Anketka

První klobása a české pivooo

u Renatky v Mrači u Prahy... mňam mňam mňam

...závěrem...

Zbylé dva poslední výletní dny popíši stručně, protože jsme navštívili jen pár míst. V neděli jsme jeli na sever 2 hodiny autem do Groningenu. Ráz města je malinko jiný než ty, které jsem dosud poznala. Ač je osmým největším městem, největší a nejmodernější budovou je muzeum a místa kolem hlavního vlakového nádraží. Gracht mají ve městě jenom jeden, který je kolem města a celkově je srovnatelný spíše s větší vesnicí. Byli jsme tam sice v době, kdy je všechno zavřené a kdy jsou lidé doma a ne na ulicích, ale i tak mi přišlo celkově klidnější. Pár baráčků bylo moc zajímavých a architektonicky zvláštních. Groningenské muzeum bylo věnováno sochám, obrazům a fotografiím Marce Quinna a jiných umělců.
V pondělí jsme měli zjištěnou předpověď počasí a připraveni jsme vyjeli na pláž. Cestou jsme se stavili v městečku Naarden, kde ke sklonku svého života žil Jan Ámos Komenský, kde má sochu, bustu a kapli, kde je pochován. Městečko bylo také prázdné, protože v pondělky do 12 hodiny se nepracuje, takže jsme si klidné městečko postavené jako pevnost ve tvaru hvězdice malinko prišli, a vyrazili dál na západ k pobřeží. Zandvoorská pláž byla méně turisticky nabitá než Scheveningen - pláž v Haagu, asi proto, že místo obvyklých restaurací natěsnaných na sobě, bylo na okraji pláže postaveno pár desítek chatiček, které sloužily k pronájmu. Taková víkendová chatka u moře, slyšeli jsme Němce i Holanďany. Ačkoli foukal chladivý větřík a my jsme zůstali jen 4 hodinky, přesto jsme se stačili spálit. Já jsem se naštěstí trochu namazala, takže jsem měla načervenalých jen pár míst, ale pro Michala jsme museli kupovat druhý den krém po opalování. Opravdu nám to vyšlo a bylo překrásně. Večer jsem zajela prodat svého drahého pomalovaného broučka, nenechala jsem si ani řetěz tlustý jako ruka, ani zvoneček, který mi koupil na utrechtském trhu tatínek, ale raději jsem ho rychle prodala studentské organizaci pro další studenty. Byla jsem ubezpečena, že sice mají v plánu kola barvit na oranžovo a modro, ale to moje originální nechají tak. :) Budu na něj v dobrém vzpomínat. Pak jsme si zašli ještě na holandskou palačinku a usínali na nejméně spáleném boku.
Dnešek už byl jen v duchu zařizování posledních věcí do školy, poslední nákupy, balení a loučení s kamarádkami.

Takže ČR už se blíží! ..... Musím říct, že se těším. Těším se na české pivo, buřta nad ohněm, vedra v šalinách a tramvajích, protože pořádné cyklostezky ve městech nejsou, na vzpomínky a nadšení, že jsem prožila půl roku svého života v jiném světě, na pocit, že jsem doma, a taky na Tebe, můj drahý kamaráde! A to je konec, přátelé...

Mááám to za sebouuuu…

Na zkoušku jsem se připravovala, řekla bych se srovnáním stejně jako na zkoušku na brněnské univerzitě. Ale připadala mi podrobnější, detailnější… asi tou angličtinou?

Ještě ten den, co jsem si poseděla u zkoušky, přijel Michal. Přijel autíčkem z Ostravy a podnikáme výlety. Sice pořád bojuju s kašlem a pořádnou rýmou, ale snad se to do odjezdu spraví, protože v ČR se musí zapít všechno, co jsem zmeškala! :) Takže o dalších skvělých místech…

Ve čtvrtek jsem si uskutečnila „poslední“ přání a jeli jsme na hráze – Delta Works. Protože jsem Michala seznámila s Miriam a Bridget, holky jely s námi. Vyrazily jsme relativně pozdě, protože s Miriam jsme předchozí večer pili Becherovku, které tu mám ještě pořádnou zásobu, a jakmile jsme s Michalem odjeli, holky se vydaly ještě do města. Dopadlo to dost špatně, Miriam se prý 3x po cestě vysypala z kola. Takže ráno dorazily jako zombie a pozdě. Jeli jsme asi hodinku a dorazili na hráz, kterou jsem navštívila už předtím. Ale navrhla jsem jim, že si to můžeme v rámci naučné stezky projít znovu a doufala jsem, že třeba natrefíme jiného průvodce než minule. Protože ten předchozí dědeček míchal angličtinu s holandštinou se šíleným přízvukem, takže jsem rozuměla každou druhou větu. Bohužel jsme natrefili na toho samého, ale domluvila jsem, že bude k holkám mluvit německy a Miriam to bude překládat. Ale ani němčina nebyla dědečkovým hobby. Ale v podstatě jsem Michalovi dovykládala výklad v češtině, co jsem si pamatovala z minula.

