Promoční projev

Vaše Magnificence, vážený pane prorektore,
Spectabilis, vážený pane proděkane,
Honorabiles, vážení pánové děkani,
Vážení pedagogové, drazí prarodiče, rodiče, kamarádi, milí hosté.

Dnešním dnem jsme zakončili studium na Fakultě informačních technologií a já jsem velice ráda, že Vám mohu jménem právě promovaných inženýrů velice poděkovat. Nejdřív bych poděkovala všem pedagogům, kteří se nám snažili různými a jejich vlastními způsoby předat co nejvíce informací a kteří nám vytvořili podmínky ke kvalitnímu vzdělávání.

Velký dík patří také kamarádům, přátelům a blízkým za jejich obětavost a pomoc ve svízelných situacích. Podporovali nás ve stresových situacích před zkouškami a byli silnými spojenci při následných oslavách.

Poděkujme si také mezi sebou při řešení úkolů během studia týmovou prací. Na začátku studia jsme si sice byli konkurenty, ale s postupujícími ročníky jsme se stmelovali jako kolektiv a pomáhali jsme si navzájem.

Největší dík však patří našim prarodičům, rodičům, sourozencům a partnerům. Byli to oni, kteří nám věřili i ve chvílích, kdy jsme si přestávali věřit sami. Často nám radili a na základě jejich rad jsme se rozhodovali v dalším postupu a životních situacích. Děkujeme vám proto z celého srdce za možnost studovat, kterou jste nám poskytli, za zázemí, které jsme měli, když jsme přijeli domů, za psychickou podporu při učení a také za finanční příspěvky, které nám usnadnily studium a studentský život.

I když vás možná někteří ze zde přítomných mužů pořádně neobejmou nebo neprojeví takovou radost a dojetí, jak to děláme my holky, věřte, že jsou Vám velmi vděční a jsou si vědomi, že fakt, že se stali inženýry, je i vaše zásluha.

Dnešním dnem se většina z nás loučí s vysokoškolskou půdou, někteří i s městem Brnem a já jim přeji, ať se jim v dalším životě daří minimálně tak jako tady na fakultě. Někteří z nás na fakultě zůstávají na doktorském studiu a těm přeji, ať své znalosti dále rozvíjejí a dále se s chutí vzdělávají. Nám všem pak, abychom poznatky a znalosti uměli zúročit a aby se nám vedlo co nejlépe. Nikdy nezapomeneme na léta strávená na škole, na studentský život a na kamarádství, které jsme prožili.

Děkujeme vám všem za účast na dnešním slavnostním aktu a za to, že jste věnovali svůj čas abyste mohli tyto chvíle prožít s námi.

Paříž 1. část - čtvrtek, pátek

Cesta z Utrechtu v autobusu Eurolines v čtvrtek odpoledne vypadala slibně. Bus přijel včas, na seznamu bylo moje jméno a měla jsem pro sebe dvojsedačku. Chvíli jsem četla, pak na hodinku, dvě usla, povečeřela připravenou svačinu a těšila se, že Brusel uvidím aspoň z okénka. Ale na autobusáku v Bruselu nám řidič řekl: "Všichni na půl hodiny ven, zamykám autobus." Takže jsem se mrkla i po moderní hale autobusového a vlakového nádraží, vlakové by se nedalo přirovnat ani k utrechtskému (!), maximálně tak k Amsterdamu. V průchodech jsem se "bála" i ve dne. Pak jsem si ještě vyběhla ven a stačila udělat pár snímků skleněných moderních budov. K busu jsem přišla na čas, ale většina ostatních spolucestujících už stáli řadu. Takže jsem tentokrát stihla místo vzadu kolem samých černochů. Přede mnou, za mnou, přes uličku, ... A jako poslední nastupoval cestující tmavé pleti a hádejte, kam si sedl. Vypadala jsem asi mezi těma černochama nejméně nebezpečně. :-) Nicméně jsem se mé další hodině čtení (děkuji Kitynce za poslané knížky a Chiprovi za dovoz) s Mohamedem seznámili a začali si povídat. Angličtina mu moc nešla. Ale po čase poslouchání mé zkomolené řeči už skládal aspoň slovíčka s občasnou francouzštinou. Naučil mě pár dalších arabských slov, a když se nám 2 hodiny před Paříží na dálnici porouchal autobus, vyprávěl i vtipy. :) Bylo něco s motorem, takže nešel nastartovat. Ale pan řidič byl šikula a asi během 20-ti minut to spravil. Cestou do Paříže jsem nebyla vůbec nervózní, že nemám zajištěné žádné ubytování, protože jsem měla vyhledáno tolik hostelů z internetu, až jsem nějakým argetinským studentkám na konci cesty radila nějaké z adres. Ale můj favourite jsem jim neřekla. O:-) Po hodince zpoždění jsem čekala na Makrama (Tunisan, co žije v Paříži), který slíbil, že pro mě přijede. Měla jsem zjištěné i metro (které však po půlnoci nejelo), takže naštěstí dojel autem a dovezl mě k hostelu.

