Hallo aus Bamberg

Již několik dní jsme strávili v německém městečku Bamberk, který leží přibližně 58km jižně od Norimberku. zleva: ja, Jana, Paja, Jirka, Eliska a Tomik (foti Ondra a Hanicka je asi na zachode)

Cesta z ČR proběhla v poklidu na lince autobusu EUROLINES, kde jsme v Norimberku vystoupili a utíkali na vlakové nádraží, abychom během pár minut nastoupili na „lokálku“ do Bamberka. Bohužel systém kupování jízdenek nám přišel složitější díky absenci klasických pokladen, takže než jsme vystáli frontu na informacích, našli automat a zorientovali se v tlačítkách, vlak nám ujel. V klidu jsme tedy za ubohé pomoci místních policistů koupili lístky a počkali si na další vlak, který jen za 40 minut. Lokálka to byla opravdu moc pěkná, mnohem hezčí než naše Č(asu) D(ost). Během 45 minut jsme byli v Bamberku, kde nás čekala organizátorka Katrin s přistavenými taxíky. Bohužel jsme si taxikáře museli zorganizovali sami, protože Katrin nasedla na kolo a jela nás čekat k našemu novému bydlišti. Taxikáři nebyli schopni nás 8 lidí naskládat se vší bagáží do 2 aut… ale nakonec jsme dojeli na Amelianstrasse a přivítal nás podle očekávání dvoupatrový domeček. Rychle jsme se rozhodili do bytů, kluci dolů, holky do podkroví, trochu se vybalilo a šlo se spát.

Další dva dny jsme zkoušeli a zkoušeli. Když jsme se potkali s lidmi ze sboru, kteří jsou povětšinou Němci z Bamberka nebo přilehlého okolí, provázely mě protikladné pocity. Sice měli velký zvuk a vyzpívané hlasy, ale někteří jsou až moc nabubřelí a důležití. Soprány musí být opět nejvíce slyšet a jsou tam některé „primadónky“, které mají nosánek nahoru. Na zkouškách dirigent Caspar, domácky nazývaný Kašpárek, péroval hlavně nás, protože ostatní dopolední zkoušky nestíhali… chodí do práce, do školy, jen my jsme najmutí na full-time dostupnost.

holky v kostymech

Ale už se to malinko uklidňuje, občas nás ještě překvapí s polední zkouškou, jinak klasický den vypadá následovně:

Ráno se vyspává (já se snažím buď běhat, pokud počasí dovolí, v nedalekém parku, nebo aspoň cvičím doma), pak následuje delší pohodičková snídaně, dopoledne chodíme po městě, nebo na nákupy, následuje návštěva internetové kavárny v čase Happy Hour (hodina internetu za euro pade), pak si ukuchtíme nějaký oběd (kdy se každý stravuje podle svých chutí – holky mají polévky a těstoviny v sáčku, kluci chodí na pizzu a gyros), odpočineme si, počteme knížky, zahrajem karty, dáme si po kavíčku a jdeme na večerní zkoušku s kostýmy a pilováním „choreografie“ na jevišti. Choreografie je opravdu jednoduchá, máme více zpívání než pohybu. V prvním jednání jdeme jako do kostela a přijedou komedianti, takže je sledujeme a zpíváme o tom, že je to pro naši vesničku nové pozdvižení. A v druhém jednání sledujeme představení, reagujeme, zpíváme mezihry apod.
V druhém představení zpíváme jen pár taktů a ještě za jevištěm, takže se nemusíme ani líčit, ani nijak speciálně oblékat. Přijeli jsme naštěstí dostatečně pozdě, aby byly menší role rozebrány holkama z „druhého“sboru. Jsou oblečeny jako přístavní kurtizány a ochomýtají se kolem chlápků. Tyto role jsme si vyzkoušely už v Brně, takže jsme si rády odpustily kvůli pár krokům po jevišti půlhodinové převlékání a malování. :)
Pořádnou prohlídku jsme ještě neměli, ale v neděli máme první úplně volný den (snad to Kašpárek nezmění), a v úterý po premiéře je další volný den s plánovanou guided tour.

Již jsme poznali i německé „pohostinství“. Po středečním představení zorganizovali hromadnou hospodu v bamberském pivovaru Klosterbau. Piva měli asi 10 druhů a bylo moc dobré. Dali jsme si i malé jídélka k pivu, tlačenku ani utopence tam neměli, ale zkoušeli jsme polévku, talíř salámů, sýrové pomazánky apod. Ostatní sboristi se bohužel bavili jen mezi sebou a většinou nikdo delší anglickou konverzaci nezvládá, takže jsme se bavili mezi našima. S potěšením jsme shledali, že paní hostinská je Polka, takže jsme si s ní trochu popovídali a ještě s větší radostí jsme sledovali, že si pro nás Čechy napsala zvláštní účet. Netuším proč, nerada bych jí z něčeho podezírala, ale nakonec se to ukázalo jako výborný tah, protože jsme v hospodě zbyli (klasicky) poslední a po zaplacení našeho účtu paní shledala, že na druhém účtu zůstalo spousta nezaplacených piv a dokonce ji jídel… naštěstí po nás nechtěla, abychom to platili. Ale účet jsme si schovali a večer si Němčourky pěkně podáme… :)

i Bamberk ma sve kanaly... a pak ze to neni jako v Holandsku :)

