*/

7.8.09

Hong Kong - den 4.

Poslední den jsme měli v plánu hlavně poslat další balík věcí, abychom po nákupech nemuseli dělat čistku až na letišti. Vytřídili jsme věci, které nebudeme potřebovat po další 2 měsíce a budeme doufat, že balík přijde. Celková váha 13,7 kg. Fajn, večer ještě můžeme nakoupit suvenýry a vejdeme se bez problémů.
Poslání balíku nebyl problém, po vyplnění formulářů a splnění bezpečnostních opatření (oblepení a podepsání téměř celého balíku) jsme zaplatili mnohem nižší částku než jakou by nás stála nadváha na letišti.
Pak se nám bohužel v Hong Kongu rozpršelo a výlety na výhledy jako Victoria Peak nebo Bank of China by nestály za nic. Přemýšleli jsme nad variantou Ocean Parku, kde je kromě vnitřního akvária také venkovní zábavní park, nebo HK gardens a ZOO. První jmenované má drahé vstupné, druhé je zdarma. Zbyněk však rozhodl, že chce vidět trochu historie a tak jsme zamířili do Musea umění. Podle očekávání mně hned první exhibice zlatých mincí – artefaktů z 6000 let před Kristem – nezaujala, proto jsem si půjčila audio přehrávač, který mi o sekcích a předmětech aspoň něco vykládal. Pak už jsem si to měla s čím spojit a bylo to zajímavé. Stejně zajímavá byla i výstava Louise Vuitona, speciální věci a nápady módních ikon. Některé videa mi však přišly smutné až morbitní, některé nic neříkající a jak se z některých čmáranic stalo umění jsem nepochopila. :-)

Po vyčerpávající prohlídce naštěstí v klimatizovaném museu jsme dostali facku venku, protože se počasí umoudřilo. Jelikož se ale den pomalu chýlil ke konci, další museum nemělo smysl. Dali jsme si kafe, rychlou večeři a šli nakupovat za zbylé peníze = má nejoblíbenější činnosti v HK. Úžasný byl Jade market, nerozpoznala jsem rozdíl mezi jade a nefrit. Tuším, že jade je opracovaný a nějak upravený, možná chemicky změněný nefrit, není už tak přírodní. Každopádně jsme přišli před zavíračkou, před 19 hodinou a každá prodavačka nás téměř tahala za ruku, nutila cetky a navyšovala cenu, že to bylo až směšné. Ale koupili jsme pár moc hezkých věcí, Zbyněk získal cenu nejlepšího smlouvače: náramek za navrhovaných 120HKD (hong-kongských dolarů, cca 300Kč) získal za 15HKD (ano, za 38Kč). :-) A v tomto duchu smlouvání jsme se drželi i nákupů na nočním marketu kolem Temple street a Nathan Road. Tam je nejlepší a nejlevnější nakupování v celém Hong Kongu!