Po chvilce hledání jsme ulici i hostel našli a tam mi pan recepční sdělil, že je mu to líto, ale že volné místo mají až od soboty. Zavolal do jiného 10 min vzdáleného hostelu a tam mě vzali. Hostel byl bohužel o 6 euro dražší, takže když jsem chtěla platit kartou, nebylo to možné. Makram vytáhl galantně šrajtofli a 2 noci mi zatáhl. O:-) Kolem druhé hodiny jsem našla svůj pokoj s 5 postelemi, upíchla se na první volnou a do 10 min spala jako dudek. Ráno v 6 hodin mě probudili ptáci a pak holka, co vstávala. Naštěstí jsem ale ještě na 2 hoďky usla. Když jsem vstala, shledala jsem, že na patře jsou další 3 postele a všechny holky, co se mnou v pokoji spaly, cestují každá zvášť. Ale měnily jsme na druhou noc místo, nebo některé odjížděly, takže jsme se ani na ničem společném nedomlouvaly. Na snídani jsem byla hodně zvědavá, protože byla v ceně a pořád jsem doufala, že po málo prospané noci a ranní studené sprše, bude snídaně povzbuzující. Překvapivě byla bageta (ve Francii! :)), máslíčka a marmelády, sirup a kafčo. Ale zasytilo mě to a během snídaně jsem pochytávala informace v rychlé angličtině od paní z Nového Zélandu. Ta mi vykládala o projížďce otevřeným busem s informacemi a jak je zbytečné chodit na Eiffelovku, protože čekala 2,5 hodiny než se dostala nahoru. Nejdřív fronta na lístek, pak na výtah do 1. patra a pak na výtah do 2. patra. Já jsem se docpala kouskama baget, rozloučila se a vrhla se poznávat Paříž.

Cestou jsem se stavila v předešlém hostelu a rezervovala a zaplatila si (už sama :)) další dvě noci, nyní už jen noc za 15 euro opět včetně snídaně. Pak jsem se vydala směrem k řece Seině a s mírnýma oklikama jsem narazila na turistickou "stezku", resp. na turisticky nejznámější místa, kde byly mapky, takže jsem se orientovala podle nich. Měla jsem sepsaný program podle informací z internetu a od Pavla a Renatky.

