Chorvatsko - Živogošče

Fotky v PicasaWeb ZDE.

Po rumunském chození bylo rádoby ležící Chorvatsko relaxující. Ležet jsme však vydrželi jen jeden den, a to proto, že jsme jeli přes noc a moc jsme se v buse nevyspali. Hned večer se totiž vyhlásily soutěže v tenise a volejbale, takže jsem se přihlásila, kam jsem mohla, v tenise na singly, doubly a mixy i přes handicap, že jsem tenis pořádně nikdy nehrála. Každý den jsme začínali power jogou či pilatesem, odpoledne se konal aqua aerobic a večer nás potrápili aerobikem nebo pilatesem. Tenis ze začátku vypadal vtipně, postupně jsem si pohyb osvojila a v mixech jsem se Zbyňkem dokonce bojovala o 3. místo. Den tedy vypadal tak, že jsme se probudili ranním cvičením, po snídani hráli až do oběda turnaje, odpoledne se placatili na pláži nebo cachtali ve vodě a večer po cvičení a večeři se hrály společenské hry jako poker, karty apod. Někteří se snažili číst anglické články, ale brzo mě to unavilo a chodila jsem spát. :-)
Třetí den už jsme nevěděli co by, tak Zbyněk s Lukášem vymysleli výlet do hor. Zbyněk o tom mluvil už v ČR a zjišťoval mapy či stezky, ale v podvědomí se mi usídlila myšlenka na max. 4 hodinkový výlet. I když na místě značky ukazovaly 4-hodinový výšlap, stále jsem si nechtěla připustit, že bychom si zopákli nějaký z rumunských výletů. Ukazatel se vyjevil bohužel jako přesný a my 3 hodiny traverzovali do sedla (vyráželi jsme klasicky po ranním cvičení a mohutné snídani v 10 hodin), potom ještě 1,5h šli hřebenovku na vrchol a zpátky hopskali po kamenech asi 3 hodiny... měla jsem tenisky a hlavně spíš neměla hole, takže to byl opět záběr na kolena, takže jsem se trápila asi až do 18 hodin do večera... pohledy byly úžasné, když se člověk podíval zdola, ani to tak vysoko nevypadalo, ale vědět, že půjdu takovou štreku, asi bych to znovu nešla... nebo se lépe psychicky připravila. Odměnou mi byly 2 stromy fíkovníků, takže jsem se přecpala fíkama, mňam!
Následující den jsme měli zaplacený fakultativní výlet do Bosny a Hercegoviny, takže si nožičky odpočinuly v autobuse. Hlavním cílem výletu bylo město Mostar a vodopády. Cestou jsme se stavovali do turecké vesničky Počitelj se středověkým hradem a mešitou. Příjemné místo na řece Neretvě, které využívá turistických zastávek podobných výletníků, děti i ženy zde každému za 1 euro nabízí kornout plný ovoce, dále cinkrlátka, turistické mapy a průvodce. Do Mostaru jsme dorazili kolem poledne, společně jsme si prošli turecký dům a mešitu, která byla přizpůsobená turistům, takže ženy nemusely být zahaleny a byla otevřena prakticky celý den, muslimové se modlili na jiných místech. Mostar je rozdělen řekou na dvě poloviny, jedna na pravém břehu je křesťanská, druhá polovina je muslimská. Zajímavé byla informace od paní průvodkyně pro přechod přes hranice. Nabádala nás, ať hlavně máme nějaký pas. Pokud jel někdo do Chorvatska jen na občanku, na tento výlet si musel půjčit knížečku, aby aspoň celníkovi zamával před nosem, že něco takového má. Kdyby se celník potřeboval dívat blíže, rozdíly tváří by nepoznal... jsme prý pro ně "ten evropský typ". (Nutností bylo, aby bruneta neměla půjčený pas od blondýny, nebo dlouhovlasý pán od plešatého.) Zajímavé, asi tak, jako nám připadají všichni Číňani také stejní. :-)
Z fotek z roku 1993-94 z konfliktů po jugoslávské krizi a bojích mezi bosenskými Muslimy, Chorvaty a Srby bylo vidět totální zničení města Mostar. Hlavní historická památka Stari most (památka UNESCO) jako i další významné kulturní památky i běžné domy byly pomocí tureckých stavitelů s pomocí peněz z Evropské unie a Japonska obnoveny. Ze Stareho mostu jako atrakce pro turisty párkrát za den skáče hoch do řeky. Jakmile sesbírá dost euro, hupsne z mostu. Řeka Neretva není příliš hluboká, ale přesně pod vrcholem Mostu je prý malá tůňka. Dospívající mladíci tam skáčí od nepaměti, aby prokázali, že už nejsou dětmi, nýbrž dospělými muži.
Chtěla jsem navštívit další mešitu, ne jen tu upravenou pro turisty, ale narazili jsme jen na jednu a ta byla v dezolátním stavu, uvnitř byly pouze lavice a byla zavřená. Chození po cinkrlátkách u Zbyňka dlouho neprošlo, takže jsme šli do restaurace na čevapčiči a ražniči. Turci mají prostě výborné mleté maso, mňam.
Další zastávkou na výletě byla vesnička Medžugorie, která se stala slavnou nedávno, když se zde prý zjevila panna Marie. Příliv turistů i věřících na toto poutní místo bylo znát, vesnička byla krásně čistá, upravená, stavělo se mnoho nových domů a stánky se suvenýry a hospůdky kolem jedné hlavní ulice měly tržbu.
Předposlední zastávkou a hlavně osvěžením po parném dni byly vodopády Kravice, 150 m na šířku a přes 30 m spád. Parádní studená voda na plavání a spoustu vodopádků na masáže, dokonce i sráz na skákání. Lidí bylo sice hodně, ale zdrželi jsme se jen na koupání a na pivečko, takže to bylo akorát. Poslední technická zastávka byla u Bačinských jezer, hlavně pro fotografy, v jezerech na chorvatské straně jsou pijavice, takže jsou krásná jen na pohled a možná na nějaké rybaření.
Počasí nám přálo celý týden, chatky, ve kterých jsme bydleli, byly bohužel dřevěné a podlahy a vlastně i postele strašlivě vrzaly. Když chodili kluci ještě ráno běhat, v 6 hodin se ozývaly zvuky, jako by v chatě chodilo stádo slonů. Příště spíš doporučuji stany, jak si kdo ustele, tak si lehne, a všudepřítomných mravenců se stejně nezbaví. :-)