Navštívili jsme ještě nejznámější chrám Market Temple, krásně vyzdobený sochami a symbolickými předměty, smradlavý od tyčinek a páchnoucí vody z klimatizace. Zapomněla jsem napsat, že HK má také svůj typický zápach. Někdy je to samozřejmě puch z ryb, řas, prostě od moře, někdy je to přepáleným tukem z fast foodů a nudlí, volně na ulicích je to ale zápach z odkapávající klimatizace. Všude jsou mokré cestičky z vody, v obchodech cedulemi varují na mokré podlahy a chytají vodu do kbelíků, na poště jsme zase viděli, jak hadrou na dlouhém bidle utírali větrací šachty. Takže kromě velké vlhkosti, která se na člověku sráží, je běžně postříkaný i od vody z klimatizace, která kape z okapů, střech nebo přímo z větráků. Blé, když jsme na jednom chodníku viděli dírky, které odkapávající voda časem udělala, čistá voda to asi nebude.
Noční market opravdu začíná kolem 17 hodin a podle počasí končí až o půlnoci. Tentokrát jsme měli „štěstí“ a začalo pršet, takže kupci začali sklízet už kolem 9 hodiny. Někteří zase chtěli prodat, hlavní výhodou však bylo, že jsme neutratili všechny peníze a jeli se brzo sbalit a spát. :-) Zbyněk objevil levný obchod s outdoorovým vybavením a „oplakal“ odchod z tak levného obchodu jen s 3mi věcmi. Také se však ukázal jako skvělý společník k nákupům, protože smlouval ceny tak, že mi bylo prodávajících líto, že jim nedáme vydělat. :-) Byl to skvělý zážitek. Lépe než naši Vietnamci, kteří mají jen naučené fráze, uměli cizí jazyk, dalo se s nimi i popovídat a byla to sranda. Také mají kvalitní věci, je to všechno sice šité v Číně, ale nejsou to všechno takové hadry jako u nás. Kopírují a vesele prodávají známé značky, ale asi se to tam tak neřeší.
Večer už jsme jen zabalili, trochu se prospali a ráno v půl páté vstávali, abychom chytli první autobus na letiště 40HDK (naštěstí jel, a proto jsme nemuseli jet drahým Airport train 100HKD nebo ještě dražším taxíkem 400HKD). Přijeli jsme, zkontrolovali váhu kufrů, tentokrát už „jen“ necelé 2 kg nadváhy na každý kufr, přivřou oko, když je kufr do 23 kg. A byli převedeni na let jiné společnosti, protože naše milá Air New Zealand měla z Aucklandu zpoždění a my bychom nestihli letadlo v Londýně do Vídně. Letadlo společnost Quantas bylo při vletu a při přistání trochu na rozsypání, 3x restartovali systém na přehrávání videí, ale servis byl prima. Pořád nosili nějaké jídlo, občerstvení a já si dala do nosu 3 Heinekeny... jako přípravu do ČR. :-) Let z Londýna už proběhl rychle a v pohodě, i když to byl Airbus! Jen jsem byla hrozně unavená a stále jsem se z časového posunu nevzpamatovala. Večer nevydržím a ráno se budím kolem 5. Z letiště nás vyzvedl kolega Vlastík a bezpečně nás dovezl až do domečku.

A je tady krásně!!! Takže se těším brzo na viděnou u chlazeného lahodného moku z chmele. :-)

5.8.09

Hong Kong - den 3.

Po nepříliš povedeném ránu, kdy jsme hledali nástupiště na trajekt do Macau, vraceli jsme se pro zapomenutou paměťovou kartu do foťáku na pokoj a zdržoval nás budhista, jsme se kolem poledne dostali na rychlý trajekt (TurboJet) na Macau. Mimochodem budhista to měl výborně vymyšlené, nutil nám pěkné kartičky s budhou, který nám přinese štěstí. Když to vnutil oběma, vytáhl bloček, kde měl Zbyněk něco vyplnit, mysleli jsme, že to je vzkaz či něco, ale po vyplnění jména a země následovala kolonka o darované částce. Předchozí záznamy ukazovaly tisíce... tak jsme vytáhli desetidolarovku a utíkali pryč. Však on si tam ty nuly dopíše. :-)
Do Macau se vycestovává s pasem a ČR turisti mají vízum na týden zdarma. Museli jsme ale vyplnit odjezdové karty, prohlášení o zdravotním stavu a pak hodinu fičeli po moři cca 70km. Byla to příjemná cesta, i když to trochu houpalo. Macau je poloostrov jihozápadně od Hong Kongu, byl jako první osídlen Portugaly v 16. století.
Po příjezdu do Macau nás čekala letmá celní prohlídka a pak jsme sedli na autobus podle průvodce a ujížděli do centra. Bylo to sice jen pár zastávek, ale pak jsme byli rádi, že jsme se svezli, protože jsme měli chození až až.


Náměstíčko se jmenovalo Largo de Senado a opravdu mi připomínalo jižanská města Evropy, pěkné nízké budovy. I přes historickou povahu budov se nezapřela globalizace a turistický ruch, na štítech budov totiž měly vývěsní štíty firmy McDonalds, Starbucks Caffe, Mango apod. Přes davy Číňanů, ale už i davy turistů jsme pokračovali ke kostelu St. Dominic's. Vždy, když si vybavím návštěvu kostela v parném létě, těším se na chlad tlustých zdí. Omyl, v Macau bylo tak vedro, že nepomáhala ani klimatizace. Chladno nebylo ani náhodou. Kostelík byl jednoduchý, pro nás Evropany nic moc historie, v dalších 2 patrech byly vystaveny sochy a pár historických předmětů. Více zajímavé mi přišlo, že jak brzo bylo křesťanství do Číny „zavlečeno“. Dále následovala procházka po ulicích a uličkách Macau, hustota aut trochu ubyla, o to více obyvatelé jezdí na skútrech a kolech. Zvenku jsme si prohlédli pěknou budovu Portugalské ambasády, až ven stála fronta lidí, tušili jsme s žádostmi o víza. Ale kdo ví. :-) Po vyšplhání strmou uličkou jsme se dostali k Macau muzeu, moderní budova postavená ve starobylé kamenné hradbě s moc pěkným nádvořím, děly a výhledem na Macau a jeho dominantu Hotel a kasino Lisboa, obrovská zlatá budova. Zase jsem se těšila na klimatizaci a ochlazení, protože jsem byla mokrá a vějíř na ovívání napomáhal rozvířit horký vzduch, ručníček na utírání už byl také nepoužitelný, ale bohužel v první pondělí v měsíci je museum zavřené... ani v průvodci jsme tuto informaci nenašli. Sešli jsme proto zahradami zase zpátky z kopce a viděli obrovský oblouk – ruiny katedrály Svatého Pavla.