Jako první úžasné místo úchvatné místo byl Notre Dame. Tím, že jsem chodila (12 hodin!) pěšky (jen zpátky jsem se svezla kousek busem), jsem měla možnost vyfotit památky z dálky a různých pohledů. Vystoupit z metra nebo taxíku, udělat pár fotek zblízka a koupit hezkou pohlednici, to umí kdekdo, ne? Předtím prohlídkou nádherného obrovského kostela, Notre Dame byl nazvala katedrálou, jsem narazila na pěknou zahradu a zaujal mě kámen - náhrobek s datem 1945. Šla jsem blíž zjistit detaily a už na mě paní mluvila anglicky. "Aha, je to nějaký památník", říkám si, "a budou chtít peníze. Tak uvidíme, kolik za to chtějí." Ale paní jenom chtěla vidět batoh, jestli náhodou nenesu nějakou bombičku. :) Památník byl postaven až dlouho po válce a je věnován obětem koncentračních táborů. Uvnitř jsou vytesány verše spisovatelů a básníků: R. Desnos, L. Aragon, J. P. Sartre, A. de Saint-Exupéry aj. V kapli svítí věčné světlo a na stěnách jsou buď přímo malé černé náhrobky se jmény nebo svítící "diamantky", kterí symbolizují všechny bezejmenné, kteří byli zabiti. A dále jsem pokračovala ke katedrále. Už z dálky byl obrovská až hrozivá. Z blízka byla úžasná, protože člověk mohl obdivovat každý detail a propracovaný kámen či sochu nápaditou strukturu. Před vchodem stála dlouhá fronta lidí, ale mě to nedalo, stoupla jsem si do řady a čekala, jak rychle bude fronta postupovat a co mě čeká u vchodu. Postupovalo se celkem rychle a kromě pár žebráků jsem byla zdarma vpuštěna dovnitř. Byla jsem mile řekvapena a od té doby jsem lezla všude, kde bylo jen trochu otevřeno, jestli se zase někam nemůžu podívat jen tak. :) Kostel byl úžasný - vysokánské gotické stropy, které mám tak ráda, po stranách plno kaplí (Svatého Petra, Svatého Pavla a apoštolů, baptisterium, ...), v některých byly skleněné kukaně a lidé mohli s církevními hodnostáři rozprávět. Zpověď to asi nebyla. Také tam byla komnata klenotů, náboženská sousoší, soch, reliéfů a ikon a krásných barevných velikánských oken (i když v Goudě se mi ty speciální okna líbily více). Atmosféru narušovalo jen spousta turistů, návštěvníků a vřískajících dětí. Mě se až z té majestátnosti tajil dech, škoda, že někteří lidé k tomu úctu nemají, i když nejsou věřící. Mapu Paříže jsem ještě pořád neměla, tak jsem nevěděla, co je na náměstí kolem, nicméně jsem se šla poohlédnout, protože všechny budovy vypadaly krásně. A hned vedle katedrály jsem narazila na H^otel-Dieu. Pro pročtení informací venku jsem zjistila, že to je komplex pro nemocné a že je možné podívat se dovnitř. Jak by také ne, když jsem třeba potřebovala vyšetřit... (hlavu například?). :) Až na to, že středisko byla opravdu památka a chodby i zahrady byly krásně udržované. Jinak to vypadalo jako v nemocnici, do ordinací chodili lidé, na chodbách jste potkávali sestřičky a po zahradě se procházeli v nemocničním oblečení pacienti (doufám, že infekční oddělení zrovna v tu dobu nemělo vycházky! :)).

