Stěhování

Celý minulý týden se Zbyněk účastnil konference, kterou pořádala jeho fakulta. Nic za to platit nemusel a dokonce se během dne pěkně najedl, protože měli přestávky na kafíčka a sušenky a oběd byl formou rautu. V pátek pak byl oběd uspořádán i formou párty na blízkém náměstíčku, kde byl rautík, klobásky, masíčko, pivo a víno zdarma, takže jsem se nenápadně vmísila a docela pěkně jsme se ve dvě hodiny odpoledne přejedli a přiopili. :-) Samozřejmě náhodou jenom mě musel ve frontě na raut zastavit nějaký přisleplý Číňan a ptát se mě, jestli pracuji pro AUT... hmmm, tak jsem zablekotala něco o PhD student. ;-) Pak jsem ale byla představena Zbyňkovu vedoucímu a ten nám popřál, ať se dobře najíme, takže jsem pozvání měla schválené. ;-)

Pája s pívíčkem a kiwíčkem

O víkendu se konečně přiblížil den, kdy se uvolnil náš zarezervovaný pokoj v novém ubytování a my jsme se mohli pohnout z nepřívětivého domova. Zhoršené podmínky přibývaly a tak nebylo nic jednoduššího, než se přestěhovat. Nejen že nám na začátku majitel zatajil, že musíme připlácet extra za Internet (nemalou částkou) i za pračku, která byla přímo v domě, ale ukázaly se negativa domu - hlučný, stále zabordelený "hostel" bez služeb. Nyní jsem však v šestém nebi... k tomu sedmému mi ještě chybí pouklízet kuchyň, protože usazený prach a upatlaná lednička, spotřebiče a poličky vadí dokonce i Zbyňkovi. Navíc je v ceně, která je nižší než v předchozím ubytování, i praní a téměř neomezený Internet. Téměř neomezený znamená 20Gb za měsíc, který prý nikdy nepřevýšili. Hehe, to tu neměli nás. ;-)

Majitel Číňan Victor, který tady bydlí, se o dům moc nestará, ale vypadá to, že občas uklidí a zatím nám ve všem vyšel vstříc, dokonce nás i přestěhoval. Kupodivu jsme zaskládali kufr i zadní sedadla. :-) Dům je ještě kousek dál od centra, takže Zbyněk si šlápne na autobus cca 15 minut pěšky, aby ušetřil za jednu zónu navíc a já si šlápnu o pár minut na kole navíc. Máme sice adresu na hlavní ulici, ale z hlavní se sjede úzkou cestičkou mezi ruským ortodoxním kostelem a farou mezi domky a žádný hluk zde není slyšet. Tedy žádný hluk z ulice, protože naproti je obrovské hřiště pro děti, na fotbal, dokonce venkovní bazének, takže jsou slyšet děti.
Dům má dvě patra, my jsme společně s japonským párem a Číňanem nahoře, dole jsme potkali ještě dalšího Číňana a Brazilce. Ještě by tu měl bydlet jeden člověk.

vstup do druhého patra, přímo naproti je náš pokoj, z místa odkud fotím je koupelna

Zbyňkovi je postel trochu malá ... :(

Dnes jsme ještě museli vyrazit koupit polštáře a povlečení, protože ač jsme si povlečení prozíravě přivezli, evropské rozměry dek a prostěradel tady nepoužívají.

pokoj z postele

snídaně informatikova :-)

koupelna, v druhém koutě vana

Na výlety tedy přes víkend nebyl čas, Zbyněk včera strávil den opět na univerzitě, jen dnes si udělal výlet za kolegy z volejbalu na aucklandskou pláž s beach volejbalovým centrem. Příští víkend už snad budeme mít auto, takže vyjedeme někam dál...