Tak jsem se zchladila v kobce a kostnici a zpátky u ruin jsem byla atrakcí pro nějaké Indonésanky, které neuměly žblebtnout ani slovo anglicky, ale museli se se mnou vyfotit. Prošli jsme zpět k centru uličky se spoustou stánků, obchůdků, prodávalo se sušené maso, laskominky, oblečení apod. Utíkali jsme z davu turistů, jak jsme nejrychleji mohli a tak, abychom se nezpotili. To už jsme začali být ušlí. Podle průvodce jsme se dostali i do zapadlejších uliček, které skýtaly i pohled do zákulisí obyčejného života chudých Číňanů, resp. Macauců. Tipla bych je, že to jsou opálenější Číňani. Procházeli jsme špinavými uličkami, kde pobíhali psi, žena šila na stroji, babička seděla v malé komůrce, jeden pes kňučel zavřený na balkoně na slunci, v garáži chlap opravoval nějaké mašiny a koukal přitom na 60 palcovou televizi apod.


Pak jsme našli vchod podobný chrámu, ale když jsme nakoukli, už se k nám hnala paní s rouškou na obličeji a jednoduchou angličtinou vysvětlovala, že je to nemocnice. A asi jemně naznačovala, ať raději vypadnem, kdo ví, co by mohli chytit od bílých. Taky nám hned před obličej strčila digitální teploměr, pípla a změřila teplotu. Byli jsme naštěstí v pořádku. :-)
Když jsme se dostali na hlavní ulici a zjistili, že další z museí je zavřené ze stejného důvodu jako to hlavní, byli jsme zralí do postele. Navštívili jsme ale blízkého McDonalda a dali si kafe a zmrzlinu. Po hodině odpočinku jsme chtěli projít město zpátky k přístavu a podívat se na pár dalších zajímavostí. Co se však nestalo, najednou přišly mraky a jen, co stačil Zbyněk říct: „Bude pršet“ přihnala se taková bouřka, že jeden blesk byl téměř nad námi. Čekali jsme na přechodu, Zbyněk nečekal a přeběhl na červenou pod střechu obchodů, já čekala na zelenou a mladá Číňanka mi nabízela místo pod deštníkem. Odmítla jsem, že to nic není, že jen začíná poprchávat. Za dalších 10 sekund jsem byla ráda, že neodešla a já se měla, kde schovat. Během pár sekund jsme byli mokří a nuceni vzít autobus. Což však nebylo nic moc, mokré oblečení pod klimatizací hrozně studily. Po paměti jsme dojeli až k trajektům a vyhlídkovou jízdu po zbytku městečka jsme si zopakovali v autobuse.
Rychle jsme si našli nejbližší čas odjezdu trajektu a utíkali na celnici. Tak však byla fronta a my pár minut po plánovaném odjezdu trajektu utíkali k nástupišti. Naštěstí na nás počkali a za prudkého deště jsme hupskali po velkých vlnách do HK. Zmrzlinky zůstaly v žaludku a v HK nepršelo. Šli jsme se tedy podívat jižní část poloostrova Kowloon s Avenue of stars, Tower clock a moderními budovami.