Rumunsko - pohoří Maramureš a Rodna

Z Maramureše jsme moc neviděli, protože v červenci byly v Rumunsku povodně a bylo zničeno hodně mostů i na naplánované trase vláček mezi údolími. Čtyřdenní přechod byl pohořím Rodna.

NOVÁ FOTOGALERIE s lepším prohlížením fotek zde. (Děkuji za spolufotografování Zbyňkovi, Evičce a Kubovi)
E-cards jsem zrušila, neuměla jsem asi ty správné triky...

A jak to probíhalo?

Do Rumunska na turistiku a přechody jsme se chystali už od června a stále jsme doufali, že přemluvíme Zbyňkovy parťáky z rodného města, aby vzali přítelkyně a jeli jako banda. Bohužel tento plán se v červenci ukázal jako neuskutečnitelný, nevím zda-li za to mohly přítelkyně, nebo pracovní vytížení kamarádů, takže jsme neměli s kým jet. Sestra Evča už měla rezervovaný zájezd s přítelem Kubou, kterého rodiče zlákali na společnou dovolenou s klubem turistů. Takže to nakonec dopadlo, že jim zbylo místo v autobuse a že pojedeme s nimi. Museli jsme se dostat z Brna nejdříve do Ostravy, odkud byl odjezd a při balení jsme zjistili, že máme tolik věcí, že se nám jen do dvou batohů nevejdou. Trapně jsme si proto sbalili navíc ještě tašku s jídlem a doufali jsme, že se to v davu ztratí, kolik toho vezeme. První šok nás ovšem čekal při "nabalování" ostatních do autobusu. Nosily se přepravky s jídlem, balení minerálních vod, balení plechovkových piv, velké propanbutany, našel se i kufr,... Nakonec jsme byli rádi, že to autobusu si bereme jen batůžek s jídlem, protože na nic jiného by nám nezbylo místo. Nad hlavama byly karimatky, polštářky, deky, spacáky a pod nohama balení vod, náhradní boty apod. Cesta však uběhla rychle, dospávali jsme předešlou vypitou noc U Mamuta.