Pak jsme popojeli dalších 20 minut autem a dostali se na další obrovskou hráz Oosterschelde, resp. Holanďané ji popisují opravdu jako protibouřkovou-vlnovou bariéru (storm surge barier). Zatímco předchozí hráz měla za funkci regulovat množství vody v řece, která ústí do Severního moře, i chránit vnitrozemí proti povodním, tak tato bariéra slouží jenom jako ochrana proti velikým vlnám při bouři. Tříkilometrová bariéra se začala stavět v roce 1967 a byla dokončena po 9 letech. Do části u prostřední části na uměle vybudovaném ostrově Neeltje Jans bylo do hráze doplněno 65 mostních pilířů a 62 železných propouštědel, která jsou otevírána při odlivu. Když jsme přijeli na parkoviště před komplex v Neeltje Jasna, budova vypadala jako aqua-park. To nás vůbec nepotěšilo, protože jsme s sebou neměli plavky a rozhodli jsme se, že tam určitě nepůjdeme a pojedeme dál. Mě to ale nedalo a pořád mi vrtalo hlavou, že když je to přece hráz, musí být někde aspoň muzeum a ukázka, jak se to budovalo apod. Vylezla jsem z auta a šla se zeptat ke vchodu. Uviděla jsem mapku, která popisovala, co všechno v parku je. Aqua-park to nebyl, byla tam jedna atrakce na způsob klouzačky, ale jinak samozřejmě přístup do hrází a muzeum. Vstupné bylo sice vyšší, ale já byla rozhodnuta, že to musím vidět, i kdybych šla sama. Taky skoro jo… Holky řekly, že na ně těch technických informací bylo dneska moc a že nás počkají na pláži. Michal šel se mnou. Celkem jsme tam strávili kolem 2 hodin, viděli jsme historii a oblast hrází, jak vypadala v průběhu staletí. Navštívili jsme muzeum ve „velrybě“ a zkoumali informaci, že velryby mají penis. V simulátoru bouře jsme si vyzkoušeli jaké to je, stát čelem k větru o 133km/h. A vláčkem jsme se svezli k vytouženému cíli - bariéře. Jednotlivé propusti byly otevřené a proudilo jimi obrovské množství vody, prostě úchvatné. Pak jsme ještě viděli akvárium s rejnočkama, krabíkama a rybkami, nádrž s tuleni a pískové sochy. Pak jsme vyzvedli holky z pláže, které se mezitím tím nic neděláním u kafíčka a zmrzlinky trochu spravily. :) A vyrazili jsme cestou zpátky, kde jsme se stavili v mlýnové oblasti Kinderdijk. Byli jsme tam celkem pozdě (kolem 7 večer) a nikdo nebyl ani tak moc nadšen jako já, když jsem tam jela poprvé. Tak jsme to i brzy zabalili.

V pátek jsme si s Michalem naplánovali Amsterdam. Ráno jsem ještě zajela za holkama půjčit kartičky do muzeí a kolem 11 jsme byli v hlavním, rušném a slunečném městě. Michala zajímalo námořní muzeum, kde jsem byla s Jakubem, tam jsem ho zavedla a na hodinu a půl opustila, abych se mohla vydat do nákupní zóny a utratit spoustu peněz za suvenýry a dárečky. ;) Pak jsme začali procházet město, narazili na pár trhů a nákupní šílenství propuklo. I Michal propadl kouzlu podívané na šťastné obdarované, tedy snad šťastné – doufejme, necháme se překvapit. Nemohli jsme minout hlavní náměstí s pouličními baviči, květinový trh, ani hodinovou projížďku lodičkou po kanálech. Protože byl pátek stihli jsme si zajít i do Rijksmuzea, které je největším a národním muzeem Holandska. Bohužel od minulého roku je 95 procent budovy zavřeno kvůli rekonstrukci, ale viděla jsem pro mě to hlavní – část díla Rembrandta a jeho The night watch (Noční stráž/hlídka). Obraz byl v jakoby přednáškové místnosti se sedadly a během 7 minut byl obraz různě osvětlován a s hudebním doprovodem prezentovány detaily a jakoby příběh.