Měli jsme takové štěstí, že jsme přišli právě na každodenní noční představení Laser show, kdy ve 20 hodin osvětlují budovy na Hong Kong Island a na hudbu mění barvy, blikání, osvětlování části budov atd. na hudbu. Příjemná podívaná i se zamračeným nebem, teplým vánkem a opět vysoké vlhkosti. Pak jsme si prošli třídu hvězd (Avenue of stars), ale na focení bylo dost tma a hodně lidí. Na chodníku byly otisky rukou slavných čínských herců, hereček a režisérů, chodník byl doplněný skulpturami a sochami a také stánky s občerstvením.
Po lehké procházce jsme už zamířili do metra, koupili si na večeři bagety, doma žahli chlazené čínské pivo a zase usnuli jako špalci.

4.8.09

Hong Kong - den 2.

V hostelu jsme našli průvodce od Lonely Planet pro Hong Kong a Macau, bylo tedy příjemné pročíst si i informace a historii památek a míst. Ráno jsem se poctivě namazala opalovacím krémem, protože jsme opět měli naplánován celý den venku a na sluníčku. Bohužel už po půl hodině cesty tramvajkou do centra jsem trpěla. Chápu, že Číňanky se téměř nemalují a nosí si deštníky. Opalovací krém ze mě totiž stékal se spoustou vody, kterou jsem na tom vedru potila. Vystoupili jsme u Bank of China, která je třetí nejvyšší budovou HK se svými 70-ti podlažími z roku 1950. Bohužel jsme si ale neuvědomili, že je neděle, takže vyhlídka pro veřejnost ve 43. patře je spolu s bankou zavřená, třeba zítra... Kvůli vysoké vlhkosti byl ale kolem celého KH opar, takže i budova vzdálená 500 m už byla v mlze. Prošli jsme tedy kolem Chater Garden kolem hloučků Číňanek s dětmi, které jen tak seděli na dekách na zemi a měli piknik, klábosily, lakovali si nehty, prostě nedělní pohoda. V parku ale bylo málo místa, proto sedící hloučky na dekách, pak i na papírech lemovaly průchody a podchody k přístavu. Bylo děsně vedro, ale aspoň se schovávaly ve stínu před sluncem.


Zbyněk má mimochodem všechny vstupy, dveře a právě tento průchod do centra nízký, takže chodil skoro v předklonu. Výhoda jeno výšky je, že přes zástupy Číňanů vidí daleko a je vidět, když ho "ztratím" v davu. :-)
Došli jsme k průchodu na nástupiště na trajekty, cíl cesty byl Tian Tan Buddha na místě zvaném Ngong Ping. V průvodci nás navedli rychlou cestou - trajekt cca 40 min a pak bus cca 20 minut. Turistická oblast s největší sedící bronzovou a venku umístěnou sochou Buddhy, kde jsme už potkávali hodně Evropanů, byla vystavěna až v roce 1990. Skládá se z monastery (něco jako kláštěr) se svatyní, vesničky a obrovské sochy.

na trajektu z pohledem do zamlženého HK

Historií jsme byli zklamáni, jakožto i davy turistů. Tam jsem pochopila, proč jsou Číňani tak opatrní a nosí roušky. Co pátý člověk tam kašlal, kýchal a vůbec se neobtěžovali používat kapesníky, prostě si tam kapénky létaly všude kolem. Navíc mají Číňani "výbornou" vlastnost, že se všude pletou pod nohy, ale to jsme znali už z Aucklandu. Netuším, čím je to dáno, ale v řadě se neustále cpou dopředu, nedbají na to, jestli strkají do malého děcka nebo dvoumetrového Zbyni, neustálým šťoucháním popohánějí člověka dopředu, i když se fronta nehýbe. V tom vedru jsme se ale naučili chodit pomalu, nikam nespěchat, abychom se potili, co nejméně, takže jak mi pak říkal Zbyňa, z pohledu Číňana musí být k zešílení vidět před sebou dva mohutné Evropany, kteří se šinou jak šneci. :-D Věšina dospělých chlapů Číňanů jsou výškou opravdu Zbyňovi po prsa, proti mě jsou zase Číňanky poloviční.
Vstup k Budhovi je zdarma, což jsme netušili, protože si správci výhodně postavili kasy, přes které člověk musel projít a už mu paní za okýnky nutili vstupenky. Koupili jsme za $23 pro jednoho se vstupem DO sochy, kde bylo muzeum, a do restauračky na drink a snack zdarma. Pak až nám došlo, že jsme si zaplatili za oběd. Ale museum bylo zajímavé, vystavené písmo sanksrtu a bílá relikvie (relic) na nás trochou historie dýchlo. Mnicha jsme však nepotkali žádného ani v monastery. Tam jsme se zašli podívat přes staveniště, celé místo se totiž stále dostavuje a jako další turistický tahák mají něco ve smyslu: kup si svou cihlu (podstavec, sloup, ...).

