudký déšť. Příjemný výlet na půl dne.

No a jak to chodí přes týden na fakultách? Já už jsem tam "jako doma", mám přidělenou kancelář, počítač (jen ještě čekám na identifikační číslo a nějaké formality k přístupu do knihovny atp.), donesla jsem si tam hrníček a na kafe a čaj chodím zadarmo do zasedačky. Scházejí se tam lidé z ústavu, přes poledne hrají bridže, čtou noviny, povídají si... V úterý, čtvrtky chodím na semináře pro 7 lidí, které vede pan profesor John. Sice se moc nechytám, ale terminologii si časem osvojím. A ve čtvrtky také bývají workshopy, kde se sejdou spolupracovníci (kamarádi) Johna, řeší se nějaká ta matematika, nebo co je nového ve světě numerické analýzy, ukazují se fotky z konferencí atp.

kancelář, u okna mají místo Číňanka Valerie a Němec Daniel

John Butcher je skutečně kapacita, všichni v oboru ho znají a já lituji, že jsem se o něm dozvěděla tak pozdě. Možná bych přemýšlela jet dělat celé Ph.D. tady. A konečně je zde přístup, že se na numerickou analýzu nekouká jako na podřadný obor. (Jako např. na domácí fakultě, která je postižená informatikou.)
Po workshopu chodíme společně do blízké čínské restaurace, kde si sedneme ke kulatému stolu, uprostřed je kulatý otočný podnost a kolegyně Číňanka Angela nám dělá vrchní objednávačku. Číšníci obcházejí s tácy nebo vozíčky naplněné miskami, ve kterých jsou různě velké porce různých druhů čínských jídel. Například hrstka zapečené rýže s masem zabalená v listu, mořské řasy, smažené tofu, noky plněné různými hmotami, zeleninové směsi či plněná zelenina... no prostě si na podnos naskládáme třeba 6 mističek s různými jídly a kdo co chce, to si otočí k sobě a část si dá na talířek. Hlavním jídlem je většinou jeden velký talíř nudlí se zeleninou (chřest, houby, řasy,...), který se také růzděluje. V čínské restauraci dostanete čaj zdarma a jí se samozřejmě hůlkami (ale není problém si objednat příbor, já jsem však z hůlek nadšená). :-) U kasy většinou jeden zaplatí vše a na rovné díly se finance rozpočítají. Přibližně vyjde jídlo na $10. Na prvním obědě jsem byla "vylekaná" a málo asertivní, takže jsem se najedla málo (za stejné peníze). :-D

hlavní budova Aucklandské univerzity, sídlo vedení

Albert park před AU a pohled na fakultu věd

Zbyněk má sice kancelář, ale zatím nemá počítač ani připojení k síti. Fakulta se stěhovala, také v pravý čas chvilku, co jsme přijeli, z hodně vzdálené části přímo do centra Aucklandu. Takže jsou naše univerzity od sebe vzdálené cca 7 min a Zbyněk kouká přímo na hlavní ulici Queen street. Jeho vedoucí je ambiciózní mladý Číňan, takže se bude muset ohánět, aby plnil zadané úlohy. Číňani a Japonci jsou úplně odlišnou skupinou od Kiwíků, protože Kiwíci mají na všechno čas a efektivnost práce není moc vysoká. Ale asi jsou všichni v klidu, dělají si podle svého tempa. Snad to tak taky zvládnem. :-)

pohled ze Zbyňkovy kanceláře na hlavní křižovatku (když mají chodci zelenou, chodí se i do kříže)

fakulta AUT

Tak víš o nás téměř všechno, nic novějšího zatím není. Jakpak se máš Ty? Napíšeš nám email? :-)