Druhý šok nás čekal po příjezdu do Rumunska. Nepočítám to, že plán na 3 dny v Maramureši byl zhacen povodněmi, ani nepořádek, který ve vesnicích a městech byl, ale rychlost (ne)plánování a sdělování informací mezi účastníky. Přijeli jsme pod horu, že jdeme na jednodenní výlet nalehko. Název si bohužel nepamatuji, nedostali jsme ani mapu. Měli jsme se po noci v autobuse rychle převléci, přezout, nabalit a vyrazit. Než jsme se nadáli, lidé odcházeli, že se sejdeme v místní hospodě, odkud vede modrá značka, že si dají rychlé pivo. Pivo bylo natolik rychlé, že jsme v hospodě nezastihli již nikoho, pouze v dáli v zatáčce na nás mával poslední člověk, který uzavíral štrúdl turistů. Vyrazili jsme tedy přibližně udaným směrem, že na nás ostatní někde počkají. Opak byl pravdou, procházeli jsme vesnicí, následně lesem až jsme se dostali do strání.
Při výstupu jsme si dělali zastávky, čekali jsme na Kubu s Evičkou, kteří dělali ranní hygienu, fotili jsme a dávali si svačinku. Na stráních a pláních jsme pořád sledovali modrou značku, ale nikde ani živáčka. Když se chýlilo k poledni, řekli jsme si, že je musíme najít, nebo to otočíme a oklikou se vrátíme do výchozího bodu. V dálce před námi probleskovala střecha salaše, tak jsme se tam vydali, dokonce jsme našli i značku. Ovšem pod kopcem jsme zjistili, že na nás někdo z jiného vrcholu mává.
"Huráá, našli jsme je. Počkáme až slezou dolů, už nemá cenu se tam škrábat, a půjdeme společně zpět." Chyba lávky, človíček mával a ukazoval, ať jdeme za ním. Vyškrábali jsme se asi tedy na vrchol a zjistili jsme, že na nás už asi 2 hodiny čekají a že se jde hřebenovka do úplně jiné vesničky, kam přijede autobus. To nás hodně rozhořčilo, ale nebyl čas, museli jsme vyrazit a hlavně je zase neztratit.
Další kus cesty hřebenem a následoval sestup, kde už skupina dělala přestávky. "Teď už konečně jdeme za někým, sestupová část bude v klidu," říkala jsem si na uklidnění. Opět to byla chyba...
Dostali jsme se k potoku, kde najednou značka zmizela. Lidé postávali a několik rychlíků se rozběhlo po různých stranách, že zjistí, kde značka pokračuje. Postávali jsme hodnou chvíli a nikdo se nevracel, tu se skupina roztrhala, někteří šli potokem, někteří šplhali do kopce a nikdo nevěděl, kam se vůbec jde. Nejdřív jsme se Zbyňkem následovali "horňáckou" skupinu a šplhali do kopců, ovšem tam se opět čekalo a opět nikdo nedával signál o značce. Se pánem a mladíkem jsme tedy sešplhali zpět a rozhodli se pro cestu potokem.
Kamenů bylo dost, potok nebyl hluboký, ale sestup trval dlouho a zkušenější turisti - průvodci nás začali honit, že se za 2 hodiny začíná stmívat a nám zbývá tímto terénem ujít ještě minimálně 5 km. Rychlým tepem jsme dohnali předchozí skupinu: Evču, Kubu a další dva mlaďochy Martina a Víťu, kteří se fotili, hopsali si bezstarostně kolem vody. Museli jsme se popohnat a celková panika se šířila i díky zapadání slunce a postupnému stmívání. Neustála jsem tlak celé (ne)organizace a na jednom šutru mi uklouzla noha. Spadla jsem po zadku do tůňky a umyla se.. nedobrovolně, ovšem boty dopadly špatně, nateklo do nich zhora a zbytek cesty jsem šplouchala v mokrých botech.
Když už začalo být nejhúř a padala tma, uviděli jsme mostík a první baráčky. Nikdo nevěděl, kam jdeme ani co to je za vesnici, ale chtěli jsme se zeptat a zavolat mobilem autobus, ať přijede. Cestou už jsme se shlukli a byli jsme parta 13ti lidí. Chlapi se zeptali na cestu ke kostelu, tedy do centra města a světe div se, ze tmy na nás svítil bílý autobus. Všichni nás začali vítat, cvakaly víčka od piv a nalívala se slivovice. Vyždímala jsem ponožky, přezula se do páskáčů a jednoho Kozlíka rychle vyzunkla. "Horňáci" prý dorazili 20 minut před námi, taky za šera a nikdo o těch dalších nevěděl. Byli jsme tak unavení, že jsme to ani nekomentovali, autobus nás zavezl na nějaké místo, kde jsme postavili stan, dali si Amore mio (instatní Dobrý hostinec) a zalehli.