Tian Tan Buddha se spoustou turistů a vážek

svatyně byla vyzdobená krásně

Za určitou částku od $200 si člověk může "nakoupit" materiál, ze kterého se celé "svaté místo" bude stavět. Zrychlit krok jsme museli kolem modlících míst, kde se zapalují vonné svíčky (strašný smrad :-)). A pak už jsme si poseděli u oběda - nudle, pár zákusků a vody.

Opět podle průvodce jsme chytli bus, tentokrát do centra Tung Chung, v centru poloostrova Lantau. Odtud jezdí k soše přímo lanovka a je to jedna zastávka metra k letišti. Samotná cesta byla opět zajímavá a opět mi bylo špatně od žaludku, i když jsem seděli vpředu. Serpentiny, strmé kopce nahoru a dolu a přechod z vedra do studené klimatizace je vražedná kombinace. Obsah oběda ale zůstal, kde měl, a my jsme se zorientovali na rušném centru s komplexy kin, přestupními stanicemi metra a autobusů, mrakodrapů a parčíků. A pak jsme objevili systém metra! Dražší transport než je ježdění tramvajkou po centru nebo trajekt mezi ostrovy, ovšem mimo HK Island je to levnější a hlavně rychlá, klimatizovaná a k žaludku šetrná doprava. :-) Řekli jsme si, že výhledů z autobusů bylo dost, a že už jezdíme jenom metrem.
Dalším cílem bylo projít si Kowloon, starší část města s trhy a levným čínským jídlem. Jako první jsme si prošli květinový market, který je otevřený celý den až do večera. Jsou to klasické obchody podél jednoho bloku s umělými, ale převážně živými květinami a rostlinami. Kdo zažil holandský květinový market, tenhle ho moc neupoutá. Ale zaujaly mne krásné rostlinky bazalky, máty apod. Také prodávali růžičky, jejichž květy byly zatočené do ochranného obalu.

všude bílo od obalů, růžičky uvnitř jsou ale krásně barevné

Následovala ulička Aqua shopů, milovníci rybiček by si libovali. Nejlegračnější ovšem bylo, že rybky i rostliny prodávali přímo už zabalené v sáčcích s vodou. Legrační byly i želvičky, které se snažily dostat z kbelíků, a litovala jsem kočky, které byly zavřené ve skleněné výloze a čekaly, že některá holčička udyndá taťku nebo mamku, že chce domů kočku.

Kupte si rybičku, malou, velkou, živou, polozdechlou... :-)

Začalo se stmívat a hlavně jsme se potřebovali zchladit, vybrali jsme tedy restauraci. Vypadala moc nóbl, ale ceny byly přijatelné, proto jsme si řekli, že se najíme někde uvnitř, a nebudeme riskovat hygienu venkovních fast foodů. Pivo sice neprodávali, ale dali jsme si výborné Teri yaki kuře s nudlemi a rýži se zapečeným avokádem a krevetami.
Čekal nás Temple street market a nejlevnější oblečení a cetky, které jsme zatím našli. Divila jsem se, proč všichni místní chodí ve značkových tričkách, které normálně v obchodě stojí dost peněz. Odpověď jsem našla na marketu: běžně prodávají značkové oblečení, ovšem z rubu musí mít rozříznutou cedulku s originálním výrobcem. Tak se asi pozná padělek. :-) Svlíkat na ulici vás asi nikdo nebude. Opět jsme si vybrali klimatizovanou část a peníze už lítaly, trička, halenky,... :-) Zítra musíme poslat krabici s věcmi, které v Brně nebudeme potřebovat hned, abychom zase neměli nadváhu.
Po marketu jsme už byli tak uchození, že jsme ujížděli domů a usli hned, jak jsme lehli. Ani na vypití piva už nebyla energie.

2.8.09

Hong Kong - den 1.