Sportovní, rádoby energii nabíjející víkend

Ačkoli jsme si plánovali tento víkend v Tatrách a měl být dokonce prodloužený, Zbyňkova pracovní povinnost rozhodla jinak. Nedostal vysněné volno, proto jsme se i kvůli meteorology plánovanému počasí rozhodli, že zůstaneme v Brně a podnikneme "něco extra". V pátek jsem vymyslela pěší návštěvu Mariánského údolí, protože již v pátek svítilo sluníčko a lákalo mě to ven. Ven z města, od lidí, od šalin a od šedi domů. Vydali jsme se až po páté hodině, ale Oskar nám svítil až do sedmi hodin a procházka kolem rybníků, kde jsme jen občas potkali chodce, cyklisty či rybáře, splnila svůj účel. Vlil se do mě klid a pohoda po celém týdnu. Ještě v pátek dopoledne jsem absolvovala představování nových doktorandů na ústavu, kde jsme si vyslechli rady starších, jak učit, čemu se věnovat, k čemu směřovat působění na fakultě a vtiskli si podstatu doktorantsví. Uklidněna jsem byla převelice svým nutným úvazkem vůči fakultě, protože v tomto semestru budu pouze opravovat projekty prváků v povinném předmětu mého vedoucího a další semestr budu mít pár cvik opět z podobného předmětu, který jsem absolvovala, a na učení se těším. Mohu tedy za týden odjet s klidným svědomím, že mě postrádat nebudou a až se vrátím, pak se naplno zapojím do výzkumu a bádání. :-)
Tedy po načerpání energie v Mariánském údolí jsme vyhládlí dojeli zpět do města a zašli si na uzená žebra a pivo do oblíbené hospody a zmožení (hlavně tím pivem) ukončili pátek.
V sobotu se Zbyněk bohužel opět probral s bolením hlavy (i ty 4 piva jsou moc! :), takže jsme dlouho přemýšleli nad následujícím plánem dne. Rozmýšleli jsme se nad návštěvou Znojemského vinobraní nebo cyklistickým výletem do Moravského krasu. Protože nás další pití alkoholu nelákalo, kolo vyhrálo. Trochu mě zlobila doba, za kterou se byl Zbyněk schopen vůbec vypravil, až v poledne jsme vyjížděli z Brna.
Nasedli jsme na vlak do Blanska a pak už jeli po trase k Macoše a Punkevních jeskyní, kde byl zákaz vjezdu aut a kde jsme potkávali jen chodce a další cyklisty. Bylo to moc příjemné, opět všude kolem byl pouze les, zeleň a skály. Dojeli jsme až do Sloupu kolem Šošůvsko-sloupských jeskyní, sluníčko svítilo a i když byl chladnější vzduch, bylo na jízdu ideálně. Přes Šošůvku (a asi největší kopec) jsme se pomalu "vraceli" k Macoše přes Holštejn a kolem Kateřinské jeskyně. Maličko nás začal trápit hlad, takže jsme se usnesli, že si v některé z menších městeček dáme obědo-svačinu. Nejdřív jsme se rozhodli pro Olomoučany, bohužel byl to zakouřený pajzl, kde se nevařilo, následně nás poslali do Rudic, kde prý se vaří. Takže jsme se vraceli do Rudic. To už jsme za sebou měli 45km a u mě se dostavila krize. Kopec z Olomoučan jsem musela vyjít a spořádat další čokoládovou tyčinku, abych měla energii. Bohužel ani v Rudicích se v hospodě nevařilo, takže jsme projeli kolem Rudického propadání a směřovali jsme do blízkých Jedovnic, kde bylo jídlo jisté. V ověřené restauraci jsme si dali výborné výživné jídla, trochu jsme se rozseděli, protože příprava jídla jim trvala 35 minut a moc už se nám pokračovat nechtělo. Rozhodli jsme se dojet do Adamova a pokračovat do Brna zpět vlakem. Začalo se totiž blížit k sedmé hodině, stmívalo se a nožičky už i při malém kopci bolely. Ale dojeli jsme (ukrutným tempem) do nádraží a na minutu stihli vlak. Pak už jsme jen projeli Brnem, potupně jsem raději nastoupila do busu 53 a nechala se svézt až na koleje a před 21 hodinou se 77km v nohách padla do postele.
Dnes mě kupodivu nic nebolí a za chvilku vyrážíme i s Kristou a jejím Ondrou do brněnského lanového centra vyzkoušet si trochu adrenalínu ve výškách. :-) Takže pro příště si slibuji plánovat výlety kolem 45km, abych si i dojezdy domů ještě užívala. A děkuju Zbyněčkovi, že mě občas popostrkoval a pomáhal mi do kopců a že byl trpělivý v trasách, které jsem vybírala. :-)