Pak jsme šli směrem zpátky k hlavnímu nádraží a z nepřeberného množství restaurací, fast-foodů a hospůdek různých vůní, chutí a národností, které se rozkládají v okolí Damu, jsme si vybrali italskou restauraci a dali si výbornou večeři. Krásně nám to časově vyšlo, protože než jsme dojedli, dopili a zaplatili, bylo kolem 23 hodin, tma a mohli jsme vyrazit obhlédnout čtvrť červených luceren. Páteční město žilo, turisté okukovali vnadné a spíš neoděné děvy a mládež hledala ten nejlepší bar, klub nebo hospodu. Když jsme se vynadívali na legalizovanou neřest Amsterdamu, sedli na vlak a po 13-ti hodinovém ťapkání po městě dorazili „domů“.

Sobota se odehrává v poznání Utrecht a siestě. Dopoledne jsme okoukli trhy, nakoupili nezbytné sýry a zbytek suvenýrů, seznámila jsem Michala s nejvýznamnějšími místy v centru a po obědě si dopřáváme odpočinku. Počasí se pomalu umoudřuje, už není 18 stupňů, ale malinko tepleji. Další 3 dny budeme cestovat a pak sbalit všechny možné i nemožné bebechy, které se mi tu nastřádaly během 5 měsíců a (ne)hurá do ČR.

Začátek konce

Skončila éra bydlení v poklidné, ale zabordelené koleji a povinné chození do školy. Nyní jsem se přestěhovala do domečku v trochu turecké části města kousek od hlavního nádraží, kde v přízemí bydlí majitelé, v prvním patře jsou dva pokoje, koupelna a kuchyň a v podkroví je ještě jeden pokojík. Místo mi dohodila Evelin, která bydlí v prvním patře, a já mám pokojík s balkonkem hned vedle ní. Platím malinko víc než na koleji, ale mohu tu zůstat a platit za kratší dobu, ne celý měsíc.