Na druhém konci náměstí jsem narazila na schody, které vedly dolů do podzemí. Protože začalo být hrozně vedro, poledne se blížilo, takže zvědavost a touha ochladit se mě poslaly dolů. A tak jsem našla "katakomby", resp. muzeum a zbytky šutrů, co z katakomb zbyly. Tentokrá už jsem zaplatila pár euráků za vstup a šla si pročíst informace, jak byla Paříž založena a od 6. století ustanovena hlavním městem. Podle plánku jsem si představovala, pod kterým místem náměstí stojím a z kterého místa jsem fotila Notre Dame. To na tom bylo asi nejzajímavější. A pak jsem se už zase vydala podél řeky. Šla jsem po hlavní ulici směřující k mému dalšímu cíli - Luxemburských zahrad. Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na ulici Saint-Michel, kterou poznáte i podle zavřených očí podle hluku a spousty dopravy, ale hlavně také podle čichu a skvělých vůní z různých restaurací - řeckých, tureckých, italských a velikého množství fast-foodů. Já jsem měla ještě z Utrechtu v baťohu chleba se sýrem, takže jsem si koupila akorát mapu za necelé 3 eura, abych měla pocit jistoty a bezpečí, a pokračovala v cestě. Úplně náhodou (jsem to ale šťastná žena!) jsem narazila na nedalekou kopuli, která se tyčila nad stromy uprostřed malého náměstíčka. Kostel, jemuž kopule patřila se opravoval a vstup byl do něj zakázán, ale všimla jsem si vchodu, který byl propojen s kostelem a nesl název Sorbonne. U vchodu stál uniformovaný muž a všichni příchozí mu ukazovali jakési kartičky. Vyhrkla jsem na něj angličtinou, jestli jako můžu jít dovnitř a podívat se, ale evidentně nerozuměl, takže mávl rukou a já vešla dovnitř. :) Vlezla jsem na náměstíčko a kolem byly další krásné stavby s podobnou architekturou jako byl H^otel-Dieu. Šla jsem nakouknout do některých za dvěří a v tom mi to došlo. Všude se pohybovali mladí lidé, nosili knížky a čekali na chodbách. Ona to byla univerzita a u vstupu kontrolovali studentské kartičky. :) To poznání mě potěšilo stejn tak jako vzpomínka na mou "drahou" fakultu informačních technologií v Brně, která sídlí také v historické budově - klášteře. (I když už se částečně přetváří do modernější podoby a historiská tvář budovy je potlačena.) Takže jsem si vyfotila chodby a okolí, použila záchod a vyrazila do zahrad.

Park byl opravdu veliký, hlavní dominantou byl senát s jezírkem a sochami a byl doplňován místy k procházkám, sportovními hřišti, dětskými koutky a spoustou laviček a židliček, na kterých odpočívali nebo si četli lidé. A ti, kteří se nevlezli, seděli na trávnících. Říkala jsem si, že na to, kolik je všude lidí, mohly být zahrady ještě větší, protože i v tak velkých místech si nenajdete privátní místo. Ale bylo to moc prima, uvolněná atmosféra a bylo zase prima vidět, jak se mladí lidé baví a mají se k sobě. Ne jako ty holandské netýkavky, které raději jezdí na kolech a nedrží se za ruce. :) Tak jsem obešla zahrady, načerpala síly na lavičce pokoukáním na zeleň a tenisovou hru jakýchsi slečen a objevila jsem pavilon L´Oranjerie s výstavou umění. Zběžně jsem ho prohlédla, pokračovala jsem do Muzea Luxemburk, kde ale chtěli vstupné a nic zajímavého nenabízeli. Pomalu jsem se tedy vydala k Eiffelově věži. Vydala jsem se opět nejkratší, ale nejzajímavější cestou s výskytem dalších památek. Ulice Rue de Varenne byla poseta policisty. Bylo tam Ministerstvo zemědělství a nějaké velvyslanectví. Až těch policajtů bylo nepřijemně moc. :) A kolem muzea Rodin jsem došla k budově H^otel des Invalides. Poznala jsem to nejen podle mapy, ale i podle Renčiného popisu, že tam budou "naskládané nějaké děla". Ale jaké! Uvnitř senatoria bylo muzeum armády a zbraní, takže sbírka nevídaná. A nemocnice to byla krásná, obrovská. Ale ani do jednoho muzea už jsem nešla, ani do Napoleonovy hrobky. Teď toho trochu lituji, ale nebyl čas. Raději jsem si dala kafe k nabrání sil a vyrazila jsem dál. To jsem ještě zažila úžasnou podívanou v severní části nemocnice, což byl Dom Saint Louis. Opravdu krásný s pozlacenou kopulí. Na první pohled zamilovatelná stavba a jak obrovitánská! A jen jsem přišla ke vchodu, dýchla na mě taková zima, až mrtvolná, že jsem raději od návštěvy ustoupila. Podíl na tom mělo i nehorázné vstupné. Ale nechala jsem se vyfotit alespoň venku a protože už bylo kolem 4 odpoledne spěchala jsem dalšími zahradami ke zřetelné Eiffelovce. To jsem ale ještě potkala budovu Ministerstva de la Santé, kde stálo plno důležitých papalášů, a budovu UNESCA, která nebyla teda nic moc. Poslední překážkou byla vojenská škola, také umístěna do historické rozlehlé budovy, ale opravovaly se zahrady, tak jsem se tam ani moc necpala.