Za pár peněz jsme si už v červnu přebookovali letenku se zastávkou na dovolenou. Přemýšleli jsme o USA, Los Angeles, kde se po cestě může vézt i větší bagáž v letadle, ale Hong Kong byl podle internetu zajímavější.
Přiletěli jsme v půl osmé ráno, trvalo nám, než jsme se vymotali do správného koridoru k východu, než jsme pochopili, že mezi terminálem a příletovou halou nás veze metro a než jsme se převlékli ze zimního oblečení do hong-kongského vedra. Už jen východ z haly byl jako rána palicí do hlavy = děsné vedro a obrovská vlhkost. Hned jsme nabili 500 HK dolarů ($1 je cca 2,50Kč) na kartu Octopus, která slouží hlavně k placení transportu po HK (jak tramvajky, busy, metro i trajekty), tak i placení u aktrakcí a některých obchodů (Starbucks, McDonald,...). Kartu koupily holky (mamka s Evčou), když byly v Hong Kongu ony, je to opravdu výborný systém. A dokonce, když jedete jen pár zastávek v autobuse, při východu si také "pípnete" a přístroj peníze vrátí. U metra se pípá při vstupu a při výstupu si mašinka sama spočítá, jak dlouho jste jeli, kolik přestupů jste provedli. Tramvajka se platí při výstupu, je to nejlevnější transport po Hong Kong Island a je to $2HK, ať jede člověk, jak dlouho chce. Nevýhodou, pokud nemáte Octopus kartu je, že musíte mít přesně danou částku k zaplacení, řidiči nevydávají a ani občas nevíte, kolik budete platit.
My jsme se jako první jeli ubytovat do Yessin hostelu, který Zbyněk našel a zarezervoval přes internet předem. Sedli jsme na levnější autobus ($40) a jeli jsme asi 50 minut přes 2 poloostrovy a na Hong Kong Island přes podmořský tunel. Všechny autobusy jsou tu naštěstí klimatizované a tak jsme si užívali pohledy na mrakodrapy pod horami, šeď paneláků protkanými ostrůvky zeleně a ruch Číňanů v ulicích města. Při výstupu z autobusu se konala opět rána do hlavy, vlastně to pořád trvá, občas se mi u té změny zamlžují i brýle. :-) Na recepci nám předpovídatelně řekli, že se původní lidé ještě neodhlásili, takže jsme si jen odložili nepotřebné kufry, do baťůžku sbalili plavky a jeli podle Zbyňkova připraveného plánu.

Jako první jsme absolvovali prohlídku města z tramvajky. Celkem dobře jsme se zorientovali podle map a vydali se směrem do centra HK Islandu. V naší čtvrti je Evropanů málo, po čase jsem si ale zvykla a už mi to divné nepřijde. Dokonce nám občas chlapi Číňani radí, na které ulici jsme a kam se vydat. Je to prima, i když se jim moc nedá rozumět. Z tramvaje jsme si prohlédli mrakodrapy a ruch v centru, dojeli až na Western market, což je starší historická budova, kde se prodávají hračky, nádobí, v druhém poschodí jsou látky a v třetí je netradiční restaurace. Byli jsme tam ale brzo, takže bylo dost obchodů zavřeno, příjemné však bylo ochlazení z klimy, které jsme pak často vyhledávali a prokládali tak chození venku. Velmi praktické jsou nadchody, které jsou v centru prakticky všude, nejsou sice klimatizované, ale kromě motajících se Číňanů pod nohama se člověk může kochat a nemusí dávat pozor na dopravu. Zamířili jsme k přístavu a prošli si nákupní centru ICF, kde je na obrovskou plochu málo předražených obchodů. Podívali jsme se k terminálům, kde odlétají vrtulníky na ostrov Macao, odkud vyjíždějí trajekty na krátké cesty mezi ostrovy nebo na dlouhé vyjížďky.
Po dlouhé procházce dokola jsme našli ukryté centrální autobusové nádraží a podle Zbyňkova plánu se vydali na Stanley market a pláže. Nastoupili jsme do dvoupatrového úzkého autobusku a zabrali si místo nahoře vpředu a jízda to byla jako na horské dráze. Za necelou půlhodinu jsme dojeli do čtvrti Stanley, kde jsme během cesty měli pocit, že z křivolaké a strmé cesty vypadneme z útesu do moře. Stanley Market byla pak obrovská tržnice, kde se prodávalo oblečení a cetky. Část obchodů byla i klimatizovaná, takže se to dalo projít, samozřejmě jsme se nechali zlákat a nakoupili pár drobností. Potom jsme se zašli podívat do místního chrámu a jako odpočinkové místo nás upoutala restaurace s deštníky Carlsberg. Číšník, jen co viděl "bílé" tváře, nás lákal dovnitř, že mají obědové menu, salát s pivem zdarma. Neodolali jsme a rovnou si dali to pivo zdarma. :-) Se salátem a než nám donesli salát, už jsme měli další pivo na stole. Oběd to byl lehký a nakonec i příjemný, protože nám to druhé pivo zapomněli napočítat. Asi jsme vypadali hodně žíznivě a unaveně.