Po tomhle sepisování by článek mohl i končit... zdá se to dosti dobrodružné, ne? :-)

Naštěstí další dny už jsme se 2x ráno a 2x večer ptali, kam se půjde, jak to bude vypadat a kde je cílový bod. Taky jsme se drželi skupiny, nebo měli s sebou někoho, kdo věděl, kam se jde. :-) Takže nás čekala prohlídka města (30 minut v městě Boras - stihli jsme pouze kafe), prohlídka vesničky s půldenním výstupem na horu Stiol a různé přejezdy.
A nastal den, kdy jsme nastupovali na čtyřdenní přechod. Autobusák Péťa se rozhodl, že do západu slunce daleko, tak nás vyveze, co nejvýše, ať nudnou lesní cestu nemusíme druhý den šlapat pěšky. Po nezpevněné klikaté cestě mezi srázy s autobusem vyšplhal do vstupu do národního parku pohoří Rodná a my si v klidu postavili stany, pořádně pojedli, sbalili si už jen nejnutnější věci na přechod a chystali se ke spánku. Ještě jsem musela prokecnout, že Zbyněk ten den slaví narozeniny, takže se ještě popíjelo, přálo a zpívalo u ohně. Zbyňkovi se usínalo velmi dobře a špatně se stávalo.
Nejrannější ptáčata vstávali s rozbřeskem (cca v 5 hodin ráno). Takže jsme sumem a ruchem byli postupně probuzeni také, vstali jsme a dělali jsme si snídani. A tyhle ptáčátka (pánové věkem 50ti let) už v 7 hodin vyráželi na přechod. Naštěstí jsme si vyžádali mapu, nechali si zakroužkovat možná místa k přespání, takže jsme byli relativně klidní, že si uděláme vlastní tempo a případně vlastní táboření. Vycházeli jsme kolem půl deváté a byli s mlaďochama poslední skupina.
A tak to vypadalo každý den. Před námi nikdo, za námi nikdo, občas jsme na hřebeni zahlédli předchozí skupinu nebo človíčka a věděli jsme, že jdeme dobře. Kochali jsme se výhledy, fotili, užívali si ticha a krásy krajiny. A k večeru (kolem 17 hodiny) jsme vždy došli na místo, kde už měli naši rychlíci postavené stany, byli umytí, najezení a asi už neměli, co dělat. My jsme se očváchli v potůčku, uvařili, vydezinfikovali slivovičkou a akorát kolem 21 už nebylo, co dělat, tak se usnulo. Klídek a pohodka.
První den přechodu byl jakoby nejhorší, protože cesta byla nejstrmější, druhý den byla kochačka na hřebenech, třetí den byl zpestřen výletem na nejvyšší vrchol Pietrosu. Pod úpatím jsme složili batožinu a nalehko si "vyběhli" na vrchol a zpět (3 hodiny). Ufff. Čtvrtý den už jsme měli baťohy lehké, někteří i tím, že jim přes noc někdo ukradl pár věcí, které byly ze stanu venku. My jsme naštěstí všechno schovali a venku jsme nechali jen igelitku s odpadkama, o kterou jsme přišli. :-) Sestoupili jsme po krátké túře (cca 5 hodin) k vesničce a k autobusu, přivítaly nás chlazené pivka, uvařili jsme a podnikli ještě krátký výlet k nejbližšímu potůčku na umytí a se Zbyňkem jsme se ještě vydali do centra městečka nakoupit potraviny na zpáteční cestu a neodolali jsme místní hospodě.
Ze začátku jsme tam seděli sami, pak přišlo nějaké osazenstvo a po úvodním ostychu (po dvanáctce) jsem se rozhodli dát si i jídlo. Tradičním jídlem je kukuřičná kaše, my ji měli na dva způsoby: s vaječnou omeletou a sýrem a bryndzou se špekem. Mńam! Jen jako správní turisti jsme byli "natáhnutí" o pár korun navíc, protože jsme přece z toho západu. ;-)
Poslední den už jsme cestovali do Maďarska, kde musel mít řidič 9 hodin pauzu a tak nás vysadil v zábavném komplexu. Do místního ZOO se mnou nikdo jít nechtěl, tak jsme se byli nadlábnout v restauraci (celkem prima ceny na to, že to byl lepší podnik) a pak jsme se šli umýt do bazénu, abychom přijeli čistí a voňaví domů. Zařádili jsme si na tobogánech, nahřáli se v termálním bazénku a nechali se vybublat ve vířivce. Parádní odpočinkový závěr náročného výletu.

Příště ale vidím Rumunsko úplně jinak. Nebo třeba bulharské hory? ;-)