A bylo to tady. La Tour Eiffel. Pár fotek zdálky jsem už stihla, ale čím dál víc jsem se blížila, tím víc mě fascinovala ta obrovitost. Je to takový ten pocit, že tu sice celou dobu stála a stát ještě bude, ale já jsem TADY BYLA! a koukala na ni na vlastní oči! Po několika nepodařených fotkách sama sebe a Eiffelky v pozadí, mi pomohl pán, který mě blejsknul trochu líp. :) Ta je věnována Chiprovi, protože mě nabádal, ať na to nezapomenu! :) Už z dálky jsem byla nadšená, ale i smířená, že se nahoru asi nepodívám. Tož taky, co tam - trochu pohled na město a kus železa pod nohama. Bylo pozdě a za necelé 3 hodiny čekání, jak vypadala ta fronta lidí, bych se tam nedostala. Nicméně jsem chtěla udělat fotky ještě z podhledu a zblízka, takže jsem se neohrožene vrhla mezi davy turistů. Všimla jsem si, že v některých nohách jezdí výtahy různých barev a v jedné dokonce lidé šlapou pěšky. A jen za 3 eura! A bylo rozhodnuto! Bez čekání jsem vyrazila nahoru a po vyšlapání 668 schodů mě ovál vítr v neskutečné výšce. Bylo tam tak krásně! Kolem bylo plno domů protkaných zelenými parky, krásnou modrou Seinou a ulice plných maličkých lidiček. Kolem zábradlí byla neskutečná tlačeníce lidí, kteří se fotili, chodili dokola, koukali do kukátek, ale všichni byli nadšení, smáli se na sebe a případně se omlouvali, když si navzájem vlezli do záběru nebo když do sebe šťouchli. Já jsem pár dvojic také vyfotila a nechala se vyfotit Japoncem, který měl taky jakési křivé fotky... tak to bude asi tím foťákem a ne mnou. ;-) Strávila jsem tam asi 2 hodiny, taky trochu odpočinkem, protože výška Eiffelovky je trochu jiná než utrechtského Domu, kterého jsem slézala naposledy v březnu. :) Pak jsem chtěla sejít dolů, abych nemusela čekat, ale všechny schody pro pěší už byly zavřené a sváželi lidi dolů výtahama. Takže tam jsem si počkala. Mezitím jsem řešila s Makramem, jestli zajdeme na večeři. Ale napsal mi, že je unavený (v 19 hodin), že jde spát a v sobotu musí pracovat. (Kdo ví, co měl na práci doma, že ho žena nechtěla pustit ven. :-D) Takže jsem změnila plány a místo odchodu do hostelu, jsem se šla ještě mrknout naproti Eiffelovky na Palais de Chaillot, kde v zahradách byl jakýsi festival - na pódiu se hrálo a zpívalo a ve stáncích kolem se prezentovaly jednotlivé města a hudbou, obrazem i workshopy obveselovaly příchozí. Pak jsem kapitulovala, zjistila jsem, jak to je lístky na metro či bus, a svezla jsem se ten "nudný kus Seiny" zpět na Saint-Michel. Po cestě jsem si povykládala s paní z Ameriky, která byla celá nešťastná, že ji autobusová prohlídka městem vysadila na jiném místě, než bylo místo nástupní, takže se ztratila. Ale jely jsme spolu na stejné místo a na St. Michel už na ni čekal synáček. Tak jsem si koupila výborňáckou večeři - řecký gyros (pořádné kusy masa, ne obalované brokolicové kuličky! - tati, příště budem chytřejší ;-) ) za 4 eura teda, ale bylo to mňam! A jak jsem taková šikovná, tak jsem si samozřejmě zamastila kalhoty. Takže po bližším prozkoumání fotek z dalších dnů můžete sami vidět, jaké jsem prasátko. :-D