A ještě k návštěvám. Evičku jsem si užila, jsme holt sestry naladěny na stejnou strunu, takže jsme si ni nemusely připravovat žádné plány a nějak se domlouvat, protože jsme měly podobné představy. Základ byl dobře se vyspat. :) Prošly jsme Utrecht, po večerech navštívily známé hospody a kluby a podívaly se do Haagu (viz Fotogalerie). V Haagu jsme strávily celý den, protože se tam výborně nakupuje na tureckém trhu, a potom jsme asi 3 hodiny relaxovaly na pláži, bylo krásně a teplo, i když pořád ne na koupání. Ten den na mě padla nějaká únava, na pláži jsem i usnula. Druhý den už se únava projevila jako bolest v celém těle a malátnost. Musely jsme ale projít trh, abychom nakoupily sýrové balíčky domů, a vyzvednout Jakuba. V neděli jsme měli v plánu, že Evička ještě zůstane a všichni dohromady pojedeme do Amsterdamu. Všichni jsme byli unavení, resp. já jsem byla nadopovaná prášky, Jakub potřeboval spánek po nepohodlné cestě v buse a Evka může spát pořád, takže jsme vyrazili pozdě až kolem poledne. Nejdřív jsme měli naplánováno NEMO – naučné středisko vědy a techniky. Vstup byl sice placený a drahý, i když jsme měli studentskou slevu, ale hezky jsme si tam vyhráli. Většina návštěvníků byla složena z dětí v doprovodu rodičů. Moderně postavená budova ve tvaru lodi tyčící se do výšky 30 metrů, kterou můžete vidět i z vlaku přijíždějícího na Amsterdam Centraal, má 4 patra a obsahuje experimenty a přístroje, které jsou pro děti zábavné a poučné. První patro je zaměřeno na pokusy se světlem, zvukem a elektřinou, v druhém poschodí jsou dílny na stavění hrází, výukové programy na počítačích, simulace křížení genů a dědičnost, ve třetím se zkoumá elektromagnetismus a ve čtvrtém věci pro „teenagery“. Bylo to moc zajímavé, vyblbli (viz Fotogalerie) jsme se na různých atrakcích a vyzkoušeli si a připomněli si hodně vlastností a chování přírody. :) Po strávených třech hodinách jsme už byli unavení a mě začala bolet hlava. Dali jsme si svačinu, čokoládu, ale rozpršelo se a mě se udělalo ještě hůř. Šli jsme se podívat na Oudekerk a mezitím co si ti dva prohlíželi krásný starobylý kostel, já jsem venku málem usnula opřená o strom. Jeden pán do mě šťouchal, jestli vůbec žiju. Bylo mi mizerně, tak jsme jeli zpátky a já jsem celé pondělí proležela v posteli. Evik s Jakubem si mezitím udělali den zase v Utrechtu a Jakub spravil Renčino kolo. V úterý si udělali výlet po utrechtských muzeích a ve středu už Evičce rezervovali lístek v buse. Bylo už mi bylo jakž takž, takže jsme Evičku vyprovodili, chuděrka mi ujela bez pusy, protože jsme nestíhali, a s Jakubem jsme pak vyrazili na druhý pokus do Amsterdamu. Měli jsme sice naplánováno hodně pochůzek, ale zdrželi jsme se ve Sheepvaart Muzeu. V tomto muzeu je k vidění nejobsáhlejší námořní sbírka na světě. Expozice lodí, modelů a map dává chronologický přehled dějin nizozemského námořnictva. Podívali jsme se na mapy z roku 1640, objevili mnoho zemí se známými mořeplavci, prohlédli jsme si navigační zařízení a spoustu modelů i skutečných lodí (viz Fotogalerie). Krásnou atrakcí je replika východoindické lodi ve skutečné velikosti na nábřeží kousek od muzea NEMO. Posádku tvoří herci, kteří se proházejí po lodi, hrají na akordeon nebo baví děti. Loď jsme si mohli projít i v podpalubí s kapitánskou kajutou, velikostně by vyhovovala pro liliputány. Po více než 2 hodinové prohlídce jsme se opět vydali do centra, prošli si květinový trh, dali si jídlo a stihli se ještě projít na Muzeumplein. Většina muzeí už byla zavřená, takže jsme se vydali zpátky do Utrechtu.

Byl to poslední týden většiny škol, kamarádi z ostatních fakult už dokončili studia i absolvovali poslední zkoušky a někteří z nich už odjeli domů. Takže bylo mnoho rozlučkových akcí a večírků.

Ve čtvrtek jsem s kolegy zvládla prezentaci projektu a jinak byl den ve znamení balení. Kromě Renčiných 2 Ikea tašek jsem měla kufr, tašku přes rameno, batoh, notebook a další IKEA tašku. Tím, že jsem měla Jakubovu pomoc, za kterou jsem byla vděčná, i když jsem mu za to asi zapomněla poděkovat! :-/, jsem některé věci nevyhodila, ale táhla je s sebou do druhého bytu.

V pátek jsem se přestěhovala a odpoledne jsme vyrazili na kolech - šrotech dle původního plánu jenom kousek za Utrecht, ale bylo tak krásně a sluníčko opalovalo, že jsme se vydali dál. Chtěli jsme objet jezera na sever od Utrechtu až k Amersfoortu. Cestou jsme obrovská jezera potkali, ale nikde jsme nenašli místo, kde by se dalo jen tak plácnout a koukat na vodu, takže jsme jeli dál a plácli jsme sebou na jedné zahrádce k pivu. Dali jsme si rovnou půllitra, což se nevyplatí, protože za to mají přirážku. To si opravdu raději dávejte víc malých! Po pivku se už nám moc šlapat nechtělo, takže jsme byli rádi, když jsem kolem sedmé přijeli zpět a stačili nakoupit něco málo na večeři a Jakubovi na cestu.

A sobota je krásně slunečná, prošli jsme si trh, Jakub nakoupil suvenýry (sýry a Stroopwafels) domů, koupil mi růžičky na flower marketu a odfrčel do ČR.

Teď mám 4 dny na učení na zkoušku. Takže mezi návštěvou koupališť a opalováním se budu asi trochu učit. ;-) Pak přijede Michal z Ostravy a na závěr si ještě projedeme Holandsko autíčkem. To už se těším, dostanu se do míst, která jsou vlakem těžko dostupná! A pak už se teda sbalím a dojedu do ČR no… když to musí být :-( …. ;-) A co bude dál? Kdo ví… ale snad se brzo potkáme u piva!