Po cestě zpátky do města jsme se těšili, že se vykoupeme v moři. Ujeli jsme pár zastávek a na doporučené pláži jsme se převlékli a hupsli do vody. Sice byla trochu špinavá, ale to tak nevadilo. Horší bylo, že teplotu měla jako teplý čaj. Člověk si trochu zaplavat a už se potil. Chvíli jsme poleželi na hrubším písku a raději jsme si šli dát studenou sprchu do převlékáren. Ale sluníčko pražilo pěkně... 36°C.
Cestou zpátky už jsme začali být dost unavení a tak jsme se ubytovali v pokojíčku, dotáhli kufry, nakoupili v místním supermarketu balené vody, nějaké chleby a piva, dali si sprchu a usli jako špalci až do rána. Slibovaný pokojík splnil očekávání, protože nebyly příliš vysoké. Postel je tvrdší, pro Zbyňka krátká, na pokoji je i toaleta a WC, když člověk sedí na záchodě, už si může sprchovat nohy, takže minuaturní koupelnička, a slibované okno vede někam do dvora, raději jej neotvíráme. Ale je tu klima a internet. :-)

1.8.09

Sbohem, Zélande!

Posledních 5 měsíců oběhlo jako voda, vymýšleli jsme program, kam se ještě zajet podívat a snažila jsem se dodělat práci na fakultě. Holky byly hodně aktivní a tak mi nezbývalo, než si také udělat dovolenou a pojezdit s nimi. Škoda, že jim nevyšel žádný učitel angličtiny, ale i tak se setkávaly s angličtinou aktivně a často, že na závěrečné večeři s Japoncema jsem už pomáhat s překladem vůbec nemusela.

holky Sehnalky na Skytoweru (Auckland)

Byla jsem moc ráda, že příjezd a plný program pro holky nás přinutil užít si poslední zbytky obytu a podívat se na místa, která nám unikla, nebo stály za opakovanou návštěvu. Na zélandskou přírodu se prostě nezapomíná.

Kauri tree

I odstěhování proběhlo bez velkých problémů, věci, které jsme si s sebou nemohli odvézt, jsme prodali na aukčním internetovém serveru, byly to spíš drobnosti, ale než shánět informace o sběrných dvorech, nebo to někam vozit, za pár dolárků si pro věci někdo přijel. Nejúspěšnější však bylo prodání 3 drahých věcí: dvou kol a auta! Kola se po několika opakovaných nabídkách prodala, to moje dost pod cenou, ale auto vyšlo bezvadně. Po všech těch náročných opravách stálo výletování i klidné svědomí, že jsme prodali auto v dobrém stavu, za to. Kupec nám zaplatil zálohu, kterou jsme utratili ještě v Aucklandu, a já se modlila, abychom po 10-ti měsících bezproblémového řízení, někde neťukli. Předání autíčka i peněz ale dopadlo dobře, poslali jsme krabici plnou věcí, které se už nevešly do staronových kufrů. Na poslední chvíli jsme totiž sháněli kufry, ty z Česka se polorozpadly. I tak bylo věcí spousta, hodně z toho jsme věnovali Japoncům... jestli to výhodně prodají na aukčním serveru, dobře si polepší. Bohužel na letišti se ještě ukázalo, že máme nadváhu 12 kg, takže jsme museli z velkého kufru hodně věcí vyhodit a trochu ho přebalit. Opouštění Aucklandu tak bylo na poslední chvíli, ani jsem neměla čas moc brečet, to až pak v letadle. Cestu do Hong Kongu jsem ale naštěstí skoro celou prospala a pak už jsem kvůli programu a hroznému vedru neměla čas.

Shrnuto a podtrženo, Zéland a jeho specifika (krásná příroda, sopky, ovečky, kiwi ovoce, kiwi ptáci, tiki a maorské symboly, kauri, pláže, walky a spousta dalšího) se staly mými nejkrásněji strávenými 10ti měsíci v životě. Také proto, že to se mnou Zbyněk vydržel a že začínáme náš čtvrtý společný rok...

A na Zéland se zase někdy podíváme!