Pak už jsem jenom pospíchala zpátky, abych nedošla za tmy. Byla jsem hrozně žíznivá a napravilo to jenom plechovkové třetinkové pivíčko značky Heineken. :) Jako "doma" v Holandsku. Takže po studené sprše, ulehnutí do postele a otevření piva jsem byla totálně happy. Bylo mi fajn, proto%20jsem byla krásně zmožena, protože jsem stihla navštívit tolik krásných míst, protože jsem šikovná a zvládnu to všechno sama a hlavně, že už ležím v posteli s pivem a můžu v klidu usnout. :) Ještě přišla na pokoj američanka Sára, chvilku jsme povídaly, já sepsala tohle nesnesitelně dlouhé, ale nesnesitelně detailně vzpomínkové povídání a usla jako pařez. :)

Nevěřte všemu, co se na blozích šustne

Lonelygirl15 není až tak lonely. Že nevíte, o co jde? To se ani nedivím, českým médiím se tato událost, která zahýbala světem internetových komunit a dostala se na přední stránky světových deníků, prakticky kompletně vyhnula. Přitom jde o velmi zajímavý případ nejenom z pohledu uživatele internetu, ale také různých marketingových guru, kteří rozhodují o realizaci reklamních kampaní na internetu. Takhle by se to totiž mělo dělat!

Lonelygirl15 je atraktivní 16letí videoblogerka jménem Bree, která na server YouTube.com začala umisťovat krátká, několikaminutová videa s příběhy ze svého života. YouTube.com je server pro sdílení krátkých videí mezi uživateli – pokud se chcete pobavit při sledování japonských pořadů typu „skrytá kamera, zavítejte právě sem. Za poslední rok získat server ohromnou popularitu, podle údajů z letošního června servíruje každý den svým návštěvníkům více než 100 milionů videí.

Dejte výše vyjmenovanou dvojici Lonelygirl15 a YouTube.com dohromady a máte zaděláno na… minimálně slušný úspěch. Lonelygirl15 se zakrátko stala hvězdou YouTube, díky svému půvabu, nadšení pro moderní technologie, inteligenci a dalším vkusně namíchaným ingrediencím si ji oblíbily desítky tisíc uživatelů. Každé z jejích, do této chvíle, 33 videí vidělo v průměru několik stovek tisíc návštěvníků – to je opravdu hodně i na YoutTube.

Vnímavější uživatelé ale brzy začali mít pocit, že tady něco nehraje. Scénáře jednotlivých videí i celkový příběh byly až příliš dokonalé. Bublina praskla kolem 10. září, kdy se povalilo, že Lonelygirl15 alias Bree není tím, za koho se vydává. Šikovným internautům se podařilo objevit reálné snímky aktérky představující Bree. Tou je 19letá herečka Jessica Rose. Do popředí také vystoupili strůjci celé akce – dva filmaři z Los Angeles a několik dalších lidí. Potvrdilo se propojení s uměleckou agenturou, která se starala o vystupování Bree na internetu.

Jaký byl motiv? Spekuluje se mezi dvěma hlavními možnostmi. Jedním může být snaha o nalezení nového způsobu internetové propagace. Druhá možnost je líbivější – autoři mají po vzoru posledních seriálových trháků typu Ztraceni připraven detailně propracovaný scénář, ve kterém budou postupně odhalovat detaily ze života Bree a novými záhadami držet vytrvalou divákovu pozornost. Pokud předpokládáte, že po odhalení reality (nebo aspoň její části) zájem o videa s Bree klesne, mýlíte se. Každé nové video je sledováno přinejmenším se stejným zájmem jako všechna předešlá. Díky získané publicitě zájem možná ještě vzrostl. Jessica dál hraje svoji roli Bree a nutno říct, že jí to jde. Seznamte se Lonelygirl15, ale skutečně nevěřte všemu.

Zdroj: časopis Computer 19/06 - autor: Jan Kuneš