Zvířata v Aucklandu

Některé divné existence a individua ve městě raději ignorujeme, ale do aucklandské ZOO jsme je šli pozorovat. :-)
Koukni na fotky ze slunečného sobotního odpoledne. Zapomněli jsme paměťovou kartu do foťáku, takže byl velice omezený počet fotek do paměti. Počet je ale tak akorát a Zbyňkovi se moc povedly.

odkaz do fotogalerie zde

Najdi rozdíl

This message has been written by Zbynek ;)

Poznej jeden rozdíl:


Ano, moje úžasné kolo, které jsem začínal mít rád, jsem vyfotil na druhé straně domu. Jinými slovy mi z kola zbylo jenom sedlo (mimochodem poměrně kvalitní) a zbytek mi někdo sprostě ukradl :(. Je to poměrně zvláštní zjištění, že v této krásné zemi plné příjemných lidí, kteří se Vám snaží kdekoliv pomoci, se KRADE. Bohužel tato zkušenost mě vyšla na 550 NZD, ale teď k věci jak se to vlastně stalo: „Po snídani, jsem si užíval příjemnější část dne a to cestu na kole školy – už poučen z předchozích cest, kdy jsem pochopil, že řidiči v Aucklandu cyklisty prostě ignorují, jsem se rozhodl, že dnes budu opatrný a pozornost si vynutím kopáním do aut řidičů, kteří nechápou, že i já mám svoje místo na silnici. Až na křižovatku New North - Porters, kde jedna řidička nechápala, že i já můžu mít přednost, cesta proběhla v pohodě včetně sjezdu ze Symodst k AUT Library). Jako obvykle jsem kolo zamknul k “účku“ zabetonovaného do země pod přístřeškem u knihovny. Přežil jsem asi 6h “dělání vědy“ na fakultě, převléknul se a těším na akční cestu domů. Sjedu výtahem do přízemí, jdu ke knihovně a dívám se na dvě kola, které jsou přivázané na stejném stojanu jako moje kolo a přemýšlím, jak se tam mohly vlézt (fáze zapírání). Přijdu blíž a přemýšlím, kam mi někdo mohl kolo přeparkoval (stále fáze zapírání). Pak mi dojde, že moje skoro nové kolo je prostě pryč (fáze uvědomění), obejdu knihovnu kolem dokola (asi zapírání s uvědoměním) a nikde nic. Potkal jsem slečnu z místní security, která mi poradila volat policii – co taky asi jiného …. Protože jsem neměl telefon (a taky proto, že v komunikaci po telefonu si moc nevěřím – ať žije Kivijská angličtina ;)), jsem šel za Pájou, že tam zavoláme spolu. Pomalu mi začalo docházet, že moje zamknuté kolo mi někdo prostě ukradl (začíná fáze vzteku) a vůbec mu nevadilo, že moje kolo bylo bez sedla (které si asi vzal z vedlejšího kola). S Pájou jsme zavolali na Policii, kde nám řekli, že musíme zajít na služebnu a vyplnit formulář o krádeži a tak se i stalo. Bohužel mimochodem opravdu příjemný policajt nám potvrdil, že asi máme smůlu a kolo asi už neuvidím :(. Když jsem jel autobusem domů, se fáze vzteku projevila naplno – užíval jsem si myšlenky typu jak najít a zabít (asi jak Američani Bin Lábina v Íráku) toho co mi ukradl moje kolo (fáze vzteku). Přijel jsem autobusem na zástavku na Dominion road a se sedlem a helmou se vydal k liquer shopu, že si konečné koupím něco dobrého (fáze smíření). Na konec vyhrál:


Proběhla párty, kdy jsme se loučili s Romčou a Vaškem, kteří odlítají na Tahity a moje kole je prostě fuč (uvědomění)." Tak mi holt nezbude nic jiného, než začít běhat :), aspoň udělám něco pro svoje zdraví a běhání po Aucklandu je rozhodně bezpečnější než jízda na kole. Na druhou stranu, když jsem kupoval Jima Beama jsem potkal kluka na vozíku bez nohou – co je ztráta kola, proti tomu když ztratíte nohy? Nic. Buďme rádi, že jsme zdraví a můžem si z toho vzít poučení. Prostě asi nemá smysl si v Aucklandu kupovat “drahé“ kola – hlavně pokud ho nemáte možnost schovat na opravdu jistém místě (třeba u Páji ve škole :) ).

Mimochodem, jestli uvidíte někoho cizího jet na mém kole – tak mu důrazně vysvětlete, že krást se nemá ;-).
(Finished at 1:06am after 3x JB, 2x beer and many of Vasek’s drinks ;-) ) Good night and enjoy the Tahiti vacation.

Ostrov Rangitoto

(červeně zaznačena naše trasa, zelená je doporučená :) )

Na pátek jsme měli vymyšlený program k odpočinku, protože nám ale počasí nepřálo a od rána byly v Aucklandu showers (přeháňky), zase jsme jeli jenom na fakulty. Za to víkend nám připravil krásné letní počasí. V sobotu ráno mě Zbyněk nekompromisně budil, že jedeme na ostrov, na vyhlídky, na pochozeníčko v přírodě. Kupodivu jsme stihli první autobus v 9:15 od přístavu (sice to bylo na minutu), a tak jsme si vychutnali ranní sluníčko a dvacetipěti minutovou cestu na trajektu. Vítr sice fučel studený slaný a ostrý, ale zachumlali jsme se do bund a vychutnávali si krásný pohled na vzdalující se Auckland a přibližující se zelené ostrůvky. Tak trochu smůlu je, že jsme měli vybitou baterii ve foťáku... takže jsme si fotky vypůjčili od Čechů Václava a Romany, kteří byli na stejném výletě týden před námi. Před desátou hodinou nás vypustili z lodi, turistů bylo asi 30, počet dobrý. Jelikož jsme spěchali, zapomněli jsme si v přístavu vzít mapičku se značenými cestami, takže na ostrově už jsme se museli pohybovat jen podle paměti nebo na některých místech místní mapka byla. A tak nás výletem po ostrově doprovázelo Zbyňkovo motto, které každým výletem vylepšuje: "Když není cesta pěkná, ani drsná, musí být aspoň dlouhá." Poledne se tedy proměnilo ve cvičný pochod, protože jsme si vybrali cestu, kterou nikdo nešel, na východní pobřeží. Cesta byla opravdu cestou, dvakrát nás míjel jeep a jednou místní traktůrek s vlekem pro zlenivělé turisty (explorer tour za $55 pro jednoho!), prašná, kamenitá. A tak jsme šlapali necelou hodinu mezi pustinou, lávovými pozůstatky a lesy až jsme došli k pobřeží, kde byl výhled na vedlejší zelený ostrov Motutapu a pár lodiček a krásná čistá voda. Tak jsme se pět minut pokochali a hurá pochodem zpátky a cestou na vrchol (po Summit Road). Cestou jsme už potkávali pár turistů, kteří se také vydali hledat zajímavé destinace ostrova, které leniví turisti neobjeví. Pod vrcholkem jsme si ještě odbočili obhlédnout Lava Caves (Lávové jeskyně), na které jsme byli vybaveni čelovkou. Ukázalo se, že jeskyně není vůbec akční, byl to v podstatě tunel, kterým se dalo projít se světlem na konci. A nakonec jsme se vyšplhali na vrchol sopky Rangitoto, kde už byly postavené krásné dřevěné můstky, schody a lavičky a taky hodně lidí. Někteří se nechali vyvézt, většina vylezla po nejkratším, ale asi nejhezčím walku Summit track, kterým jsme pak sešli kousek na cestě zpátky. Na vrcholku jsme se pokochali úžasným výhledem a zase zalitovali, že nemáme foťák. A tak jsme vytáhli oběd a cpali se chleby. Najednou slyšíme: "Dobrou chuť." Holt i ti Češi jsou všude. Hned jsem nově objevivšího Dana zneužila, aby nám udělal fotek s pohledem na Auckland, vyměnili jsme si kontakty a doufejme, že mi fotky brzy pošle. Poskytli jsme mu informaci o české hospodě, kde bývá každé první úterý v měsíci sraz Čechů, český majitel s českou obsluhou podávají lahvovou českou Plzeň za sníženou cenu a vaří se nějaká česká dobrůtka. (Toto úterý jsme ale bohužel přišli pozdě a pivo bylo vypité, guláš snězený, ale seznámili jsme s novými Čechy a v prosinci se tam určitě podíváme zas v dřívějším čase! :-))

v pozadí Auckland

Pak jsme se vydali na cestu zpět, měli jsme do odjezdu posledního trajektu asi 3 hodiny, takže jsme si ještě udělali odbočku přes Wilson park. Tento track byl asi nejzajímavější, vedl úzkou cestičkou mezi lávovými pozůstatky, pralesem, nahoru a dolů a prošli jsme se dalších 30 minut a následující cestu zpátky jsme si prodloužili o další hodinu. Došli jsme totiž na Summit Road, která nás dovedla na západní pobřeží a my se tak podívali na McKenzie Bay a na zapadlé plážičce se o samotě vykoupali. Cesta po pobřeží se už zase změnila v pochod po prašné nudné cestě. A tak jsme se po 6-ti hodinách dostali zpět do přístavu, kde jsme si půlhodinku počkali na trajekt v 17 hodin a po prospané půlhodince už jsme zase byli v Aucklandu.
Tedy doporučení pro další objevovatele: Na východní pobřeží je opravdu škoda chodit. Pokud se člověk nechce podívat na vedlejší ostrov. Zabere to ale tolik času, že by se na druhém ostrově muselo přespat. A protože stanování je na Rangitoto zakázáno, předpokládám, že je tomu tak i na vedlejším ostrově. Také se bohužel na ostrov nedají vzít kola, což by projetí celého ostrova značeně urychlilo. Summit trackem vyběhnout na vrchol, sejít si do lávových jeskyní a pak se projít k západnímu pobřeži, vykoupat se a zpátky do přístavu. Na celodenní výlet (resp. od dopoledních trajektů) do posledního trajektu, který jede přes týden 15:30 a o víkendech v 17, úplně postačující.
Cena trajektu mimo sezónu $20, v sezóně už $25 (slevy jen pro děti a seniory).

Úspěšný víkend

Tak jen rychlé novinky z víkendu. Žádné výlety jsme bohužel nepodnikli, i když bylo dnes v neděli celkem pěkné počasí, ale Zbyněk měl úspěšné sobotní zápasy, kluci vyhráli nad oběma soupeři a já jsem si dnes krásně zazpívala.

Sportovní hala AUT (Auckland University of Technology)

Holy Trinity Cathedral je velice zajímavá stavba, i když se mi líbila jen uvnitř. Moderní část obsahující dřevo a sklo, zahrnuje i druhou část kostela, který je cihlový a aby toho nebylo málo, starý a původní kostelík z 19. století je celý ze dřeva a byl v jednom kuse přemístěn z protější ulice. Takže je to plácanice na jednom místě. Uvnitř jsou obrovské varhany, krásné barevné ikony v oknech a celkem dobrá akustika. Dnešního Rossiniho Petite messe solennele měla obrovský úspěch, jak z pohledu výborně zahraného prvního klavíru, tak i sólistů. Sranda je, že je to všechno "mixka": pianista a sopranistka z Itálie, tenor z Ameriky, dirigent z Německa... ale potlesku na konec se nic nevyrovná, až jsem měla v očích slzy. Holt, stojí to za to. ;-)

Holy Trinity Cathedral

Spoluzpěváci a pan dirigent Uwe

Jo a snad ještě jeden úspěch... Zbyňka jsem konečně ostříhala. Zatím se učím, takže to není dokonalé, ale naštěstí je trpělivý, takže do ČR už přijede jako krasavec. :-D